Skandální tvář liturgie v její službě zemřelým
22. 11. 2018
Nedávno zemřel člověk, jenž byl velmi významný pro můj život. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to obvyklý pohřební obřad Novus Ordo, který je koncipován jako svého druhu kanonizace zesnulého. Vedl jej jeden kněz a tři ženy v saku a sukni. Všichni smuteční hosté byli oděni v černém, kněz však v bílém. Rozdíl byl křiklavý a působil nevkusně. Nikdy jsem nezažil tak evidentní kontrast mezi hlubokým lidským smutkem, který je součástí nepotlačitelného sensus fidelium (cit věřících), a liturgickými reformami, které zavedly do mše za zemřelé takové novoty.
Den předtím jsme společně s rodinou byli byli přítomni na tradiční Missa Requiem, kterou celebroval kněz, můj přítel. Kontrast byl jasný, přímo šokující. V těch dvou dnech jsme byli emotivně vystaveni dvěma radikálně odlišným formám modliteb za zemřelé: jedné, která pojímá smrt s patřičnou vážností, zabývá se osudem duše, která přešla z tohoto světa, a dovoluje nám, abychom pociťovali bolest, a druhé, která se ze široka vyhýbá smrti banalitami a prázdnými sliby. Rozdíl v oděvu, zpěvu Dies irae a modlitbami recitovanými polohlasem, a v bílém rouchu se štólou navrch a sentimenty univerzální benevolence, jeví se jako jasná propast, oddělující víru světců od modernismu, který se tak rychle zabydlel.
Napadla mě při tom myšlenka: Není to velký zázrak naší doby, že katolická víra přežila liturgickou reformu?
Jeden můj kolega korespondent mi líčil podobné zážitky; chtěl bych se s vámi podělit o jeho úvahy.
Právě jsem ve vrátil z pohřbu mého dědečka. Byl to člověk, který propadl hříchu a naděje na jeho spásu se může opírat jen o nekonečné Boží milosrdenství a množství našich modliteb – skutečnosti, které byly v modlitbách a obřadech pohřbu podle nového liturgického řádu zcela nepřítomné. Nedokážu říct, zda kněz vybral jen ty nejoptimističtější volby ve všech případech, anebo četl korektně modlitby, které jsou součástí obřadu, ale byl jsem zcela konsternován, když jsem za celou dobu neslyšel nejmenší zmínku o očistci a odčinění hříchů, nebo alespoň stín pochybnosti, zda zesnulý by mohl být již v nebi. Naopak, od začátku do konce nás utěšoval, že duše dědečka v tomto okamžiku již patří na jas Boží tváře.
Byl to zdrcující dojem, a to už ani nemluvím o nasládlé homilii o té nejbezpečnější naději, že zesnulý už zpívá mezi anděly, že smutek není potřebný a všechny modlitby za zesnulého by byly zbytečné. Ve skutečnosti radostnost takřka sebejistá a svým způsobem banální, která odsouvala stranou slzy a smutek ve světle jistoty o spáse, byla spíše urážející. Jako kdyby říkal: „Smrt po tom všem není tak vážnou záležitostí. Měl jsem z toho deprimující a nechutný pocit, že i v tomto případě nový pohřební obřad nám nabízí zážitek oloupený o symboly, sterilizovaný jako terapie proti křesťanskému smutku, který odmítá sklonit se před velkolepými nadpřirozenými skutečnostmi, soudným stolcem, na kterém zasedá Kristus, (jak je tomu v byzantské liturgii). Krátce řečeno, cítil jsem se hanebně okraden o dobře pojatý smutek. Jestliže toto je všechno, je opravdu tak hrdinské zemřít jako věrný, pokud náš smutek je tak prozaický a osud tak devalvován? Po tom všem můj otec a já jsme prohlásili v přítomnosti svědků, že nám musí zajistit tradiční pohřeb, ať to stojí co stojí.
Primárním cílem tradiční mše za zemřelé je modlitba ze duši zemřelého v naději, že bude spasena a pokud potřebuje očištění, což se týká velké většiny spasených duší, aby mohla být brzy vysvobozena z očistce. Proto tradiční obřad věnuje veškerou svou pozornost zesnulému. Proto odpadají všechna žehnání osob i věcí, v Agnus se modlíme za duše, skladba mešního textu je celá protkána modlitbami za zemřelé.
Způsob, jak se moderní obřady zaměřují na to, aby emotivně těšily živé a oslavovaly pozemský život zesnulého, jsou ve skutečnosti dvojím aktem proti lásce, proti lásce k bližnímu a především zbavuje křesťany příležitosti věnovat se s láskou modlitbě za duše svých drahých, příležitosti vykonat velký skutek duchovního milosrdenství, a tak zbavuje duši zemřelého účinnosti a útěchy společné modlitby v jeho prospěch. Poškozuje to mrtvé i živé.
Toto všechno předpokládá pravověrné pochopení čtyř posledních věcí: (smrt, soud. peklo, ráj), které zřídka kdy můžeme očekávat od kléru i od laiků. Modlitba, kterou obsahuje oběť mše svaté, je zvláštní lidský úkon, který probíhá v prostoru a čase, a má tedy účinek přiměřený intenzitě, s jakou je vykonán a obětován Bohu. Proto modlit se v usebranosti a často za duše, které jsou v očistci, je velkým dobrem pro ně i pro nás. Pokoncilní církev zbavila katolíky do určité míry všech těchto věcí a je načase, že po rostoucím znovuobjevení tradiční liturgie začínáme se setkávat s vážnou modlitbou ze zesnulé v tradičním Requiem.
Co tedy máme dělat? Máme se vrátit ke mši Requiem vždy a všude, kde je to jen možné. Kněžím,kteří jsou schopni je slavit, dávat intence a stipendia. Musíme si zajistit, aby naše poslední vůle obsahovala specifický požadavek, že bude za nás obětováno tradiční latinské Requiem a připravit pro to potřebné fondy. Je třeba zdůraznit, že kterýkoliv katolík má dovoleno požadovat a kceptovatmši v tzv. Mimořádném, tedy tradičním ritu. Máme se takových mší účastnit, kdekoliv se v naší blízkosti konají, a modlit se s veškerou vážností za zemřelé, tak jako doufáme, že se toho jednoho dne dočkáme od našich drahých.
Peter Kwaśniewski Pramen:
https://www.lifesitenews.com/blogs/the-scandal-of-the-modern-catholic-funeral
