Zamyšlení k svátku Hromnic
Hypapante neboli Setkání s Pánem
Vlastí tohoto svátku je Jeruzalém. Nejstarší svědectví nacházíme v deníku poutnice Egerie, ve kterém popsala svou pouť do Svaté země v r. 381 – 384. Zde popisuje, že „40. den po Narození Páně se konala v chrámě slavnostní pontifikální bohoslužba s procesím, které vyšlo od chrámu Zmrtvýchvstání. Egerie vzpomíná že „svatá tajemství se slavila se stejnou radostí jako o Velikonocích“. O světelném průvodu jsou však zprávy až z 5. století: „Zaskvějme se a naše světla ať zazáří. Jako děti světla pozvedněme voskové svíce na znamení pravého světla, kterým je Kristus“ (z jednoho kázání v Jeruzalémě z 5. století).
Z Jeruzaléma se svátek rozšířil v 5. a 6. století po celém Východě, kde obdržel název „Hypapante“ neboli Setkání, a to na památku setkání Ježíše se Simeonem a prorokyní Annou. Císař Julián (+565), který pravděpodobně zavedl svátek i v Byzanci, stanovil jeho datum na 2. února.
V Římě vstoupil tento svátek do liturgie za papeže Sergeje I. (+701). Z Říma se rozšířil do franského prostoru v 8. až 9. století. Z počátku převažoval jako svátek Krista, ale vyvíjel se stále více v mariánský svátek Očišťování Panny Marie. Tento aspekt má svůj základ výslovně v Lukášově evangeliu 2,22.24. Slavnostní procesí začala na Západě koncem 7. století. Podle svědectví sv. Bedy nesly se v průvodu hořící svíce. Žehnání těchto svící je doloženo až ze 12. století. Těmto požehnaným svícím se připisovala velká moc proti zlým silám, zvláště proti bouřím a epidemiím a rozsvěcovaly se u lůžka umírajícího. Tyto svíce pak daly svátku také další lidový název Hromnice. Tato slavnost světla nemá nic společného s pohanskými vzory, jak se někteří domnívají, nýbrž souvisí bezprostředně s evangeliem a Simeonových chvalozpěvem, který hovoří o „Světle k osvícení pohanů a ke slávě tvého izraelského lidu“ (Lk 2,32).
Různé názvy tohoto svátku mají své aspekty v evangeliu a navzájem se doplňují. Tyto aspekty by zůstaly zcela nepovšimnuty, kdyby se Simeon nesetkal se Svatou rodinou a prorockými slovy nepozdravil Ježíška. Právě pro tato Simeonova slova tato scéna připomíná Zachariášův zpěv při narození Jana Křtitele, který rovněž obsahuje prorocká slova o dítěti. Simeon, o jehož původu nic nevíme, patřil zřejmě k oněm „mírumilovným lidem v zemi“ (Ž 35,20), kteří s odevzdaností očekávali „útěchu Izraele“ (srov. Iz 40,1;4913), v protikladu k politickému revolučnímu mesianismu zelotů. Duch Svatý, který Simeonovi oznámil, že neuvidí smrt, dokud nespatří Mesiáše, přivedl ho také v tuto hodinu do chrámu. Skrze stejného Ducha poznal pak v Dítěti Mesiáše. Zaslíbení, které obdržel, se tím vyplnilo. Jeho hymnus Nunc dimitis je oslavou Boha, který splnil svá zaslíbení. Tím, že sebe nazývá „služebníkem“ (určeným k otrocké práci), což je označení nesvobody a omezení, projevuje svou úplnou odevzdanost Bohu. Mluvit sám o sobě jako o služebníku byl způsob, jakým zbožní hovořili k Hospodinu. Starozákonní vztah k Hospodinu nebyl vzat syna a otce, nýbrž vztah služebníka a Pána. „Propuštěním“ z Pánovy služby rozumí Simeon svou smrt, kterou po setkání s Mesiášem v chrámě očekává „v pokoji“. Výrazy jako „pokoj“, „světlo“, „sláva“, které vystupují ve spojitosti s očekáváním smrti, poukazují na poslední naplnění a osobní spásu. Ale hlavní důvod, proč je Simeon tak šťastný, spočívá v přítomném zážitku: viděl svým vlastním zrakem Boží spásu, Mesiáše seslaného ke svému národu. Děje se tak „před tváří národů“ (srov. Iz 52,15) nejen proto, že i oni budou svědky Izraeli seslaného Mesiáše, ale budou mít také účast na jeho spáse: Mesiáš vstoupil do chámu, vzal ho do svého vlastnictví a představitelé Starého zákona Simeon a Anna ho poznávají a hlásí se k němu s vírou.
