Nezbytnost kontemplativní mše
Kontemplativní mše
Afirmace by mohla být formulována i obráceně: ti, kdo nechápou a nevykonávají kontemplativní život, jsou titíž, kdo bojují se starodávnou mší, zjevným vyjádřením, zdrojem a vrcholem, kontemplativního života i správné víry. Precedensy o zdejším kontemplativním životě ao vážné vyvolané krizi, která ho odtud ohrožuje . Zde je seznam článků o nedávných událostech mše staletí
Pro křesťanské srdce je nejnesnesitelnější vidět útok na kontemplativní život, který je duší a životem křesťanského života.
„Kolik užitku a božské radosti přináší samota a ticho poustevny těm, kdo je milují, ví jen ten, kdo to zažil. Silným mužům je zde totiž dovoleno shromáždit, kolik chtějí, a zůstat sami se sebou, pilně pěstovat výhonky ctností a šťastně se živit plody ráje. Zde se získá to oko, jehož klidný pohled zraňuje Ženicha láskou a skrze jehož průhlednost a čistotu vidí Boha. Zde se cvičí namáhavě zahálkou a odpočívá v tichém jednání. Zde Bůh za únavu z boje dává svým sportovcům vytouženou odměnu, tedy pokoj, který svět ignoruje, a radost v Duchu svatém.
Co je tak správné a užitečné a co je lidské přirozenosti tak přirozené a pohodlné jako milovat dobro? A co jiného je tak dobré jako Bůh? Opravdu, co jiného je dobré než sám Bůh? Proto svatá duše, která částečně vnímá nesrovnatelnou důstojnost, nádheru a krásu tohoto dobra, zapáleného plamenem lásky, říká: Má duše žízní po silném a živém Bohu; kdy přijdu a postavím se před tváří Boží?
»K praktické syntéze kontemplativního života používáme slova svatého Bruna, zakladatele nejkontemplativního řádu, který církev zná, kartuziánů. Dnešní církev naléhavě potřebuje tento kontemplativní život. Je to nejvyšší povolání, které může v křesťanském lidu existovat, a křesťanský lid ho nutně potřebuje. Kdyby kontemplativní život zmizel, křesťanský svět by ztratil svou duši. Právě proto) je třeba reagovat na smrtelný zmatek, který přebývá v křesťanském lidu, otráveném falešným naturalistickým křesťanstvím , které, opět s použitím katolických slov, je zbavuje pravého významu. Je to zmatek na všech úrovních, na všech úrovních hierarchie a lidí. Je to otrava, která šíří smrt, smrt plně prožitého křesťanství"
Otrava naturalismu odnímá primát Boha; stále mluví o Bohu, ale Bůh už není všechno, už není první. Bůh je redukován na člověka, kterého člověk v případě potřeby zpochybňuje nebo cituje, ale vše nezačíná od Boha a vše se k němu již nevrací: středem je člověk. A když je člověk ve středu, člověk se ztrácí, protože Bůh je vším, je jeho vším. „Deus meus et omnia , můj Bože, moje vše“, je syntetické vyjádření pravého náboženství na rtech svatého Františka.
Kontemplativní život staví primát Boha: je sám o sobě správný, protože staví člověka do správné pozice. Církev bez kontemplativního života umírá v křesťanském naturalismu, který stále používá slova tradice, odkazující především na lidský projekt. Toto je mistrovský tah ďábla, nejnovější podvod, který má zničit to, co ještě zbývá z katolicismu v naší společenské struktuře.
Kdo si je toho plně vědom? Kdo křičí v nebezpečí? Stále slyšíme ohlušující ticho a spoluvinu na díle Satana.
A Satan je lhář: i on říká, že Bůh je všechno, ale pak vám řekne, že Bůh přechází do bratra, chudého, společenství, poutníka ... ale ne proto, že ho poznáváte a sloužíte mu v nich, ale protože ho relativizujete: nutí vás říkat „Bůh je všechno, ale protože je všude a v každém, žiji svůj lidský život tak, jak je, s trochou větší shovívavosti...“ a tím provádí desakralizaci křesťanský život.
Boží primát je primát: je pravda, že prochází i přes bratry, přes chudé a sužované, přes kohokoli, vedle koho tě Pán postaví, ale je to právě Bůh, kdo se zpřítomňuje! A on je všechno!
Pro tento Boží primát církev vždy uznávala, že někteří jsou jím povoláni, aby byli především před ním, a toto bytí před ním se stává životním úkolem. Církev vždy uznávala kontemplativy, poustevníky nebo v komunitách, uznávala je a bránila je před světem přesným zákonodárstvím. Hájil „zbytečné“ podle světa, protože jsou tak potřebné pro svět samotný.
(…) Kontemplativní je tedy prorocké: říká všem křesťanům, kteří stále žijí ve světě a v zaměstnáních života, že nakonec zůstane kontemplace, která je vrcholem činnosti, protože je to Bůh, kdo působí. Co budeme dělat ve věčném životě, než se těšit z dokonalého spojení s Bohem? A jak může lid bez kontemplativních věcí ještě pochopit věčný život?
Křesťanský lid měl v minulosti v obřadu mše prorockou a definitivní roli kontemplativního: Mše tradice vás blokuje před Bohem a jeho působením, žádá vás o určitou míru kontemplace; mše tradice vás žádá o kontemplaci tím, že na vás klade primát Boha: ticho, poklony, natahování se k jeho příchodu, duch adorace… vše je výzvou ke kontemplaci
Bylo to tak pro všechny lidi… pak (…) naplnili mši slovy a dialogy, jásotem a gesty ve stále banálnějším a dehumanizujícím víru (…). A primát Boha ze života lidí zmizel. A věřící už Boha ve mši neviděli.
Křesťanství je tam, kde je kontemplativní mše. I mnišství bude zachráněno pouze kontemplativní mší, mší tradice.
