Popeleční středa
Pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš
Představa, že nejsme více než pouhý prach, může někomu připadat příliš přehnaná, ale to jen tehdy, pokud myslí pouze na sebe a nechává zcela stranou velikost Boha, svého Stvořitele. Vedle jeho nekonečné svatosti, velebnosti a nekonečného majestátu i tento obraz prachu je vlastně přehnaný. Veškeré náboženství může začít teprve tehdy, když se alespoň přiblížím k představě, kdo jsem já, a kdo je Bůh. Hrstka prachu, která po smrti nakonec zůstane z našeho těla, které tak milujeme, zbožňujeme a všemožně šlechtíme, je přece nespornou skutečností, kterou bych neměl zahánět, ale stále mít na paměti, že jsem pouhý prach. Nic víc totiž ze mne nezbude.
Takové a podobné představy nemají v myšlení dnešního člověka místo. Kdybychom touto větou někoho bez přípravy oslovili, mohl by se dokonce cítit dotčený a přinejmenším by žádal o vysvětlení, co tím vlastně myslíme. Zřejmě se tato slova zdála příliš „silná“ i autorům nové liturgie, odtud ta snaha nahradit je jinou formulí. Říkají, že nová formule lépe vyjadřuje náš úkol: obrátit se a žít podle evangelia. Proto ji také většinou všichni udělovatelé postní svátostiny používají. Ale abych se k něčemu tak zásadnímu opravdu důsledně rozhodl, potřebuji velmi velmi účinnou motivaci. A tu mi na samém začátku postní doby nabízí právě ta věta, kterou poslal Hospodin prvního člověka po jeho pádu do tohoto slzavého údolí. (Gen 3,19)
Starozákonní velikáni si této skutečnosti byli dobře vědomi. V známém dialogu o záchranu Sodomy odsouzené pro její pohlavní zvrácenosti říká Abraham Hospodinovi s nepředstíranou pokorou: Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel. (Gen 18,27) Velký trpitel Job ve své stížnosti Všemocnému se odvolává právě na tuto skutečnost: Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach. (Job 10,9) I Žalmista je o této skutečnosti hluboce přesvědčen: On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme jen prach. (Ž 103,14) Ale to není pro něho nic deprimujícího, naopak, právě z tohoto vědomí čerpá svou důvěru v Hospodinovo milosrdenství a vyzývá svou duši, aby dobrořečila Hospodinu, jehož milosrdenství trvá na věky. Je to součást děkovného hymnu, který Boha velebí a oslavuje, protože se smilovává nad těmi, kdo jsou si toho vědomi, a proto pamatují na jeho ustanovení a plní je. V Novém zákoně stejným způsobem smýšlí i ta, která, ačkoliv je po Bohu největší, velebí Pána nikoliv za to, že je tak veliká, ale především proto, že shlédl na její nepatrnost. (Luk 1,48)
To, k čemu se máme svým skutečným obrácením zcela bezvýhradně zaměřit, je přece něco tak velkého, že to překračuje hranice našich běžných úvah a představ. Jsem vyzván, abych ve svém nejvyšším zájmu i v zájmu Boží slávy učinil zcela rozhodný a radikální obrat, který se týká všech složek lidského života. Člověk, který do důsledků domyslí obsah a dosah této prosté obřadní formule, musí se vlastně do té míry zděsit, že bude z chrámu vycházet s rozhodným přesvědčením, že v tom způsobu života, který dosud praktikoval, rozhodně dále pokračovat nemůže. Tato věta tak spojená s počátkem dějin lidstva má takovou platnost, takový dopad a takové důsledky, že nemůže zůstat uzavřena v tomto chrámě a musí se stát od této chvíle mým ustavičným průvodcem, rádcem, strážcem a vychovatelem.
