Druhá neděle po Velikonocích
Druhá nedělní ozvěna velikonoční slavnosti má zvláštní charakter. Zmrtvýchvstalý Spasitel se nám představuje v postavě Dobrého Pastýře. O Vykupiteli jako pastýři byla v liturgii řeč již ve svatém třídení. Výslovným liturgickým chvalozpěvem na Dobrého Pastýře je však liturgie této neděle.
Již Introit nás vyzývá, abychom vzdávali díky dobrému Pastýři, protože země je plná Pánovy milosti. Proto jásejte, spravedliví, v Pánu, sluší se, abychom mu prozpěvovali chválu (Ž 32, 5-6.1).
Důvod naší povinné chvály zvýrazňuje dnešní orace: Bože, jenž jsi ponížením svého Syna pozdvihl padlý svět, udělil svým věrným trvalou radost, aby ti, které jsi zachránil od věčné smrti, požívali věčných radostí.
V epištole k nám promlouvá sv. Petr, který zvláštním způsobem zakusil, jak trpělivý, milosrdný a milující je dobrý Pastýř, vzpomíná na jeho výkupné utrpení a vybízí nás, abychom byli v soužení trpěliví a kráčeli tak v Kristových šlépějích (Pt 2, 21 – 25).
V evangeliu (Jan 10, 11 – 16) slyšíme Ježíšova slova pronesená k farizeům. Stávají se bolestnou výčitkou úhlavním nepřátelům, kteří odmítají poznat v Kristu nejdobrotivějšího a nejobětavějšího pastýře, kterého Otec posílá lidskému pokolení. Důvěrná známost, která spojuje tohoto pastýře s ovcemi a ovce s pastýřem, je posvěcena nejsvětějším a ztotožňujícím poznáním, jaké panuje mezi Otcem a Synem. Tím se tento sebeobětující Pastýř podstatně liší od nájemníků, kteří myslí především na sebe a nikoliv na ovce.
Pro dnešní situaci jsou obzvláště významná závěrečná slova Ježíšova sebepředstavení, která zcela vyvracejí současné ekumenické teorie: všechny ovce musí uslyšet jeho hlas, všechny je chce nebeský Pastýř přivést do svého jediného ovčince, aby nastala nezbytná cílová situace: jeden ovčinec a jeden Pastýř. Žádné přidružené ani paralelní ovčince neexistují.
Kristův příklad je ovšem také závaznou normou pro všechny, které si Pán od věčnosti povolal jako své spolupracovníky.
V závěrečné modlitbě nám církev vyprošuje milost, která nás má uschopnit, abychom působili ve prospěch Pánova ovčince, ke kterému příslušíme, a to tím, že budeme před celým světem prokazovat, jak drahocenné a blahodárné jsou jeho dary.
