5. července: Svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje
Životem a dílem svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje dokládá Bůh zcela jasně svou vůli, aby všichni lidé došli k poznání pravdy a mohli být spaseni. Proto posílal ke všem národům své proroky a apoštoly. Je zcela mylné spoléhat na to, že existují nějaké jiné cesty, jakými se jim dostane pravého poznání. Obdivuhodné dílo obrácení slovanských národů k víře v jediného Spasitele Ježíše Krista, aby chodili ve světle Božích přikázání, není myslitelné bez zvláštního Božího řízení a pomoci. Svatí Cyril a Metoděj byli nekrvavými mučedníky a apoštoly katolické víry a apoštolské jednoty. Za toto naplnění se také svatý Cyril před svou smrtí modlil (viz). Je pozoruhodné, že této myšlence slouží celý odkaz svatých bratří. Nad rakví sv. Metoděje vykonali žáci modlitby v liturgickém jazyku staroslovanském (viz), řeckém i latinském. V památném okružním listě Grande munus z 30. září 1880 stanovil papež Lev XIII. požadavek, aby byli po celém světě vzýváni a svou přímluvou u Boha přispěli a k ochraně křesťanství a na celém východě vyprosili katolíkům vytrvalost a odloučeným opětovné spojení s pravou Církví (viz). Velehrad byl centrem nefalšovaného úsilí o jednotu Círve (viz)
Komentář k mešním textům
Žalm 131 v introitu oslavuje sv. apoštoly jako budovatele chrámu křesťanství především pro slovanské národy. Žalm byl vůbec poprvé zpíván, když se přenášela archa úmluvy do nového Šalomounova chrámu. Vyzýval již starozákonní kněze, aby zářili svatostí. Žalm pak prosí, aby Pán žehnal všemu jejich potomstvu. Tato prosba se ozývá ve všech cyrilometodějských písních a je vyjádřena v modlitbě Církve:
Všemohoucí věčný Bože, jenž jsi nás skrze své blažené vyznavače a biskupy Cyrila a Metoděje milosrdně povolal k jednotě křesťanské víry, dej, abychom v radosti z jejich slavnosti zasloužili na jejich přímluvu dosáhnout věčné slávy.
Epištola (Žid 7,23-27) velebí požehnání, jakého se nám dostává skrze Kristovo kněžství a skrze ně rovněž prostřednictvím kněžského úřad a připomíná tak kněžím, aby podle příkladu věčného Velekněze byli jako on svatí, nevinní, neposkvrnění, oddělení od hříšníků a svým ctnostný životem vyvýšeni nad nebesa.
Svatí věrozvěstové byli plní dobroty a lásky, ale s apoštolskou horlivostí neváhali „vyplenit všechny pohanské bludy a zlořády a zvláště horliví byli pokud šlo o očišťování a posvěcování manželského a rodinného života“, jak nám zaznamnali jejich svatopisci.
Evangelium (Lk 10, 1 -11) známým textem o rozeslání učedníků do všech míst, kam Pán hodlal přijít, předznamenává úkol svaté soluňské dvojice, která vzorně připravila daleko od své vlasti cestu pro Pánovu pravdu a milost.
Offertorium oslavuje Boha, který je podivuhodný ve svých svatých, dává moc a sílu svému lidu.
Nutnost hlásat Krista připomíná výmluvně i Communio (Mt 10,27): Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám říká do ucha, hlásejte ze střech.
Pro současný pokoncilní náhražkový „ekumenismus“ by svatí soluňští bratři sotva měli pochopení. I za cenu utrpení hlásali evangelium a usilovali o jednotu nikoliv oportunisticky, ale přesně tak, jak si výslovně přál Ježíš Kristus. Jako patrony Evropy je třeba je následovat právě v tomto jejich pojetí apoštolského poslání.
Stojí zato vrátit s úctou k těm nejstaším pramenům (viz)