Všechno to, k čemu jsem se dosud rozhodl, co jsem vykonal anebo odmítl vykonat, vyžaduje přísnou revizi a zhodnocení a přecenění ve světle skutečnosti, že sám nejsem nic víc než pouhý prach a nic více tu po mně nezbude, i kdyby nad hrstkou mého prachu bláhoví potomci vystavěli tu největší pyramidu. Tato věta doléhá k mému sluchu právě proto, aby ve mně vyvolala podobnou reakci, jakou vyvolala u prvního ze všech lidí, který si ještě krátce před tím, než ji uslyšel z Božích úst, myslel o sobě, že je něčím nedostižně velikým, že je jako Bůh.
Nic nepotřebuje dnešní člověk naléhavěji, než aby si uvědomil, čím skutečně je. Dnes si nikoliv jen společnost jako taková, ale podle jejího svůdného příkladu každý sám staví svou nebetyčnou babylonskou věž. Všichni spolu zápolí, kdo výš, kdo lépe.
Naše velikost se však zakládá nikoliv na odvaze našeho zpupného sebevědomí, ale právě na tom, že i tento náš ubohý a nicotný prach a popel Bůh pozvedá až k sobě. Jeho Syn proto sestoupil do tak křehkého lidství, které je prach a popel, a proto nám dal za pokrm i své lidství i své božství, aby Otec v nás spatřoval již nikoliv hříšnou lidskou nicotu, ale svého vlastního Syna. Bez spojení s Bohem jsme ve skutečnosti vzhledem ke svým hříchům ještě méně než nic. To, co je na člověku skutečně veliké, není jeho, ale Boží. Na nás je, abychom Bohu dovolili do sebe co nejvíce vstoupit.
Popel na naší hlavě nám tedy jen výstižně připomíná nezvratnou realitu, mimo kterou pro nás není záchrany. Čím je pro nás všechen časný svět? Kazatel to vyjadřuje velmi výstižně: Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. (3, 20) Kdo to odmítá vzít na vědomí, vystřízliví jednou ze své bláhové svéhlavosti, až zjistí, že odmítaný prach a popel kajícnosti se mu změnil v prach a popel zoufalství, o jakém shodně mluví prorok Ezechiel i Janovo Zjevení. V prvním případě se to týká pádu slavného a bohatého Týru, kterému prorok předpovídá: Budou se nad tebou rozléhat jejich hlasy, budou hořce úpět a budou si na hlavu házet prach a válet se v popelu. (Ez 27,30) A podobně líčí Apokalypsa neodvratný pád světa pyšných bohatců: A sypou si prach na hlavu a v pláči a nářku křičí: „Běda, běda, takveliké město, na jehož blahobytu zbohatli všichni majitelé – a v jedinou hodinu bylo zpustošeno!“ (18,19)
Všichni tito zoufalci budou ve skutečnosti hořce oplakávat zhroucení své vybájené, zcela nicotné velikosti, na které si tolik zakládali. Nekonečná blaženost moudrých a pokorných pramení z poznání, že v prach a popel se rozpadá jen to, co je od počátku poznamenáno pomíjejícností, aby se v nekonečné důstojnosti zaskvělo ono bytí, které člověku propůjčuje svobodně a s láskou přijatá podobnost s Božím obrazem a nejsvětějším Originálem. Bez této podobnosti se všechna lidská nadutost projeví v konfrontaci s Božím nejsvětějším majestátem jako tak ohyzdná a odporně zkomolená karikatura, že ve své hanbě hledá jediné útočiště v temnotách věčného odloučení od Boha.
Pamatuj na to, že jsi prach a v prach se obrátíš, pamatuj na to nejen dnes, ale každý den ráno od ranního probuzením až do večerního usnutí, aby tě toto vědomí spolu s jasným přiznáním vlastní nicoty a ubohosti naplnilo blaženým a vděčným vědomím velkodušné Boží štědrosti a milosrdenství.
Vrátíte-li se k Pánu z hloubi srdce a celé své duše, abyste před ním jednali podle pravdy, On se vrátí k vám a už před vámi neskryje svou tvář. (Tob 13,6)
