Čím se liší?
O charakteristických prvcích tradiční liturgie mše svaté
Dvoutisíciletý vývoj mešní liturgie bychom mohli přirovnat k dlouhodobě trvající stavbě vznešeného chrámu, ve kterém jeho budovatelé s největší úctou uchovávali a rozvíjeli, co Duch Svatý vnukal od počátku jejich předkům, aby tak projevili svou víru, lásku a zbožnost k trojjedinému Bohu, který vlastního Syna neušetřil, ale za nás za všechny ho vydal, aby každý, kdo v něho uvěří, jí jeho Tělo a pije jeho Krev, měl život věčný.
Všechny prvky a složky tohoto veledíla jsou tedy určeny k jedinému cíli: k bohoslužbě smíru, proseb, díků a chvály nejvyššího Boha a k přijetí jeho nekonečných darů. Při pohledu na chrámy minulosti je i nevěřícímu návštěvníku jasné, že tyto prostory jsou určeny zcela jinému účelu než jiné, sebemonumnetálnější stavby, že se zde koná něco zcela nadzemského. Nejen výstavné a honosné městské chrámy, ale venkovské kostely svědčily vždy o tom, že slouží k tomu, aby přijaly a uvítaly nejvznešenějšího Hosta.
Srovná–li však takový návštěvník tyto výrazně sakrální objekty s mnoha současnými kostely, nemůže se ubránit dojmu, že se zde jedná nejen o změnu stavebního slohu, ale přímo o změnu účelu. Posvátná vznešenost ustoupila civilní všednosti, která staví mnohé tyto budovy na roveň staveb běžné občanské vybavenosti. Nové liturgické prostory jakoby neočekávaly příchod nejvznešenějšího Hosta, ale někoho, kdo už nezasluhuje takových vysokých poct a klanění, jak tomu bylo dříve.
Ve skutečnosti se nezměnil Host. Nemohl se změnit, protože je věčný a bez proměny. Změnili se hostitelé. Zdá se jim, že jejich postavení se natolik změnilo, že mohou od dosavadních projevů úcty upustit. Nepoužívané drahocenné obřady se měly stát jen památkou podobně jako naše korunovační klenoty, které už nemají koho korunovat.
Díky Bohu, nestalo se tak. Vraťme se tedy k nim a podívejme se tedy na ně zblízka, abychom mohli posoudit, zda by to nepředstavovalo ochuzení naší víry, naší zbožnosti, naší úcty, kdybychom je chtěli definitivě odložit. V sérii článků Čím se liší si všimneme některých prvků, které se používaly dva tisíce let, ale které řádný ritus nepřevzal nebo jen jinak nahradil.
Úvodem několik obecných znaků, které jsou pro mimořádný ritus charakteristické:
a. Mimořádný ritus vede kněze k tomu, aby od okamžiku, kdy začne se svou přípravu ke mši svaté, všechnu svou pozornost soustředil bezvýhradně k Bohu, podobně jako se k Otci obrátil Božský Spasitel, když se v zahradě Getsemanské připravoval na svou krvavou oběť. Po přípravných úkonech klanění, proseb a kajícnosti doprovází kněz všechny své úkony konkrétní modlitbou: modlí se při umývání rukou i při oblékání každé z jednotlivých částí liturgického oděvu.
b. Během samotné mše svaté provází všechny svoje kroky a úkony příslušnou modlitbou a podobně také všechny modlitby provází náležitými gesty. Pokaždé, když vyslovuje doxologii, jméno Ježíš nebo Maria, sklání hlavu. Úklonou také uctívá v den jeho svátku světce, když jeho jméno vyslovuje v kánonu. Úklonem provází všechny projevy díkůvzdání a klanění.
c. Po proměňování uctívá pokleknutí přítomného Pána pokaždé, kdykoliv má vzít do rukou Hostii nebo odkrýt kalich a kdykoliv ho opět odloží a přikryje.
