Čtrnáctá neděle po Duchu svatém
Komentář k mešním textům
Epištola (Gal 5, 16-24) i evangelium (Mt 6,24-33) dnešní neděle nás zapřísahají, abychom nedovolili rozdělit svůj život mezi dvě protichůdné tendence. Nemůžeme sloužit dvěma pánům: duchu i tělu, Bohu i světu. Je třeba se jednoznačně rozhodnout. Jestliže se rozhodneme správě, pak to, co je pro nás skutečně užitečné a potřebné, udělí nám shůry velkodušná prozřetelnost nebeského Otce, která živí nebeské ptactvo a odívá polní lilie.
Naši volbu inspiruje Duch Boží, který v nás stvořil nového člověka. Stále se však v nás odehrává boj mezi dvěma protikladnými tendencemi: pýchou, egoismem, touhou po požitcích, které vylučují Boha, a mezi tím, co k němu naopak směřuje a přibližuje nás k němu.
Toto poselství je dnes obzvláště aktuální, protože Nepřítel s velkým úspěchem zasévá do duší a srdcí křesťanů falešnou touhu smířit a sjednotit i nesmiřitelné a neslučitelné. Potlačil v církvi vědomí trvalé skutečnosti, že nás život zde na zemi je ustavičný boj s naší přirozeností nakloněnou ke zlému i světem, který nás láká svými svody. Už prý nejsme církev bojující, ale putující družně v míru se všemi a se vším. To však je naprostém rozporu s Ježíšovým poselstvím.. V Lukášově podání ( 12,16) předchází dnešní úryvek podobenství o bláznivém boháči, který se domníval, že má zajištěn blahobyt na mnoho let. My však musíme vytrvale usilovat o věci lepší a trvalé.
Svatý Pavel ve své epištole (Gal 5, 16 – 24) velmi jasně rozlišuje, v čem se projevují ony zcela protichůdné tendence a ucházejí se o náš souhlas a přijetí. Staví proti sobě to, co nám smrtelně škodí a co nás zotročuje, a to, co jediné je nám ku prospěchu, co je důstojné Božích dětí a vede je k Bohu.
Již introit (Ž 83, 10-11. 2-3) nás uvádí do pravé skutečnosti: jediný den před Boží tváří je lepší tisíc dnů jinde. Jak milé jsou, Pane, tvé příbytky, má duše po nich touží. Tento žalm je právem první z modliteb, jimiž se kněz má připravovat ke mši svaté.
Protože naše smrtelná přirozenost i po křtu a biřmování zůstává labilní, cítíme povinnost prosit v oraci Pána, aby nás uchránil od všeho škodlivého a přiváděl nás k tomu, co je nám ke spáse. Také graduale (Ž 117, 8-9) nás vybízí, že je lépe důvěřovat v Pána, než se spoléhat na člověka a na to, co je lidské. Proto pojďme, radujme těšme se v Pánu, který je pro nás jedinou pravou a nepomíjející radostí. (Ž 94,1) Ve stejném smyslu k nám Duch promlouvá v offertoriu: Po boku těch, kdo se bojí Pána, stane anděl, aby věrné osvobodil a dal jim zakusit, jak dobrý je Pán (Ž 33, 8-9).
V antifoně ke communio (Mt 6,33) je výstižně obsaženo, co to znamená, že všechno bude přidáno těm, kteří hledají Boží království: neboť co by nám Bůh mohl odepřít, když nám zcela daroval svého Syna, kterého svátostně přijímáme. Proto na závěr prosíme, aby nás svatá tajemství očistila, ustavičně chránila a přivedla tak k věčné spáse.
