Pátá neděle po Zjevení Páně
Ďábel, původce všeho zla, zasévá za tmy býlí na poli, kde hospodář zasel dobrou pšenici. Od té je nutno plevel nakonec oddělit a hodit do ohně, ale zkušenost dobrého hospodáře nás poučuje, že je nutno vyčkat až do doby žní. Tak to také stanovila Boží Prozřetelnost.
Bůh ve své moudrosti a prozřetelnosti může se svým soudem počkat, až se uskuteční všechny události, které čekat nemohou. To pro nás ovšem znamená, že musíme být jako on velmi trpěliví a laskaví ke všem lidem. Tato trpělivost a láska však ani v nejmenším neznamená kompromisy, falešný smír a ústupky, ale musí být plodem vytrvalé vůle a úsilí o dobro. My sami přece potřebuje Boží milosrdenství a odpuštění a nemůžeme se nad nikým vyvyšovat.
Introit, graduale, offertorium a communio mají stejné texty jako 3. neděle po Zjevení Páně. Bude tomu tak i příští neděli (třetí až šestá neděle po Zjevení Páně mají shodné žalmové texty ).
V oraci předstupuje církev před Pána jako jedna rodina, která si je vědoma své slabosti, a proto právem s nadějí očekává Boží ochranu a pomoc.
Pane, opatruj svou rodinu ustavičně svou dobrotivostí, aby byla vždy chráněna tvou záštitou, neboť ve své naději spoléhá jen na milost z nebe.
Epištola (Kol 3, 12 – 17) nám zdůrazňuje, že naše dobrota, srdečnost, pokora a mírnost mají být uprostřed tohoto světa jako odlišující uniforma křesťanského společenství. Základem a živnou půdou všeho je láska, která čerpá svou sílu a motivaci z Kristova slova, které by mělo zcela převládat v našem myšlení i v řeči. Všechno naše jednání má vycházet z Pána Ježíše Krista, který nás pak naplňuje pokojem, za který musíme ustavičně děkovat.
Evangelium (Mt 13, 24 – 30) nám nabízí hluboký pohled do tajemství Božího plánu. Až do konce světa se musí Boží království a ti, kteří do něho vstoupili, setkávat a potýkat se zlem. Láska, kterou od nás Bůh právem požaduje a očekává, totiž nutně předpokládá, že jsme zcela svobodní, jinak bychom nebyli schopni milovat. Tuto svobodu však může tvor zneužít i ke zlému, tak jako ji zneužili padlí andělé. Bůh zlo připouští také proto, že se tak zkouší a tříbí dobro a tak se vytvářejí příležitosti k zásluhám. Zlo se také stává „trestajícím prutem“, kterým Bůh přispívá ke spáse dobrých. Jeho trpělivost dává současně zlým dostatečnou příležitost k obrácení a nápravě. Z ctností, které se posilují uprostřed protivenství, vyklíčilo hrdinství četných světců, kteří opět ovlivňují obrácení zlých. Boží shovívavost se tedy ani v nejmenším se zlem nesmiřuje a nemá nic společného s jeho schvalováním. Dobré i zlé však čeká neodvratně čas žní, kdy bude všechno zlé od dobra nesmlouvavě odděleno a postiženo věčným ohněm.
Musíme si být pokorně vědomi, že zlo bují nejen kolem nás, ale má své místo i v nás samých. Proto prosíme pokorně v secretě, aby Pán řídil naše kolísající srdce a milostivě nám prominul naše poklesky. Jeho svátostí jsou pro nás přitom velkou pomocí a velkým darem jeho milosti. O tuto skutečnost se opírá naše naděje, že skrze svátostná tajemství jakožto posilu a záruku dosáhneme jejich konečného účinku, tj. věčné spásy.
Vyzbrojeni takovou Boží pomocí si uvědomuje, jak nešťastní a ochuzení jsou všichni ti, kterým se takové nadpřirozené pomoci v boji se zlem nedostává. Proto horlivý apoštolát a misijní působení není žádným zbytečným „proselytismem“, ale službou a povinností lásky.
