Nejsvětší zázrak naší doby
Kontrast (…) se jevil jako propast, která odděluje víru světců od modernismu, který se příliš rychle zabydlel (...) Největším zázrakem naší doby je skutečnost, že katolická víra přežila liturgickou reformu (...) nový pohřební obřad nám nabízí zážitek oloupený o symboly, sterilizovaný jako terapie proti křesťanskému smutku, a odmítá se sklonit před velkolepými nadpřirozenými skutečnostmi. (Peter Kwaśniewski, 2. listopadu 2018) Viz
To jsou skutečnosti, které platí pro celou novou liturgii. Autorem je americký laik. Aktuální pohřební obřad je obzvláště příznačný pro globální změnu perspektivy: změnu katolické víry na křesťanský humanismus. Je zde skutečná propast. Pohřeb neslouží jako pomoc zesnulému, ale jako útěcha pro živé. Náboženským horizontem zde není věčná blaženost, ale pozemský blahobyt. Kult se neobrací k Bohu, ale k člověku. Světu se dává přednost před nebem; zatím co ten první přetéká zlem, vyřešil si problém tím, že byl odstraněn pojem hříchu, nebo je přičítán Stvořiteli jako chyba jeho díla, či se přinejmenším přeformuluje a omezuje se na hříchy sociální, za které je vždy odpovědný někdo jiný či celá společnost. Mimořádné nadpřirozené skutečnosti a přísliby hlásané evangeliem byly systematicky zatlačeny do zapomenutí. „Poslední věci“ se proměnily v trudný kabaret, ve kterém tzv. křesťanská společenství oslavují samy sebe.
Toto odmítnutí transcendence se projevuje stále s větší agresivitou a arogancí jako kritérium, podle kterého jeden zednářský prelát rekonstruoval u zeleného stolu obřady mše a svátostí na umělý kult, protože ten původní již zastaral jakožto spojený s určitým historickým momentem a zvadl, protože pozbyl kořeny. Kromě toho jeho nemilosrdný zásah nikdy nebyl legitimní, protože v bule svatého papeže Pia V., kterou promulgoval misál jím reformovaný (Quo primum tempore 1570), přísně zakazuje na věky sáhnout na něj, nemluvě už o novém ritu jako holé náhražce onoho věčného, jehož platnost nikdy nevyprší.
V každém případě Mše Pavla VI. je platná pro přítomnost svátostné formy Eucharistie; účast na ní splňuje sváteční přikázání, pokud je celebrována řádně, neboť od věřících není možno požadovat nemožné úsilí. Nicméně, kdo má příležitost účastnit se tradiční mše, udělá velmi dobře, když jí dá přednost, spíše než by se podrobil tortuře nového obřadu, ať už jde o samotný obřad nebo o způsoby jeho provedení, které znetvořují vznešené tajemství Kristovy oběti a představují často náročné duchovní cvičení pro zachování víry.
Je to skutečně ten největší zázrak naší doby, že katolická víra přežila takový vývoj i při sterilizaci samotného kultu. Já sám, i když jsme si byl od prvních let své služby vědom, že zde něco není v pořádku a postupně jsem zíral na globální mystifikaci pokoncilní doby, nebyl jsem schopen pojmout celou hloubku problému, dokud jsem neobjevil původní pravou mši, abych mohl zvážit nějakým způsobem hloubku propasti, která nás dělí od víry a forma mentis našich otců. V církvi a postupně ve společnosti došlo k opravdové mutaci náboženské i kulturní a v důsledku toho také antropologické. Musíme si přiznat, že nejsme stejní jako dříve: ať chceme nebo nechceme, změnili jsme způsob bytí, myšlení a jednání v důsledku okolí, které nás formuje. Abychom získali původní identitu křesťana, nestačí být tradicionalisty, jako bychom byli zapsáni v nějaké straně nebo byli delegáty myšlenkového hnutí, a neusilovali vážně reformovat svůj život a dezinfikovat ho od dominantní kultury.
Jestliže si vnitřně neosvojíme lásku k Tradici v autentickém duchovním životě, může i nás postihnout, že se budeme nudit při pontifikální mši, (nemluvě už o tom, že se jedná spíše o nezájem účasti na Boží slávě než o neuspokojení našeho vkusu) nebo ve mši Rekviem budeme nervózní z dlouhého zpěvu Dies irae či zdánlivě zbytečného žehnání rakve (když si už neuvědomujeme, že účelem a smyslem tohoto obřadu není naše estetické uspokojení, ale prospěch duše, jejíž utrpení má tím být ulehčováno). Mimochodem, kdo by zatoužil rozjímat o velkolepém textu, který je připisován Tomáši z Celana, zůstal by ohromen působivostí obrazů, podmanivou hloubkou nauky, biblickou hodnotou a intenzitou modlitby. Nenapodobujme modernisty: pokaždé když zapomeneme na své ubohé bezprostřední potřeby a necháme se povznést vzhůru, ke světlu a míru onoho království, které nás čeká – pokud toho budeme hodni, – stane se liturgie zde na zemi předchutí toho, co je určeno pro ty, kteří je hledají přede všemi jinými věcmi.
