Škapulíř Panny Marie Karmelské
Dnes je málo znám smysl a význam pobožnosti škapulíře. Škapulíř byl původně částí oděvu, která sloužila benediktinům při práci jako ochranná zástěra. Dnes patří škapulíř (z latinského scapula – šat pokrývající plece) k svátostinám církví uznaným. Důvodem je zjevení, kterého se dostalo sv. Šimonu Stockovi 16. července 1251. Toto zjevení bylo církví oficiálně uznáno již 3. března 1322 poté, co sám papež Jan XXII. měl zjevení Panny Marie týkající se škapulíře. Dnes je 16. červenec v liturgickém kalendáři slaven jako svátek Panny Marie Karmelské. V tento den organizovala škapulířová bratrstva procesí ke cti Panny Marie Karmelské, Královny škapulíře. Hora Karmel (= ovocná zahrada) byla podle vidění Kateřiny Emmerichové již v předkřesťanských dobách poutním místem zbožných židů:
„Jsou tři místa, kam každoročně putovala Svatá Rodina: Jeruzalémský chrám, Betlém (…) a hora Karmel (…) Zbožní lidé tam chodili obyčejně v květnu, když se vraceli z Jeruzaléma. Dělo se tam něco s Eliášem, co souviselo s Mesiášem (…) oblak vystupující z vody měl podobu velké ženské postavy se vztahem ke svaté Panně. Byla tam také studna a jeskyně, která sloužila jako kaple. Sem v určitou dobu přicházeli zbožní židé, kteří vroucně prosili o příchod Mesiáše. Přebývali zde také židovští poustevníci, později křesťanští.“ (1. kniha, 1. Lehrjahr, s. 133) Anna Kateřina Emmerichová „viděla ve vztahu k blížícímu se Mesiáši paprsky oplodňující rosy (mráčku, který viděl Eliáš na hoře Karmel) od pokolení k pokolení až k svaté Panně.“ (…) „Jednou jsem viděla, jak se na barevném okraji utváří jedna nebo více perel a s nimi se zbožní modlili o příchod svaté Panny a uctívali ji již před jejím narozením. Viděla jsem, jak tato úcta k svaté Panně zde bez ustání pokračuje, když již Maria byla na zemi, byli to eséni a později poustevníci, ze kterých vzešli karmelitáni, a ti trvají až do dnešních časů (Das Leben der hl. Jungfrau, str. 62n). Řád karmelitánů byl skutečně založen Bertholdem z Kalábrie (†1195) a několika poustevníky na této hoře v roce 1185, a tak původní úctu k Eliášovi zatlačila úcta mariánská (viz Lexikon des Mönchstum und Orden, Wiesbaden 2001, s. 142).
Jméno sv. Šimona Stocka (1165–1265) je úzce spjato s karmelitánskou mariánskou úctou.
Svatý Šimon byl Angličan a vyznačoval se svatým životem a velkou zbožností („natione anglicus vir magnae sanctitatis et devotionis“), jak se o něm říká v Legenda abbreviata. Narodil se v hrabství Kent, vedl poustevnický život, dokonce také na vysokém stromě. Po roce 1200 se připojil ke karmelitánům, které muslimové vyhnali ze Svaté země, protože na něho velice zapůsobila jejich mariánská úcta a přísná askeze. Po složení slibů a promoci na oxfordské univerzitě vrátil se Šimon do kláštera karmelitánů v Aylesfordu u Kentu. Jako koadjutor generálního představeného cestoval v roce 1226 do Říma pro papežské potvrzení karmelitánského řádu. Pak vedl několik let přísný kající život na hoře Karmel, dokud ho muslimský útlak nepřinutil k návratu. Jako 80letý ve funkci generálního představeného (od roku 1245) musel snášet velké útoky a pomluvy proti karmelitánům. Jejich kontemplativně asketické zaměření budilo takový odpor, že někteří žádali na papeži, aby řád zrušil. Honorius III. to odmítl, ale mnozí karmelitáni raději přešli k dominikánům a františkánům, čímž byl původní řád ohrožen.
Matka Boží však vyslyšela Šimonovy prosby o pomoc. Šest let po jeho volbě generálním představeným zjevila se mu 16. července 1251 svatá Panna jako karmelský květ (flos Carmeli). Karmelská královna předala přitom řádu apoštolské požehnání. Založila tak 1251 bratrstvo, které mělo být otevřeno i laikům. Podle svědectví Šimonova zpovědníka předala Panna Maria světci hnědý škapulíř s těmito slovy: „Milovaný synu, přijmi tento škapulíř tvého řádu jako znamení mého bratrství; je to znamení pro tebe a privilegium pro všechny děti z hory Karmel. Kdo v tomto šatu zemře, bude uchráněn věčného ohně. Hleď, je v něm znamení spásy, ochrana v nebezpečí a záruka pokoje a věčné smlouvy.“ V Sanctorale stojí toto zaslíbení: „In hoc moriens salvabitur.“ Od tohoto mariánského zjevení, které podnítilo velkou mariánskou úctu na hoře Karmel, je Panna Maria pokládána nejen za patronku a ochránkyni, ale přímo za zakladatelku karmelitánského řádu. Přísnou karmelitánskou řeholi, kterou sestavil Šimon podle vzoru řehole františkánské v roce 1226, schválil papež v roce 1247. Řád Beatae Mariae Virginis de Monte Carmelo je zařazen mezi žebravé řády. V bule Ex parte dilectorum papeže Inocence IV. z 13. ledna 1252 jsou karmelitáni poprvé papežem nazýváni Fratres beatae Mariae Virginis de Monte Carmelo.
