K padesátému výročí „Nové Mše“
Stačí účastnit se obřadu nové Mše, aby člověk viděl, slyšel, konstatoval a takřka ohmatal její nesmírnou odlišnost od tradiční římské Mše a apoštolské Tradice (1).
A) Konkrétní změny v liturgické architektuře
1. Systematické bourání balustrád, mřížek vymezujících posvátný prostor presbytáře. Jeho prostor, dříve rezervovaný, jak už vyplývá z jeho názvu (presbytář – kněžiště) pro posvátné služebníky, stává se nyní rampou pro exhibice laiků. Výsledek: odbourání konceptu „posvátného místa“, zesvětštění kněze, progresivní praktické zrovnoprávnění kléru a laiků.
2. Obrácení od oltáře „k lidu“. Kněz už se neobrací k Bohu, aby mu přinesl božskou oběť ve prospěch věřících, nýbrž k lidu ve formě prostého modlitebního´shromáždění, to znamená konkrétně liturgicky a prakticky teologický převod podle teorie a nauky 2VK - od teocentrismu k antropocentrismu. Je třeba poznamenat, že ani antický oltář nebyl orientován „k lidu“, nýbrž k Východu, symbolu Krista, jak to dosvědčuje také topografická orientace mnoha antických bazilik. Oltář, nebo spíše stůl „směrem k lidu“ je naopak zcela osobní výtvor Luthera a dalších pseudoreformátorů XVI. století.
3. Koncipování oltáře téměř vždy do formy stolu. Mše už není smírná Oběť, ale stává se prostě večeří, bratrskou hostinou. Stůl opravduvyzývá ke společnému jídlu, k prosté „památce“. Proto se v protestantských „modlitebnách“ užívá jedině stůl a nikdy oltář.
4. Svatostánek podle nových rubrik „Mše Pavla VI.“ může být přemístěn ze středu presbytáře. Další záludné dispozice (např. ony od IBK) věc vylepšily jeho umístěním do přilehlé boční kaple. To proto, aby to neiritovalo protestanty, pro které stálá přítomnost Ježíše Krista v eucharistii nebude nikdy přijatelná, protože je rušivým prvkem »nenávratné ekumenické cesty«.
5. Uprostřed presbytáře, zpravidla blízko původního svatostánku, je umístěno křeslo celebrujícího kněze. Člověk tak zaujímá místo Boha, přičemž se 'Mše' stává prostě bratrským setkáním, shromážděním za „předsednictví“ kněze v další roli režiséra a liturgického animátora, dokonalého showmana nové antropocentrické pokoncilní církve. V této „jarmareční“ atmosféře se často s nadšeným souhlasem biskupů uplatňuje ubohý styl pop-folk hudby různých farních hudebních skupin, povolaných rozehřát atmosféru svými paratanečními rytmy.
B) Praktické změny v mešním obřadu
1. Byly odbourány vstupní modlitby u stupňů oltáře, ve kterých kněz vyznával, že je nehoden přistoupit ad »sancta sanctorum« a vzýval všechny svaté o pomoc, aby se očistil od každého hříchu.
Místo toho v „nové antropocentrické mši“ se „předseda shromáždění“ představí uvítacím laciným kázáníčkem, které nejednou bývá preludiem jeho anarchické liturgické tvořivosti. (Když Bergoglio poprvé pozdravil Boží lid „Buona sera!“, neudělal nic jiného, než že aplikoval prakticky teoretické premise koncilu a postkoncilu.)
2. Místo dvojího Confiteor, který nejdříve pronáší sám kněz, odlišený od věřících, kteří se pak na něho obracejí a oslovují ho „pater“, tedy „otče!“, odlišní od jeho osoby jako pokřtění věřící, v „nové Mši“ recitují Confiteor všichni společněa kněz figuruje demokraticky a protestantsky jako pouhý „bratr“, rovný mezi rovnými.
3. Biblická čtení mohou přednášet také (dnes můžeme říct výlučně) prostí věřící, muži nebo ženy (ti mohou být také pověřeni podáváním svatého přijímání). Toto všechno bylo od počátku vyhrazeno výlučně příslušníkům kléru, počínaje lektorátem, jedním ze čtyř stupňů nižšího kněžského svěcení. Tato svěcení Montini zrušil a nahradil pouhým pověřením).
4. V obětování (Offertorium) obětoval kněz Krista jako smírnou oběť nesrovnatelnými slovy: Přijmi, Svatý Otče, tento neposkvrněný obětní dar, který já, tvůj nehodný služebník, přináším tobě … za nesčetné hříchy moje a za všechny věřící křesťany (...) ať mně i jim prospěje ke spáse pro věčný život. Toto otevřené zdůraznění smírného aspektu (odpuštění viny za hřích) bylo pro protestanty vždy nestravitelné, takže první část původní mše, kterou Luther potlačil, byly právě modlitby k obětování. Proto v obětování „nové mše“ Pavla VI. „předsedající shromážděni“ obětuje jen chléb a víno, aby se staly „pokrmem věčného života“ a „nápojem spásy“ … jako „plod lidské práce“. Samotná idea smírné Oběti je zcela vymazána.