Podle mojžíšského zákona byla žena 7 dní po porodu „nečistá“ a dalších 33 dní zůstávala vázána na svůj dům a nesměla se dotýkat ničeho posvátného. 40. den musela přijít do jeruzalémského chrámu a skrze kněze obětovat jednoročního beránka, nebo „alespoň“ holubátko, pokud byla chudá. Pak byla u Nikanorské brány na východní straně nádvoří určeného pro ženy prohlášena za čistou. To jí umožňovalo opět účast na kultu a životě společenství. I když se na panenskou Matku Marii tento předpis nevztahoval, přesto se mu podrobila na znamení poslušnosti vůči Boží vůli, která se podle starozákonních představ projevovala skrze starozákonními předpisy. Podobně tomu bylo i s „vykoupením“ jejího syna, který byl stále jako „Otcův prvorozený“ Otcovým vlastnictvím. On nebyl takto „vykoupen“. Jeho „výkupným“ nebylo několik šekelů stříbra, nýbrž cena jeho oběti a smrti na kříži.
Jestliže evangelium mluví ve verši 22 v množném čísle o „jejich očišťování“, pak je třeba chápat Ježíšovo představení v chráně rovněž jako očišťování. Tím je naznačeno spojení osudu matky a syna. Jak říká Michael Schmaus, „Ježíš a Maria vyrůstali jako spolu spojeni v úkonu očišťování (De oblatione Jesu, 292). Toto těsné spojení zdůrazňuje Marii také Simeon, když předpovídá, že i samotnou její duší pronikne meč. Pro toto své těsné spojení se synem má spoluúčast na jeho životě až k umučení a smrti. Její utrpení je dokonce tak nesmírné, že je přirovnáno ke kruté ráně mečem. Toto proroctví spolu se scénou pod křížem (Jan 19,25-27) tvoří základ pro označení a úctu k Matce Boží jako Mater dolorosa.
Očišťování Marie, která jako panenská matka očišťování nepotřebovala, má tedy vícero významů. Jednak poukazuje na její poslušnost vůči Bohu, ale také podtrhuje její nerozlučné spojení s Ježíšem a je znamením její spolupráce na díle vykoupení. Tím, že Maria představuje Pánu své dítě a ‚vrací‘ mu tak jeho vlastnictví, odevzdává Bohu i sebe, a to ve stejné sebeoběti, jaká byla předpokladem k tomu, aby mohla přivést na svět Mesiáše. A protože Maria jako „siónská dcera“ je „pravý Izrael ve Starém i Novém zákoně“, je tento Izrael a Církev nerozlučně jedno (Josef Ratzinger, Die Tochter Zion, Einsiedeln 1977).
Četné mariologické aspekty daly proto tomuto svátku mariánský charakter a také plné oprávnění, že tímto svátkem končí definitivně vánoční období. Jestliže se v Novus Ordo tento mariánský charakter opět odsouvá, riskuje se tím pokles lidové mariánské zbožnosti.
Není náhoda, že kdykoliv klesá mariánská úcta, dochází i k poklesu radosti z křesťanské víry. Církev se stává agenturou sociálních reforem a sekularismus triumfuje.
„Jestliže vůbec víme něco o Božím království a o tom, co to znamená, že naše bytí je naplněno v Bohu, že jsme povzneseni do slávy, míru, světla a radosti, že člověk je tvor, a přece vstupuje do nebe k nesmrtelnému naplněnému životu, pak to víme především proto, že známe v Církvi Marii“ (Alexander Schmemann, Die Mutter Gottes, Johannes Verlag, Einsiedeln Freiburg 2010, s. 108n).
Liturgické texty tohoto svátku
Norbert Clasen Kirchliche Umschau2 /2012