V knize „Gefürth von Maria“ (Christiana-Verlag 1987) dokládá Holböck, jak velká byla úcta k Panně Marii Karmelské po jejím zjevení Šimonu Stockovi: V roce 1263 udělil papež Urban IV. odpustky za podporu znovuvýstavby karmelitánského kláštera na hoře Karmel, „kde má původ známý řád, založený k Boží slávě a ke cti slavné Panny a patronky jeho členů“. Bylo pak zasvěceno cti Panny Marie z hory Karmel mnoho kostelů. Na generální kapitule řádu v Montpellier v roce 1287 bylo zapsáno: „Vyprošujeme pomoc Panny Marie, panenské Matky Ježíšovy, k jejímuž následování a úctě byl založen náš řád na hoře Karmel.“ V ceremoniálu karmelitánského řádu z roku 1616 čteme o svátku zjevení Panny Marie Karmelské: „16. červenec, den památky Naší Paní na hoře Karmel, oslavují karmelitáni a celá Církev, že tento řád byl založen ke cti Matky Boží, která jeho syny a dcery zvláštním způsobem adoptovala, ozdobila je škapulířem, obdařeným velkými privilegii.“
Již první rok po mariánském zjevení se ukázalo, jak účinný je škapulíř. Šlechtic Walter z Hyntonu, smrtelně zraněný v souboji, byl první laik, který byl přijat do karmelitánského bratrství. Když přijal škapulíř, vyzpovídal se tento člověk, žijící spíše jako zločinec, který pohrdal svátostmi, a zemřel smířen s Bohem. To, co Královna Karmelu slíbila, opravdu platí: ‚Služebník Mariin nebude nikdy zatracen.‘
Krátce po tomto obrácení rozšířil Šimon Stock škapulíř mezi laiky. Patří mezi ně svatý král Ludvík IX. a jeho matka Blanka Kastilská, král Filip III., anglický král Eduard II. a německý císař Bedřich III.
Takřka všichni papežové posledních tří století včetně Jana Pavla II. byli nositeli hnědého škapulíře a členy bratrstva Panny Marie na hoře Karmel. Počátkem roku 1322 měl papež Jan XXII. vidění: Maria k němu promluvila: „Všechny duše, které jsou členy škapulířového bratrství a splní určité podmínky, mají to privilegium, že budou co nejdříve, nejpozději v sobotu po své smrti (sabbato post eorum obitum) vysvobozeny z očistcového ohně a dovedeny na svatou horu věčného života.“ Toto zaslíbení o sobotě uvedl papež v bule z 3. března 1322. Od té doby mnoho papežů potvrdilo toto privilegium ve spojení s dodržováním čistoty přiměřené stavu a každodenní modlitbou hodinek Matky Boží nebo růžence.
Sestra Lucie z Fatimy dosvědčuje, že 13. října 1917 držela Panna Maria v ruce karmelský škapulíř: „Chtěla tím dát na srozuměnou, že si přeje, aby všichni nosili škapulíř. (…) Svatý otec (Pius XII. r. 1950) řekl celému světu, že škapulíř je znamením zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Nikdo se tomu nemůže vyhýbat.“ Protože Srdce Panny Marie uchráněné dědičné viny nás chce stále přivádět k Srdci Ježíšovu a k jeho milosrdenství, je nejhlubším smyslem škapulíře obrátit se ke Kristu v jeho světle a jeho lásce, jak to požaduje svatý Pavel: Vy, kteří jste pokřtěni v Krista, oblékli jste Krista (Gal 3,27).
Vedle nejvýznamnějšího karmelského škapulíře existuje ještě 17 dalších. Lze jen doporučit nošení karmelského škapulíře, který byl obdařen tolika milostmi. Jako členové bratrstva Panny Marie Karmelské jsme spojeni i se Svatým otcem, který je jeho členem. Právo vložit škapulíř křesťanu, který touží být jeho nositelem, má dnes každý katolický kněz.
U příležitosti 750. výročí předání škapulíře přijal Jan Pavel II. zástupce karmelitánské rodiny a mezi jiným řekl:
„Obzvláště srdečně zdravím rodinu karmelitánů, která připutovala ve velkém počtu z rozličných zemí při příležitosti 750. výročí předání škapulíře. Moji drazí! Tato příležitost se týká nejen ctitelů Matky Boži z hory Karmel, nýbrž celé Církve, protože bohaté mariánské dědictví karmelitánů se v průběhu staletí a díky šířící se úctě ke škapulíři stalo pokladem celého Božího lidu. Čerpejte ustavičně z tohoto zázračného duchovního dědictví a buďte den co den věrohodnými svědky evangelia. (…) Škapulíř připomíná na jedné straně ustavičnou ochranu Panny Marie v tomto životě i v přechodu na věčnost. Na druhé straně probouzí vědomí, že úcta k Panně Marii musí být jakýmsi druhem „uniformy“, tedy křesťanského životního stylu naplněného modlitbou a vnitřním životem. Odpovídejte ustavičně na Boží milost, která vám uděluje sílu na cestě ke svatosti.“
Dr. Thomas Mayer
Z Maria heute 394/2003 přeložil -lš-
Viz také: Apel na srdce církve
