Neděle Sexagesima
Liturgie první neděle po Devítníku dále rozvíjí jeho myšlenky. Jsou to vážná napomenutí k aktivní obnově duchovního života. Vedoucí myšlenkou je evangelium o rozsévači, který osévá své pole. Jsme nejen závodníky v aréně života a dělníky na vinici, ale jsme půdou, do které Pán zasévá své drahocenné semeno a která rozhoduje o osudu této setby. Máme velkou odpovědnost za to, zda semeno vzejde nebo zhyne. Neseme vinu za to, jestliže semeno nachází v naší duši jen planý a neúrodný úhor. Je třeba ho zbavit kamení a trní, přerýt, zkypřit a zavlažit.
Ve čteních tradičního breviáře vystupuje dnes postava patriarchy Noema, který tak vstupuje do trojice Noe – Kristus – Pavel. Vedle božského Vykupitele se objevuje výrazný starozákonní rozsévač, který se měl podle Boží úmluvy uprostřed porušenosti a mravní zkázy stát praotcem lepšího pokolení. Rozsévá slovo pravdy před pohromou, která demonstruje Boží soud nad hříchem. Jeho záchranná archa je nástinem jediné spásné instituce Církve. K němu se řadí Apoštol národů, po Kristu největší z hlasatelů Božího slova novozákonní éry. Liturgie této neděle má své statio právě v jeho římském chrámě Za hradbami u jeho hrobu. Dnešní epištola (2 Kor 11, 19 -33;12,1-9) je jeho nejvelkolepějším kázáním v rámci církevního roku. Obsahuje výrazný portrét Apoštola národů, který je sám jeho autorem a pokorně představue své gigantické dílo. Svatý Pavel stojí při dnešní bohoslužbě uprostřed nás a jeho hlas má k nám zaznívat ode všech oltářů a ze všech kazatelen katolického světa s naléhavou vroucností a žhavostí jako slova největšího z novozákonních dělníků na díle spásy. Po tomto povzbuzujícím příkladu nám sám Spasitel předkládá své kázání se svým vlastním autentickým výkladem a konkrétními návody k účinné postní obnově. Je namířeno proti duchovní lenosti, otupělosti, povrchnosti, nedostatku mravní vážnosti a neochotě k obětem, proti praktickému materialismu.
Mešní texty
Introit je naléhavé volání o pomoc. Na Církev stále doléhá tíseň a útoky zla. Ohrožují její dobré dílo, jak uslyšíme v evangeliu. Ani v největších nesnázích jí však neschází důvěra .
Procitni, Pane, proč ještě spíš? Vzbuď se, nechtěj nás provždy zatratit! Proč před námi stále ukrýváš svou tvář, zapomínáš na naši bídu a strast? Naše duše je sražena do prachu, na zemi ulpělo naše tělo. Povstaň, Pane, pospěš nám na pomoc, vysvoboď nás ve své milosti! (Ž 43, 3-26) Bože, na své uši jsme slýchali, naši otcové nám vyprávěli...(43,2)
V oraci se Církev dovolává přímluvy Učitele národů, protože na své vlastní síly nespoléhá. Bože, jenž vidíš, že na žádný svůj skutek nespoléháme, dopřej nám, abychom byli chráněni přímluvou Učitele národů.
Apoštol Pavel je vzorem neúnavné práce a hrdinského boje s překážkami spásy a svým příkladem nás posiluje. Ve své obšírné epištole (2 Kor 11, 19-33;12,1-9) nám popisuje svůj vytrvalý zápas proti nepravým učitelům, protože vidí nezbytnost rozhodné obrany. Vytýká korintským křesťanům, že se pokládají za moudré, ale musejí snášet pánovitost a tvrdost nepravých učitelů. Obšírně pak poukazuje na své námahy a utrpení, které musí přestát kvůli evangeliu. Neříká to ke své chvále, naopak, chlubí se pouze svými slabostmi. Kristovo ujištění o dostatečnosti milosti, kterou mu poskytuje, je velkým povzbuzením i pro nás.
Graduale je jednak ohlasem introitu, jednak spojnicí mezi epištolou a evangeliem. Překážky, na které naráží sv. Pavel, připomínají odpor nepřátel proti Církvi a evangeliu. Proto prosí: Ať poznají národy, že tvé jméno je Hospodin. Ty jsi jediný a svrchovaný na celém světě (Ž 82, 19.14). V Traktu myslí Církev na ochranu svých dětí: Pane, zatřásl jsi zemí a rozviklal ji. Zacel její trhliny, protože se kymácí. Ať mají tvoji vyvolení kam utéci před lukem, aby byli vysvobozeni (Ž 59, 4.6).
Evangelium (Lk 8,4-15) nám představuje božského Rozsévače a nástrahy, které ohrožují působení Božího slova. Projevem liturgické úcty k Božímu slovu jsou při slavnější bohoslužbě akolyté s hořícími svícemi, stojící vedle evangeliáře, a jeho slavnostní okuřování.
Offertorium pokračuje v duchu předchozích žalmových zpěvů: Upevni mé kroky na tvých cestách, aby mé nohy nekolísaly. Ať tvé milosrdenství koná divy, neboť vysvobozuješ ty, kteří v tebe doufají (Ž 16,5-6; 42,4).
Jak zde, tak v Communio zazní žalm známý ze stupňových modliteb: Přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, který mě obveseluje od mého mládí.
Postcommunio prosí, aby Pán, který nás občerstvuje svátostmi, nám také dopřál sloužit mu svými důstojnými mravy.
Podle F. Cinek, Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku, LK Olomouc
