Chvála na oltářní mřížku
6. 10. 2018
Hodně jsem o ní uvažoval a dospěl jsem k závěru, že mřížka, která v našich chrámech odděluje (či oddělovala) prostor presbytáře od chrámové lodi, má svůj smysl a význam. Je to dobře, že existuje takový předěl. Bohužel, současná liturgie bývá přeplněna slovy, která jsou tu více tu méně milá, podle toho, do jaké míry kněz vystupuje také v roli kabaretiéra.
Centrum jeho pozornosti není ovšem v publiku, nýbrž v Bohu a jeho posláním je sloužit ritu, a nikoliv sám sobě ritem posluhovat. Nemělo by záležet na tom, zda je sympatický, milý, zábavný, to co má vykonávat správně a řádně, má svou platnost nikoliv díky jemu a jeho dovednostem, nýbrž vyplývá to ex opere operato (z provedeného úkonu).
Není zapotřebí, abychom se stali jeho přáteli nebo dokonce kamarády; to co má v presbytáři vykonávat, nevyžaduje náš vzájemný familiární vztah, nýbrž jak u něho, tak u nás záleží především na našem opravdovém důvěrném vztahu k samotnému Pánu. Bohužel panující představa, že mše je účinnější, je-li celebrant chápán jako „friendly“, je zcela chybná. Není zapotřebí, abychom byli v přátelském vztahu s lékaři, kteří nás léčí. Je to možné, ale ne nevyhnutelné. Jestliže soustřeďujeme svou pozornost především k osobě kněze, riskujeme, že upadneme do donatismu, bludu, který přisuzuje svátosti tím větší platnost, čím více se nám líbí ten, kdo jí posluhuje. Není zakázáno být přáteli kněze, ale nemůžeme naši víru na tom zakládat. Ti kněží, kteří „jdou do středu shromáždění“, aby zvýšili familiaritu, riskují, že se centrum pozornosti zaměří jen na ně. Nemá mě zajímat tatoo osoba, ale jen to, co vykonává, jak mu to přikazuje ritus.
Don Enrico Finotti v knize Meum ac vestrum sacrificium (Moje a vaše oběť) na téma mřížky poznamenává: »Teologicky musí být i z architektury chrámu evidentní hierarchická podstata slavení liturgie: posvěcený služebník stojí před Tajemstvím podstatně jiným způsobem než shromáždění věřících. Jedině on je vykonává, a to in persona Christi capitis (ve jménu Krista jakožto Hlavy). Posvěcení služebníci se proto odlišují v duchu tradice nejen liturgickým oděvem, ale také vyhrazeným místem, evidentně odděleným od lodi. Redukovat tento architektonický rozdíl znamená redukovat naukovou identitu víry a činit lidskému zraku méně srozumitelnou hierarchickou povahu a postavení Božího lidu. Tím nejdůležitějším v osobě kněze je to, co vykonává propter nostram salutem.
Aurelio Porfiri: Nuova Bussola Quotidiana