5. Ve „Mši Pavla VI.“ je původní Římský Kánon ponechán jen proto, aby se zachovala tvářnost mše, spolu se třemi dalšími Kánony v deformované podobě. Byly zde přidruženy s jasným záměrem vytlačit postupně první Kánon (který je dnes takřka mrtvý a pohřbený). Nové tři zpracovali protestanští experti; a v nich „předsedající“ děkuje Bohu, že všichni [věřící i kněz] byli připuštěni, aby vykonávali tuto [tedy kněžskou] službu.Už nejen kněz, ale i věřící lid se stává rozhodujícím prvkem, aby došlo k proměňování. Ve druhé fázi protestantizace římského misálu Pavla VI. se už nemluví o smíření, nýbrž o „oběti chvály“.
6. Vlastní část proměňování v původní mši předchází rozhodující část, ve které celebrující kněz žehná předkládané obětiny a prosí Boha, aby je proměnil v Tělo a Krev svého Syna. Od této chvíle kněz přestává pouze připomínat události Poslední Večeře, aby začal sám konat to, co vykonal Boží Syn. Nejde tedy o připomínání „svaté večeře“, jak je tomu u protestantů, nýbrž kněz sám koná to, co mu bylo uloženo slovy: Kdykoliv to budete konat, konejte to na moji památku. V „nové mši“ však „předsedající“ pouze vypráví o tom, co se dělo ve Večeřadle.
7. Rozhodující je proto následující změna. V tradiční mši vyslovením konsekračních slov dochází k přepodstatnění způsobu chleba a vína na způsob skutečného a živého Těla a Krve Páně. Proto jim celebrant ihned pokleknutím vzdává božskou poctu a vyjadřuje tak svou víru v to, co se vyslovením konsekračních slov uskutečnilo. Toto je ovšem pro protestanty naprosto nepřijatelné. V jejich pojetí proměňující účinek nemají konsekrační slova, protože protestanti popírají jakoukoliv moc, která byla osobě kněze udělena jeho kněžským svěcením.
Ve „Mši Pavla VI.“ kněz po pronesení slov ihned pozvedá jednotlivé způsoby, aby je ukázal věřícím, protože podle protestantského pojetí nedochází k přepodstatnění, nýbrž tyto předměty se změní v posvátné jen skrze víru přítomného shromáždění.
8. Hlasitá aklamace na závěr proměňování je sice převzatá z Nového zákona, je však v této chvíli zcela nevhodná, protože přítomný lid věří v reálnou přítomnost Ježíše Krista na oltáři jako Smírné Oběti, a nečeká tedy právě na jeho další příchod.
9. V původní římské Mši svaté se Eucharistie přijímá obligátně vkleče a na jazyk. Podávání svatého přijímání je od apoštolských dob vyhrazeno knězi a jáhnu. Všechny jiné způsoby a úpravy jsou různými variantami protestantských forem a souvisí s hlubokým úpadkem víry ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista pod svátostnými způsobami.
10. Ve „Mši Pavla VI.“ „předseda shromáždění“ ihned po přijímání usedá pohodlně do křesla a věřící ho namnoze následují. Připomeňme si na závěr závažné napomenutí, které nám zanechal Dom Prospero Guéranger, velký benediktinský opat ze Solesmes.
Prvním charakteristickým rysem protiliturgické hereze je nenávist k Tradici a formulím pravého božského kultu. Každý sektář, který chce zavádět novou nauku, se nachází před tváří Liturgie, která je Tradicí přivedenou k nejvyšší síle, a proto si nedá pokoj, dokud v sobě neumlčí tento hlas, který obsahuje víru předchozích staletí. Protestantům k tomu stačilo, jak uvádí Guéranger, když rafinovaně zaměnili tradiční knihy za nové, a všechno tím bylo pro ně vyřízeno. Už tu nebylo nic, co by nové doktory znechucovalo: hlásali si svoje ze všech sil: Víra lidu byla zbavena opory (2).
A ještě: Výmluvou heretiků, aby mohli uskutečnit sabotáž víry změnou liturgie, bylo vždy tvrzení, že se vracejí k prakořenům. Je podstatné zkoumat skutečné záměry a nauky těch, kteří navrhují změny v liturgii, i kdyby byli oděni do beránčího roucha a neměli plná ústa krásných slov o zdokonalení a návratu do starověku (3). Je to jako proroctví napsané pro naši dobu. Protestant G. Siegwalt, docent protestantské teologie ve Strasbourgu prohlásil, že zde v „nové mši“, obnovené a reformované, není už nic, co by mohlo vadit evangelickému křesťanu, a není nic, co by mu vadilo více, než když by nemohl dosadit dosud chybějící reálné prvky z bludného kultu protestantského.
Pramen: Si, si – no, no
Komentář:
Záměrem a vzorem všech změn je záměna katolického základu původní mešní oběti přesvědčením a praktickými prvky převzatými z protestantské hereze v její luterské a polutertské podobě. Tuto deformaci bychom mohli přirovnat k absurdní situaci za chorobné pandemie, kdy bacilonosiči přesvědčí zdravou populaci, aby se připojila k záhubě mas nakažených heretickým virem.
Viz také:Zrada na odkazu našeho Pána
