Jedna z nejsmutnějších kapitol církevních dějin
Drazí bratři,
poté, co jsem v posledních 16 letech strávil každý den hodinu před svatostánkem a rozjímal a studoval církevní dokumenty a spisy světců, papežů a různých biskupů, před svým svědomím a před Bohem nemohu podat Nejsvětější svátost věřícímu na ruku, ale jedině do úst.
Dějiny přijímání na ruku
Jak se přijímání na ruku rozšířilo v církvi
V XVI. století protestantští reformátoři ve svém novém kultu ustanovili přijímání na ruku, aby tak potvrdili své dvě základní hereze: neexistuje tzv. přepodstatnění a chléb zůstane obyčejným chlebem.
Jinými slovy, hlásali, že reálná přítomnost Krista v Eucharistii je pouze papistická pověra, a chléb zůstává obyčejným chlebem, který může jíst kdokoliv. Kromě toto tvrdili, že služba podávání přijímání není nic, co by nemohli vykonávat laici. Je předmětem katolické nauky, že svátost svěcení kněžstva uděluje člověku duchovní a svátostnou moc, vtiskuje do jeho duše nesmazatelné znamení a činí ho podstatně odlišným od laiků.
Protestantský duchovní je naopak obyčejný člověk, který vede zpěvy, koná promluvy, podává přijímání na ruku a nemůže proměňovat chléb a víno na Tělo a Krev Páně, nemůže žehnat, nemůže odpouštět hříchy, nemůže prostě konat nic, co by nemohl konat každý laik.
Není tedy nositelem nadpřirozené milosti. Protestantské podávání přijímání na ruku je prostě způsob, jak manifestovat odmítnutí víry v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, odmítnutí svěcení kněžstva a tedy odmítnutí celého Katechismu. Od té doby podávání na ruku nabylo zřetelný protikatolický charakter, založený na popření reálné přítomnosti Krista v Eucharistii.
Po 2. vatikánském koncilu někteří holandští katoličtí kněží s protestantským smýšlením začali podávat přijímání na ruku a napodobovali tak protestantskou praxi.
Ale holandští biskupové místo aby konali svou povinnost a zakázali tento zlořád, tolerovali ho a dokonce dovolili, aby dále trval bez kontroly. Tato praxe se rozšířila do Německa, Belgie a Francie. Zatímco někteří biskupové byli k tomuto skandálu indiferentní, velká část věřících tím byla pobouřena. Velké pohoršení věřících přinutilo Pavla VI., aby se ujal iniciativy a zjistil názor biskupů celého světa na tuto otázku. Biskupové jednohlasně trvali na zachovávání dosavadního způsobu svatého přijímání do úst.
Je třeba také poznamenat, že v té době byl nový zlozvyk omezen na některé evropské země a začal se šířit v obou Amerikách. Pavel VI. vydal tedy 28. května 1969 dokument Memoriale Domini, ve kterém napsal: „Biskupové celého světa jsou jednomyslně proti podávání na ruku. Je třeba zachovat dosavadní způsob a podávat hostii na jazyk přijímajícího. Přijímání na jazyk nijak nesnižuje důstojnost toho, kdo přijímá. Každá inovace však může vést k zneužití a profanaci Eucharistie a může postupně narušit platnou nauku. Dokument navíc uvádí: Nejvyšší Pontifex soudí, že tradiční a prastarý způsob podávání sv. přijímání věřícím se nemá měnit. Svatý stolec proto důrazně nařizuje biskupům, kněžím a věřícím horlivě zachovávat toto nařízení.
Ale protože trvalo období kompromisu, dokument obsahoval z nepochopitelných důvodu současně dodatek, který je jádrem svého vlastního zrušení, protože pokračuje slovy, že tam, kde se zlozvyk hluboce zakořenil, může být při souhlasu dvou třetin biskupů příslušné národní biskupské konference nový způsob legalizován po potvrzení Svatým stolcem.
Tak se prosadila výhoda těch, kteří podávali na ruku. Je třeba zdůraznit, že instrukce uvedla: »kde se zneužití již zakořenilo«. Samozřejmě klérus s protestantskou mentalitou učinil závěr, že když tuto revoluci je možno legalizovat v Holandsku, je možno ji legalizovat všude. Vznikla praxe, že když se bude Memoriale Domini ignorovat a podávání na ruku bude tolerováno, nakonec bude tichou cestou legalizováno.
Tak se stalo doslova, že se nakonec rozšířilo přijímání na ruku. PŘIJÍMÁNÍ NA RUKU BYLO ZAVEDENO JAKO NEPOSLUŠNOST A PRAKTIKUJE SE JAKO PODVOD.
Propaganda v 70. letech šířila tuto praxi mezi neinformovaným lidem a vytvářela dojem, že 2VK vytvořil předpoklady pro tento zlořád, ačkoliv v jeho dokumentech není o tom ani zmínky.
Věřící nevěděli o tom, že praxi šíří klérus s protestantskou a zednářskou mentalitou v rozporu s panující liturgickou praxí a vůbec nebyla řeč o tom, že při dotazu Pavla VI. biskupové byli jednoznačně proti ní a že mohla být ponechána pouze tam, kde už se dříve zlozvyk zakořenil. Pojednou vznikla atmosféra, jako by šlo o lepší způsob posluhování Eucharistií. V mnoha státech v Evropě a v Americe byly tak instruovány již děti k prvnímu svatému přijímání a ostatním věřícím bylo řečeno, že praxe je fakultativní, a pokud ji odmítají, mohou přijímat do úst.
Tragédie byla v tom, že pokud byla praxe fakultativní pro věřící, nebyla většinou fakultativní pro klérus, který byl ochoten podávat jen na ruku a vytvářel tak u věřících krizi svědomí.
Je tedy evidentní, že žádný kněz nemůže být legálně nucen, aby podával sv. přijímání na ruku; musíme se modlit, aby přibývalo kněží, kteří mají odvahu prosazovat povinnou úctu k Nejsvětější Svátosti oltářní.
K praxi přijímání Eucharistie přímo do úst přistoupila církev již od VI. století. Přijímání do úst se stalo v církvi závaznou normou. Sekta zvaná Kasiáni, která to nerespektovala, byla odsouzena na synodě v Ruenu r. 839.
V okamžiku, kdy k nám přichází pod svátostnou způsobou náš Pán a Bůh, nemůžeme dát najevo svou úctu lépe, než když ho přijímáme na kolenou a do úst.
P. Joseph Dwight, CIBO SPIRITUALE
