Svátek archanděla Rafaela
Tobiáš zavolal k sobě svého syna a řekl: „Co můžeme dát tomuto svatému muži, který přišel s tebou?“ Tobiáš odpověděl a řekl svému otci: Otče, jakou odměnu mu dám? Jaká věc může být přiměřená jeho dobrodiní? On mě vedl a přivedl zdravého, on sám přijal peníze od Gabela, opatřil mi manželku a zbavil ji zcela démona, potěšil její rodiče, zachránil mě, aby mě nepozřela ryba, a tobě dal opět spatřit světlo nebes, skrze něho jsme získali všechno dobro. Co mu můžeme dát, aby to bylo úměrnému tomu všemu?
Ale otče, popros ho, zda by nechtěl přijmout polovinu všeho, co bylo přineseno.
A otec a syn ho zavolali, odvedli stranou a počali prosit, aby přijal polovinu všeho toho, co přinesli.
O jim řekl v tichosti: Velebte Boha nebes a přede všemi živými vyznávejte, protože vám prokázal milosrdenství. Je totiž dobré zachovat tajemství krále, ale je chvályhodné hlásat Boží skutky. Dobrá je modlitba a půst, almužna je více než uložené poklady zlata. Protože almužna osvobozuje od smrti, smazává hříchy a dává dojít milosrdenství a získat věčný život. Ti totiž , kteří se dopouštějí hříchů a nepravosti, jsou nepřáteli vlastní duše.
Nyní vám však zjevím pravdu a nebudu již před vámi skrývat toto tajemství. Když ses modlil v slzách a pohřbíval mrtvé, zanechal své snídaně, ve dne skrýval v domě mrtvé a v noci je pohřbíval, já jsem přednášel Hospodinu tvou modlitbu. A protože jsi milý Bohu, bylo třeba, aby tě postihla zkouška. A nyní mě Pán poslal, abych tě uzdravil a osvobodil od démona Sáru, manželku tvého syna
Neboť jsem anděl Rafael, jeden ze sedmi, kteří stojíme před Hospodinem.
Když uslyšeli tyto věci, polekali se a s třesením padli tváří k zemi. Anděl jim řekl: Pokoj buď s vámi, nebojte se. To, že jsem byl s vámi, stalo se z Boží vůle. Děkujte mu a chvalte ho. Zdálo se vám, že jsem jedl a pil, ale já požívám pokrm neviditelný a nápoj, který lidé nevidí.
Nyní nastal čas, abych se vrátil k tomu, který mě poslal: vy velebte Boha a vyprávějte o všech jeho divech.
A když to řekl, zmizel z jejich očí a už ho nemohli spatřit. Tři hodiny leželi v prostraci tváří k zemi, velebili Boha a pak vstali a vyprávěli všem o všech jeho divech. (Tob 12, 1-22)
