Šestnáctá neděle po Duchu Svatém
Smiluj se nade mnou Bože, neboť celý den k tobě volám, vždyť ty jsi líbezný a mírný, plný milosrdenství ke všem, kdo tě vzývají. Nakloň ke mně svůj sluch a vyslyš mě, neboť jsem zubožený a bezmocný. (Ž 85, 3, 5, 1)
Tak oslovuje církev Pána tuto neděli v mešním vstupním introitu. Naše bída a nicota velmi kontrastuje s nekonečným Kristovým bohatstvím, které nám dává ve svém milosrdenství k dispozici, a proto o tomto bohatství dnes rozjímáme spolu s apoštolem Pavlem. Tím, že ukazuje Bohu svou nemohoucnost umocněnou vězeňskými pouty a proti ní staví nekonečnou Boží velikost a velkodušnost, připomíná nám velké Boží dílo spásy, abychom vzdávali Bohu slávu a byli připraveni přijímat jeho milosti, které pro nás uchystal: jsou to především Kristova vykupitelská smrt, dar Ducha Svatého, církev, Písmo a svátosti: jsou to všechno poklady božského života, které mají sloužit k tomu, aby i náš život se proměnil podle Božího obrazu.
Stojí tu tedy proti sobě naše nesmírná bída a nekonečné Kristovo bohatství. Sám o sobě je člověk ničím, ale tím, že mu Bůh dal svého milovaného Syna, dal mu všechno. Z toho vyplývá, že při všem svém jednání si musíme být stále vědomi naší závislosti na Bohu, ale musíme být současně vedeni a oživováni vděčností a opravdovou radostí. V tom nachází své opodstatnění a své tajemství také křesťanská hrdost, i když zůstává vždy pokorná..
Proto v oraci prosíme: Tvá milost, Pane, nechť nás vždy předchází i provází a působí, abychom ustavičně usilovali o dobré skutky.
Epištola (Ef 3, 13-21) je úryvek z listu, který Apoštol poslal z vězení a který vyjadřuje, že velké strádání Pavla nezlomilo, nýbrž naopak pozvedá ho právě k úvahám o nekonečné Boží velikosti a bohatství i o jeho nevýstižné lásce, které tak přesvědčivě předkládá svým milovaným Efesanům, aby kvůli jeho těžkému strádání neklesali na mysli, ale zůstávali spojeni vírou a láskou mezi sebou i s Kristem, který v nich svou milostí přebývá. Prosí za ně, aby vždy více poznávali Ježíšovu nesmírnou lásku. Hledá přitom ty nejvybranější výrazy, které dokládají, že píše svůj list v hlubokém dojetí. Nyní se z Pavlova hlasu stává hlas celé církve. Její dnešní utrpení může rovněž svádět k malomyslnosti, ale i Církev stejně jako Kristus trpí za nás. Její utrpení je stejně jako Kristovo naší chloubou, proto za ně musíme Pána velebit.
V graduale již zaznívá eschatologický motiv: Národy se budou bát tvého jména a tvé slávy všichni králové země. ...Pán se zjeví ve své velebnosti (Ž 101, 16-17) . Ale tehdy se také rozezvučí jásavá radost jeho věrných: Aleluja. Zazpívejte Pánu novou píseň, protože vykonal podivuhodné věci.(Ž 97, 1)
Hlavní pointou evangelia je Pánovo napomenutí k pokoře. Vodnatelnost, kterou uzdravuje, je přiléhavým obrazem našeho nejtěžšího neduhu, kterým je pýcha. Nezbytnost pokory osvětluje Ježíšovo situační podobenství poté, co se její nedostatek projevil výrazně u jeho hostitelů, když prokázal své milosrdenství postiženému. V této perikopě však můžeme spatřovat také obraz Pána, který je uprostřed nás a především v den sváteční při slavení liturgie uzdravuje naše duchovní neduhy a vede nás božským slovem své pravdy.
Kdo pokorně přiznává svou hříšnost, utíká se k němu s prosbou o uzdravení, jak to výstižně vyjadřuje žalm 39 (14-15) ve zpěvu offertoria. Tuto prosbu přednáší církev také v sekretě s touhou, abychom si tak zasloužili účast na jeho oběti.
V communio (Ž70, 16-17) se projevuje moudrost Žalmisty, který vděčně vzpomíná na vzácná naučení, kterých se mu od mládí pro celý život dostalo , a prosí pokorně, aby ho Bůh neopouštěl ani ve stáří. K budoucnosti obrací pozornost i závěrečná modlitba, ve které žádáme, aby nám svátosti zajistily i zdraví těla pro další život.
