Mše svatá všech časů: opora ortodoxie
Motu proprio Traditionis custodes z 16. července 2021 a odpovědi na nedávná dubia (nevíme kým vznesená) z 18. prosince loňského roku vzbudily vážný odpor zejména z právního hlediska, protože obě opatření představují kanonické anomálie, které zdaleka nejsou zanedbatelné.
Když je však třeba vyložit legislativní text, je zlatým pravidlem vrátit se k mens legislatoris, tedy k mysli zákonodárce. Při objektivním čtení obou dokumentů je nyní mysl zákonodárce naprosto jasná: reformovaná mše Pavla VI. je jediným vyjádřením římského ritu a takzvaná "tradiční" mše musí pomalu, ale jistě zmizet.
Ačkoli to může být bolestné, není to žádné překvapení, protože je to v naprostém souladu s ostatními magisteriálními zásahy tohoto pontifikátu a částečně i s těmi předchozími.
Liturgie je dogma, které se modlí. Jinými slovy, je to pravověrnost katolické víry vyjádřená v oficiální modlitbě církve. Když svatý Pius V. obnovil (nikoli reformoval) Římský misál z roku 1570, chtěl nejen obnovit liturgickou jednotu rozbitou mnoha nepatřičnými inovacemi, ale také postavit hráz katolické víry proti šířící se protestantské herezi, protože tradiční římská mše obsahovala ty prvky katolického dogmatu, které protestanti považovali za nepřijatelné. Jinými slovy, svatý Pius V. věděl, že účastí na této mši si lidé zachovají katolickou víru.
Od II. vatikánského koncilu, ale s obrovským urychlením za posledního pontifikátu, jsme svědky systematické demontáže katolických dogmat. Z nejnovějších dokumentů a událostí máme na mysli Amoris laetitia, která otevírá přijímání znovu sezdaným rozvedeným a zjevně útočí na tři svátosti: Manželství, zpověď, eucharistie. Vzpomeňte si na zavedení Pachamamy ve Vatikánu, která podkopává první přikázání. Vzpomeňme si na rozbujelou homosexuální mentalitu, kterou hříšně podporují nejvyšší představitelé církve a která je v rozporu s nejzákladnějším přirozeným zákonem. Vzpomeňte si na ekumenická a mezináboženská prohlášení, která už 50 let staví na roveň všechna náboženství, což je zjevná urážka Boha a následné zmatení věřících...
Jaký je účel těchtio kroků? V minulém století na to upozornil velký syn svatého Dominika a obhájce víry otec Calmel, když napsal: "Rozptylováni chimérou, že chtějí objevit snadné a neomylné prostředky, jak konečně dosáhnout náboženské jednoty lidského rodu, pracují někteří preláti, kteří zastávají nejdůležitější posty, na vynalezení církve bez hranic, v níž by se všichni lidé, předem zproštění zřeknutí se světa a satana, neotáleli najít se ve svobodě a bratrství. Dogmata, obřady, hierarchie, dokonce i askeze, pokud se o to někdo stará, všechno by přetrvalo z dřívější církve, ale všechno zbavené náležité ochrany, kterou si přál Pán a kterou určila Tradice, a z tohoto důvodu všechno zbavené katolické mízy, to znamená milosti a svatosti."
Můžeme se ptát: nestačilo k dosažení chimérického cíle "náboženské jednoty lidstva" a "církve bez hranic" odbourat dogmata? Odpověď zní NE, nestačí rozbíjet dogmata pomocí dokumentů, zpráv, gest, narážek a rozhovorů. To nestačí, dokud není zničena liturgie, protože právě liturgie uchovává dogmata. Luther to velmi dobře chápal, a proto k papežské mši choval nesmiřitelnou nenávist, protože, jak říkal, "na mši jako na skále je postaven celý papežský systém s jeho kláštery, biskupstvími, kostely, oltáři, služebníky, učením, tedy se vším ostatním. To vše se nezhroutí, jakmile bude zničena svatokrádežná a ohavná (katolická) mše."
Liturgická reforma Pavla VI., jak vysvětlují významní badatelé, vážně oslabila, ne-li zničila oporu, kterou liturgie stavěla na obranu dogmat. Od té doby se do ohrady církve dostaly omyly a hrůzy, ale tradiční mše vždy pokračovala, a tak se víra udržela, i když jen u některých.
Je tedy zřejmé, že k totální demontáži dogmatu bylo nutné strhnout poslední a nejdůležitější oporu: katolickou mši všech dob. Proto dva poslední zmatečné dokumenty, které se snaží o to, aby se římský ritus skládal z liturgie vymyšlené před 50 lety, kterou bude v budoucnu pravděpodobně možné vymazat stíracím manévrem, podobně jako liturgie staré méně než 200 let, které zlikvidoval svatý Pius V.
V této souvislosti je třeba také poznamenat, že slavný liturgista Klaus Gambenzda může papež upravit obřad, odpověděl záporně, protože papež je strážcem a garantem liturgie (stejně jako dogmat), nikoli jejím pánem. "Žádný církevní dokument," napsal, "dokonce ani Kodex kanonického práva, výslovně neříká, že papež jako nejvyšší pastýř církve má právo zrušit tradiční obřad. Papežova plena et suprema potestas je jasně omezena [...]. Nejeden autor (Gaetano, Suarez) vyjadřuje názor, že zrušení tradičního ritu nespadá do pravomoci papeže. [...]. Úkolem Apoštolského stolce jistě není zničit obřad apoštolské tradice, ale je jeho povinností jej udržovat a předávat dál". Gamber také potvrzuje, že Novus Ordo nelze v žádném případě definovat jako římský ritus, ale nanejvýš jako Ritus modernus: "Mluvíme spíše o Ritus Romanus a stavíme jej do kontrastu s Ritus Modernus".
Tváří v tvář nejnovějšímu modernistickému boji proti liturgii všech dob nás otec Calmel varuje svou zářivou inteligencí: "Modernismus neútočí otevřeně, ale podloudně a disimulativně, všude vnáší nepochopení. Vyznávat víru před modernistickými autoritami proto znamená odmítnout veškerou dvojznačnost jak v obřadech, tak v učení. Znamená to držet se Tradice, protože Tradice, jak v dogmatických definicích, tak v rituálním řádu, je přesná, věrná a bezúhonná." A jako by v prorocké vizi toho, co mělo přijít a co máme nyní před očima, napsal: "Tváří v tvář autoritám, které chtějí prosadit lež v její nejhorší podobě - modernistické podobě - a uprostřed křesťanského lidu zmateného tímto bezprecedentním podvodem, si okamžitě uvědomujeme, že vyznávat plnou víru v církevní strážkyni pravé mše znamená především pokračovat ve slavení mše jako vždy. Je-li pravda, že se to neobejde bez utrpení, je neméně pravdivé, že církev, jejíž pravou mši svatou slavíme, nám právě díky tomu dává sílu, abychom tuto bolest snášeli odvážně a lehce."
Právě ze slavení tradiční mše - kterou chtějí nechat zemřít - budou kněží čerpat odvahu a sílu k odporu proti nespravedlivým a pravděpodobně neplatným zákonům. A můžeme si být jisti, že dokud bude v odlehlém koutě země sloužena byť jen jedna tradiční mše, bude katolické dogma zachováno, víra bude udržována, i když s nesmírnou bolestí, jako Panna Maria, která na Kalvárii, jediném oltáři na světě, střežila víru celé Církve.
Christina de Magistris - Corrispondenza Romana
