Menu


Svátek Nejsvětějšího Kristova Těla

 

Po slavném díkůvzdání, jakým byla slavnost Nejsvětější Trojice, kdy jsme děkovali za všechna dobrodiní, která jsme pro naši spásu od trojjediného Boha obdrželi, vracíme se co nejrychleji k díkům a chvále za největší Otcův dar, dar Eucharistie. Chceme si zopakovat Zelený čtvrtek, tentokrát bez zábran, jaké představovaly okolnosti Svatého týdne, kdy jsme cítili nezbytnost ztlumit své projevy radosti, a to i v hlaholu zvonů a zvuku varhan. Nyní můžeme projevit svou úctu, radost i vděčnost s patřičnou okázalostí a vroucností. Pod závojem prostých způsob nám daruje věčný Otec svého Syna, aby nejen stále přebýval mezi námi, ale aby byl naším pokrmem a posilou na naší cestě ke konečnému cíli. Tím, že vzdáváme hold Nejsvětější Svátosti, děkujeme Bohu za nejvyšší projev jeho všemohoucnosti, moudrosti, lásky a velkodušné štědrosti. Z jeho milosrdenství můžeme zpřítomňovat na oltářích trvale jeho vykupitelskou oběť jeho Syna a jeho Tělem a Krví živit a udržovat náš nadpřirozený život.

Tradiční mešní formulář se vyznačuje jedinečnou myšlenkovou stavbou. Každý jeho úryvek přímo září a mocně působí na srdce věřících.

Introit je opravdu slavnostním vstupem, který slovy Žalmisty vystihuje samu podstatu Božího daru: Nakrmil ho jadrnou pšenicí, medem ze skály ho nasytil, aleluja, aleluja, aleluja. Plesejte Bohu, pomocníku našemu, jásejte Bohu Jákobovu (Ž 80, 17, 2). Liturgie zde obměňuje původní text 17. verše a místo podmínečného způsobu se vyjadřuje v oznamovacím způsobu: zaslíbený dar dobrotivého Boha se již v plné hojnosti uskutečnil.

Orace definuje nejdříve nevýstižný Boží úmysl, na který má pak navazovat úmysl naší eucharistické bohopocty : Bože, který jsi nám v obdivuhodné svátosti zanechal památku na své umučení, dopřej nám, prosíme, abychom tajemství tvého Těla a Krve velebili vždy tak, abychom v sobě hojně zakoušeli ovoce tvého vykoupení.

Čtení z 1.listu apoštola Pavla Korinťanům (11, 23-29) nejprve výstižně připomíná, co se na Zelený čtvrtek ve Večeřadle událo: totéž se opakuje při každém slavení Eucharistie. Proto je zapotřebí, abychom zkoumali sami sebe a přijímali Boží dar s čistým srdcem a s náležitou úctou, jinak se promění v naše vlastní odsouzení.

V Graduale a zpěvu Aleluja se vzájemně doplňují úryvky ze Starého a Nového zákona: Žalmista (141, 15-16)velebí péči Boha živitele všeho živého v přírodě a na to navazuje sám Pán svými slovy o mnohem vznešenějším a významnějším nadpřirozeném pokrmu a jeho plodu: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm(Jan 6,56-57).

Následuje sekvence Lauda Sion Salvatorem, skvost římské liturgie, o který se nová liturgie pod vlivem protestantských poradců žalostně připravila, ačkoliv by tolik potřebovala ustavičně si připomínat přesné a výmluvné pravdy víry, které jsou v této sekvenci tak mistrně vyjádřené. Je to hluboká a precizní věroučná báseň, zpívaná meditace i katecheze nejvyšších kvalit, pro kterou se nenašlo místo v novém misálu a krčí se jen v některtých kancionálech.

Andělský učitel dojatý nesmírným Božím darem nás vybízí ke chvále, která ani nemůže být nikdy dostačující. Po výstižném a precizním věroučném výkladu se opět vrací k chvále a prosbě, aby tato Hostina zde na zemi se nám změnila v účast na trvalé hostině nebeské.(viz)

V Evangeliu podle sv. Jana (6,56-59) slyšíme úryvek z památné Ježíšovy řeči o Eucharistii v Kafarnaum, tehdy nepochopené a odmítané, nyní uskutečněné.

Zpěv offertoria připomíná starozákonním textem (Lev 21) zvláštní dar, který s Eucharistií nutně souvisí, a to je dar kněžství. Od těchto vyvolených služebníků se vyžaduje svatost, aby neposkvrnili Boží jméno. Jak aktuální!

Secreta navazuje na tajemnou symboliku obětních darů. Chléb zhotovený z mnoha zrn a víno z mnoha hroznů symbolizují duchovní jednotu a žádoucí soulad a pokoj. Eucharistie jako oběť a svátost má pro nás být pramenem jednoty a pokoje:

Pane, prosíme, uděl své církvi milostivě ty dary jednoty a pokoje, které přinášené obětní dary tajemně naznačují.

Communio se vrací k slovům epištoly a varuje před nehodným svatým přijímáním.

V závěrečné modlitbě prosí církev, abychom dosáhli onoho věčného požívání Boha, které naznačuje a připravuje přijímání Těla a Krve Páně. Eucharistický pokrm je pro nás zárukou blaženého patření na Boha na věčnosti.

Učiň, Pane, abychom byli syceni věčným požíváním tvého Božství, jaké předobrazuje časné přijímání tvého drahocenného Těla a Krve.