Mešní obřad jako líheň agnosticismu
To, co není ve mši, vytratí se nevyhnutelně také z křesťanského života
K tomu došlo při poslední liturgické reformě. „Mezery“ v ritu se staly „mezerami“ v novém křesťanství.
Chtěli bychom upozornit na jeden příklad za všechny: ztratil se pokyn secreto (šeptem), a submissa voce (ztišeným hlasem), se kterým koresponduje zrušení silencia i pro věřící. Právě tento bod patří k radikálním změnám v katolickém mešním obřadu. To je bod, který působí nejvíce pohoršení a nevole u věřících, kteří se nepřipraveni a nepoučeni setkají s tradiční mší: dlouhé části, které zvláště v kánonu kněz pronáší šeptem, takže věřící je neslyší, ani když sami setrvávají v mlčení. Jestliže tento důležitý a rozhodující aspekt je vyloučen, mění vše nejen ve mši, ale i v samotném křesťanství.
Tichá modlitba kněze a jí odpovídající delší mlčení věřících „vnořuje“ kněze i věřící do víry bez dalších lidských pokynů. Kněz, který stojí u oltáře tváří k Bohu, opakuje slova našeho Pána a obnovuje tak kalvarskou oběť. Je in persona Christi v přímém, osobním, důvěrném vztahu s Bohem Otcem; toto spojení s Otcem je zprostředkováno pověřením církve, a ta střeží a předává ona slova, stanovená jako forma svátosti, která se v tomto okamžiku neopírá o lidskou složku církve, ale jedná se o ryzí zázrak milosti. Tím, co kněz takto v tradičním ritu vykonává, také bezprostředně poučuje věřící: že to, co je zde podstatné, je sám Bůh, jeho působení, jeho spása, a toho všeho se nám dostává bezprostředně od Něho.
V nové mši tomu tak není, ta je celá „kolektivní“. Kněz, kromě toho, že je obrácen k lidu, obrací svou pozornost jinam: vystupuje jako ten, kdo tlumočí věřícím, co Pán vykonal při Poslední večeři: vypravuje věřícím Pánova slova a gesta, jako kdyby svátostné dění pramenilo zcela z pozornosti, kterou mají osvědčovat věřící. Pro kněze se tak vytrácí onen osobní vztah k Bohu, a to v samotném srdci katolické mše, kánon je nahrazený vnějším vztahem věřících k tomu, který stojí čelem k nim. Nová forma kolektivní mše tak podstatně přetvořila kněze a jeho postavení, vydala ho na pospas spornému aktivismu tím, že si dává víru a vztah k Bohu zprostředkovat věřícími. Nová mše vyprodukovala nový klérus, který už není veden, aby stál před Bohem a s Bohem, není už zakotven v úkonu víry.
Ustavičný mešní dialog mezi knězem a shromážděním postupem času změnil v naší představě koncepci církve. Dnes si myslíme, že církev se rodí zdola, ze křtu, tedy z křesťanského lidu; nechápeme ji takovou, jaká reálně je, totiž rodící se shůry, od Boha, od svátosti svěcení. Kdo si myslí, že církve povstává ze křtu, nesnáší už u oltáře kněze pronášejícího tichým hlasem slova, která znamenají zázrak svátosti.
Také věřící jsou přímo deformováni novým ritem, protože zaměstnáni ustavičnou deklamací kněze odnaučili se, že mají stát tváří v tvář Bohu. Tak je Bůh nahrazen shromážděním, které se stává překážkou výchovy k nejvlastnějším osobním aktům víry.
Dějí se pokusy zavádět do mše něco ticha, např. po čtení. Toto mlčení, zpravidla krátké, mlčení pro lidský odpočinek a zamyšlení, je něčím zcela odlišným od mlčení v době kněžské modlitby secreto, které navozuje intimní vztah kněze s Bohem, protože je to jedině Bůh, který svou osobní účastí působí spásné účinky své božské milosti. Silencium při submissa voce se soustřeďuje k Božímu působení a nikoliv k lidské meditaci a je v mešní liturgii největším projevem prvenství milosti a nadpřirozeného života.
Je nezbytné se vrátit ke mši všech časů, a tím k ústřednímu aktu víry jakožto osobní odpovědi na Boží působení. Kněží a věřící nemohou čelit světu, nejsou-li s Bohem v tom nejhlubším osobním vztahu, který nemůže nahradit žádné společenství.
Troufáme si říci: tato nová mše, celá hlasitá, založená na vyprávění a kázání, zplodila různé agnosticismy u kněží i u věřících a není schopná zastavit drama apostaze, tj. rostoucího praktického opouštění křesťanského života. Mohl dosáhnout Nepřítel většího vítězství, než když se z obřadu Oběti Vykoupení stává cesta ke ztrátě víry? Postoj pravé víry, který je naprosto nezbytný, abychom obstáli v bojích tohoto života, není možno nahradit nějakou lidskou srdečností a projevy společenství. Vraťme se k tradiční mši, která byla a je první pravou školou křesťanství.
Podle: Radicati nella fede 9/2015
