Dvanáctá neděle po Duchu Svatém
Podobenství o milosrdném Samaritánu nám přináší dvojí poučení. Především nám připomíná, že naše láska se musí projevovat milosrdenstvím vůči bližnímu, ať je to kdokoliv. Současné nám však ukazuje, že to byla právě Kristova láska, která se k nám zachovala tímto způsobem. On je ten dobrý a milosrdný Samaritán, který se sklání k lidstvu, aby zahojil jeho rány a svěřil ho péči své církve až do doby svého slavného návratu.
V tom právě spočívá radost církve, že může pokračovat ve jménu Ježíše Krista v oné službě dobroty schopné hojit rány hříchů a vlévat božský život duším. Tato služba lásky je větší než služba Mojžíše. Boží SYn uděluje duši pravou svatost, kterou nám přinesl jakožto ten, kdo je jejím jediným pramenem.
Z tohoto vědomí pramení naše radost a ochota přinášet pomoc a posilu komukoliv z lásky ke Kristu, který nás tak miloval a který nám ukládá povinnost spojit se s Boží láskou v nezištné pomoci bližním.
Introit tentokrát není zpěvem oslavným, ale prosebným. Používá k tomu slova žalmu, kterými začínáme modlitbu breviáře (Ž 69, 2-3, 4): Bože, přispěj mi na pomoc, Pane, pomáhat mi pospěš. Ať se zahanbí a zardí ti, kteří dychtí po mé duši. Kéž odejdou s hanbou ti, kteří mi přejí zlo.
Orace toto prosebné volání odůvodňuje: Bože, jehož dary působí, že ti tvoji věrní mohou hodně a chvalitebně sloužit, uděl nám, prosíme, abychom bez pohromy spěli za tvými přísliby.
Epištola (2 Kor 3, 4 – 9) nám připomíná naši nedostatečnost a nezbytnost milosti Boží, která nás uschopňuje, abychom byli způsobilí Bohu sloužit. Jsme však již v Novém zákoně, který Starý zákon zcela předčí. Není již neživou literou, která jen ukládá předpisy, nýbrž povznáší k nadpřirozenému životu, abychom byli schopni konat dobro, které se mění v naše zásluhy před Bohem. Proto také novozákonní apoštolský úřad je o to vznešenější a důstojnější, že zprostředkuje milost Ducha Svatého a dopomáhá k dosažení pravé svatosti.
Toto radostné vědomí se pak ozývá v graduale (Ž 33, 2-3) : Pánem se bude chlubit má duše, aby to slyšeli ubozí a radovali se .
Tím největším důvodem k radosti je on sám, náš Pán, který nám v evangeliu připomíná, jak jsme šťastni, že můžeme vidět toho, kterého chtěli vidět a slyšet mnozí králové a proroci.
Mojžíš, který v offertoriu prosí za hříšný Boží lid, je předobrazem mnohem mocnějšího Prostředníka, který za nás vystoupil na kříž a nyní se nás zastává ustavičně na oltářích světa. Jak se církev modlí v secretě, zajišťuje tak nám opuštění a svému jménu slávu.
Communio představuje dary pozemské úrody jako obraz duchovního bohatství, kterým nás Pán sytí. Na závěr prosíme, abychom si z této svaté účasti na Božích tajemstvích odnesli dar usmíření i milost Boží ochrany.