Můžete-li se účastnit Mše všech věků jen zřídka a za cenu velkých obětí, vyhledávejte si kněze, kteří celebrují novou mši důstojně a ve shodě s vírou. S první nedělí adventní bude (v Itálii) v platnosti idiotský překlad modlitby Pater noster. Co s tím? Co vám brání, abyste pokračovali v tom, jak jste se modlili doposud? Nikdo nemůže být nucen, aby přijímal zfalšování textu evangelia. Nikdo vám nemůže v tom bránit; problém budou mít faráři, kteří se budou cítit zavázáni, aby znásilnili své svědomí. Udělali by lépe, kdyby požádali o roční volno v očekávání, že současný režim skončí. A když vám budou zakazovat přijímání na kolenou? Klečte na stupni oltáře, dokud vám kněz nepodá Hostii, protože je to vaše svatosvaté právo. Uslyšíte v homilii hereze a skandální tvrzení? Vyjděte ven a vraťte se na Kredo. Nejste ochotni být diváky liturgických zlořádů? Řekněte knězi otevřeně, že to nepřináší žádný efekt, a běžte jinam.
Abychom zůstali u tématu místních liturgických pseudoverzí, (které Benedikt XVI. otevřeně odmítal), místo aby ztráceli čas takovými šprýmy, měli by se pastýři zabývat skutečností, že za dvacet let už nebude do kostela nikdo chodit, neboť dnešní děti a dospívající vyrostou jako perfektní materialisté a nebudou uzavírat sňatky ani křtít své děti, jak to dělá ještě dnes mnoho rodičů. Bylo by to k smíchu, ale o jedno vás vážně prosím: V Sanctus nikdy neříkejte Bůh vesmíru, jakbyl přeložen Deus Sabaoth, protože se jedná o kabalistické označení Lucifera. Recitujte je v latině. A ještě k biskupské horlivosti o přesné překlady: Jaký je vztah mezi Domine, non sum dignus ut intres sub tectum meum a Pane, nezasloužím si, abych se účastnil tvého stolu? Pravděpodobně je tu jediná vazba: záměr zamlžit vědomí věřících o reálné přítomnosti Pána v Eucharistii. Ale to není otázka lingvistická.
K hlasům, které hovoří o neplatnosti mše, buďte klidné mysli. Je nanejvýš nepravděpodobné, že podniknou krok tak hrubý, aby to rozpoutalo masovou reakci. A i kdyby pak dospěli tak daleko, že by zveřejnili předpisy, které kulhají, pokud jde o svátostnou formu, pak bude možno říct, že to způsobil sám Pán, aby nebyl ustavičně urážen svatokrádežnými přijímáními od tolika duší, které riskují, že dojdou zavržení. Podle mého názoru anulování svátostí by byl krok, jaký provedli anglikáni tím, že svou reformou učinili ordinace neplatnými, nebo když připustili k ordinaci ženy. A v tomto posledním případě by nastalo schizma a revolucionáři by neradi brali na sebe takovou odpovědnost před dějinami. Spíše dělají všechno k vyprovokování tradicionalistů, aby udělali z vlastní iniciativy krok, kterým by se ocitli mimo církevní společenství. Takovou radost jim neuděláme.
Uvědomte si, že zachovat svou víru v tomto všeobecném marasmu, je nesrovnatelná milost, jakou nám Bůh dopřává: můžeme ji nazvat zázrakem, a to jedním z nejvíce mimořádných! Neztrácejme z žádného důvodu svůj klid a vděčnost: Církev je Kristova, a ten ji pevně drží ve svých rukou. To, co dopouští, je větší dobro, než si umíme představit. Až se dostaví trest, lid se bude vracet do chrámů a ke zpovědnicím, a všechny, i kněze, kterým byl zakázán Vetus Ordo, už nebude možno ani kontrolovat ani postihovat v důsledku mimořádným okolností. Vyjdou ze skrytu a velké zástupy půjdou za nimi, aby u nich nalezli duchovní bezpečí a nebudou váhat opustit modernistické námezdníky, neschopné poskytovat platnou pomoc a věrohodné odpovědi vhodné a platné pro všechny časy, neboť jsou schopni jen provokovat laciné city. Nebojte se, nepřirozené proudy vyplýtvají svůj tlak a příslušný řád se vrátí na své místo. Jiný, než „nevratná“ liturgická reforma! Je možno přehradit řeku, ale nikdy ne otočit ji zpět. Dříve nebo později se správný proud prosadí.
Sanctus, sanctus, sanctus Dominus Deus Sabaoth. Pleni sunt coeli et terra gloria tua. Hosanna in excelsis! Benedictus qui venit in nomine Domini. Hosanna in excelsis.
Don Elia, La Scure
