Kvatembrové dni
Kvatembrové dni jsou římského původu; svým vznikem sahají hluboko do křesťanského dávnověku. Jsou nevšedním útvarem liturgické zbožnosti. Pokud by zůstala v platnosti jen nová liturgie Pavla VI., byly by odsouzeny k nenávratnému zapomenutí.
Původně se tyto lidově nazývané suché dni konaly jako kající obnova třikrát v roce: v červnu, září a prosinci. Ve stejnou dobu slavil pohanský Řím zemědělské slavnosti (feriae messis, feriae vindemiales a feriae sementive - dny žní, vinobraní a setby).
Křesťanství navázalo na tyto obyčeje v křesťanském duchu a pojalo je jako trojí děkovnou pobožnost spojenou s duchovní obnovou ve vazbě na trojí úrodu: obilí, vína a oleje – tří nejvýznamnějších symbolů používaných a posvěcovaných v liturgii. K těmto třem pobožnostem byla v V. století připojena čtvrtá postní v prvním postním měsíci březnu. Tak vznikla Quatuor tempora - kvatembr. Postními dny v daném týdnu byly středa, pátek a sobota. To odpovídá Zachariášovu proroctví (8, 19), které se připomíná v podzimním kvatembru. Významné kvatembrové homilie papeže Lva I. (kolem r. 450) informují, že kvatembr byl slaven modlitbou, přísným postem a almužnou. Křestané děkovali za dary přijaté k zachování pozemského života, byli povzbuzeni, aby Božích darů správně užívali, z přebytku poskytovali pomoc potřebným a sami nereptali na život ve skromnosti. Věřící obětovali desátky na potřeby církve, modlitbou, postem a skutky lásky odčiňovali spáchané hříchy a děkovali Bohu za přijatá dobrodiní.
Význam těchto postních obnov se ještě zvýšil, když byly přímo napojeny na liturgický církevní rok. První kvatembr byl situován do třetího adventního týdne, druhý byl zařazen na začátek postní doby, třetí dostal místo ve svatodušním oktávu jako děkovná oslava za dar Velikonoc a čtvrtý byl spojen se sklonkem církevního roku ve třetím týdnu měsíce září. (Jako pomůcka k zapamatování sloužil mnemotechnický hexametr: Post Luciam, Cineres, post Sanctum Pneuma Crucemque, – po Lucii, Popeleční středě, po Duchu Svatém a po Povýšení svatého Kříže). Odedávna byly soboty těchto posvátných dní využívány také k udělování svátostí svěcení podjáhenského, jáhenského a kněžského. Přibyly k nim od dob papeže Alexandra III. ještě sobota před nedělí Smrtnou a Bílá sobota. Věřící se proto o těchto dnech modlili za nová duchovní povolání. Byly to až do neblahé koncilní „reformy“ „vroucí společné pobožnosti na úmysl Nejsvětějšího Srdce Ježíšova: aby Pán poslal mnoho horlivých a obětavých dělníků na svou vinici“.
Zrušení této staleté tradice jen dále rozmnožilo obecně známé neblahé ovoce koncilní liturgické 'reformy'.
