Dom Prosper Guéranger. Advent
Dějiny adventu
Adventem se v latinské církvi nazývá období určené pro přípravu věřících na slavení vánočních svátků, výročí narození Ježíše Krista. Tajemství této slavnosti nesporně zasluhovalo, aby bylo uctěno předehrou modlitby a pokání. Je však obtížné určit, kdy se tak poprvé stalo a kdy tato doba přípravy přijala jméno advent.
Na adventní dobu se musíme dívat ze dvou hledisek: jako na čas přípravy na narození Spasitele úkony kajícnosti a jako souhrn církevních obřadů zaměřených k tomuto cíli. Již od 5. století se setkáváme s obyčejem konat zvláštní kázání, která měla připravit lid na slavení Vánoc. Zachovala se nám např. kázání svatého Maxima Turínského, ale také řada dalších řečí, které někteří připisují sv. Ambroži a sv. Augustinovi, ale pocházející spíše od svatého Cesaria z Arles. Tyto dokumenty nám sice ještě neříkají, jak dlouho trvaly takové pobožnosti, ale dokládají nám obyčej těchto zvláštních promluv v adventní době. Svatý Ivan z Chartres, svatý Bernard a někteří další učitelé 11. a 12. století nám zanechali zvláštní promluvy De Adventu Domini, které se zcela liší od nedělních homilií k evangeliím tohoto období. V roce 864 vydali biskupové prohlášení, ve kterém žádají, aby je v době postní a v době adventní panovník pod záminkou státních záležitostí nebo vojenského tažení neodvolával od jejich církví, protože v tu dobu mají jiné zvláštní úkoly, které musí plnit, především tato kázání. V jednom dokumentu, ve kterém jsou popisovány adventní pobožnosti, je pasáž od sv. Řehoře Tourského, který mluví o tom, že sv. Perpetuus, jeden z jeho předchůdců, který nastoupil na biskupský stolec v roce 480, stanovil, aby se věřící postili třikrát týdně od sv. Martina až do Vánoc. Měl se tedy před vánočními svátky konat druhý čtyřicetidenní půst, i když s menší přísností. Také v devátém kánonu 1. koncilu v Manconě v roce 583 nacházíme nařízení, aby se držel půst od sv. Martina do Vánoc v pondělí, ve středu a v pátek a aby se bohoslužby slavily jako v postní době. Tento půst se lidově nazýval půst svatého Martina.
Doba tohoto postu, která se nejdříve upevňovala, až se stala svatým zákonem, se však potom krok za krokem zkracovala. Čtyřicet dnů od svatého Martina do Vánoc bylo zkráceno na čtyři týdny. Tento obyčej začal ve Francii, odtud se rozšířil do Anglie, jak nám to dosvědčuje Beda Ctihodný. O adventu redukovaném na čtyři týdny píše papež Mikuláš I. v listu Bulharům. Svatý Petr Damiánský v 9. století ještě předpokládá čtyřicetidenní půst, který také praktikoval svatý král Ludvík, ale ten tak činil spíše ze zvláštní zbožnosti.
Poté, co západní církev zkrátila adventní kajícnost na čtyři týdny, zmírnila nakonec samotný půst na půst zdrženlivosti. Tento půst pak podle koncilů z 12. století se stal závazný jen pro klérus. Koncil v Salisbury v roce 1281 zavazoval k půstu zdrženlivosti jen mnichy. Protože se pak tato praxe postupně vytrácela, papež Urban V. ve snaze, aby nakonec zcela nevymizela, zavázal v roce 1362 k postu újmy klérus na svém dvoře, ale nezmiňuje se o postu pro jiné kleriky ani laiky. Svatý Karel Boromejský se snažil probudit alespoň ducha původní adventní přípravy u milánských věřících. Nařídil farářům, aby vyzývali věřící ke zvláštním shromážděním alespoň o všech nedělích v adventě a v postě a v pastýřském listě věřícím doporučil, aby se postili v pondělí, ve středu a v pátek. V jeho stopách šel Benedikt XIV. ještě jako arcibiskup v Bologni a vyzýval věřící, aby v adventní době bojovali proti předsudku, že adventní půst se týká jen řeholních osob, a nikoliv věřících. Mluvil sice jen o postu zdrženlivosti, ale tvrdil, že je to bláhové a přímo skandální pochybovat o tom, že je součástí obyčejů a zákonů Církve vykonávat tyto praktiky, které připravují věřící na narození Ježíše Krista. Ve východní církvi se dodržoval půst zdrženlivosti od masa, mléka, másla a vajíček od 14. listopadu, svátku sv. apoštola Filipa. Mohly se však požívat ryby, olej a víno, které byly ve velkém postu zapovězeny. Odůvodňovali to tím, že půst před Vánocemi je pouze z mnišského nařízení, zatímco půst před Velikonocemi je nařízení apoštolské.
Ale na Západě se pak v další době tyto vnější postní praktiky postupně tak zmírňovaly, že z nich nakonec nezbylo ani stopy, vyjma mnišských klášterů. Je záležitostí osobní horlivosti věřících, zda kladou hlubší důraz na pravou duchovní přípravu k vánočním svátkům.
Trojí příchod
Když jsme si tedy popsali charakteristiky, které odlišují adventní dobu od každé jiné doby, chceme proniknout do hloubky tajemství, kterým se Církev zabývá v této epoše, a nacházíme zde tajemství příchodu Ježíše Krista, který je současně jeden a trojí. Je jeden, protože je to vždy týž Boží Syn, který přichází; a je trojí, protože přichází v těch dobách trojím způsobem.
Jak říká svatý Bernard v V. řeči o adventu, „v prvním příchodu přichází v těle a v slabosti; v druhém přichází v duchu a v moci; ve třetím přichází ve slávě a v majestátu“.
To je tajemství adventu. Poslechněme si nyní výklad této trojí Kristovy návštěvy, jak nám ho podává Petr de Blois ve své třetí promluvě k adventu: „Jsou tři Pánovy příchody, první v těle, druhý v duši a třetí v soudu. První se uskutečnil v noci po-dle slov evangelia. Uprostřed noci se ozvalo volání: – Hle, přichází Ženich! První příchod se již uskutečnil, protože Kristus byl k vidění na zemi, kde rozmlouval s lidmi. My se nyní nacházíme v jeho druhém příchodu: všichni buďme v takovém stavu, aby k nám mohl přijít. On totiž řekl, že jestliže ho milujeme, přijde a učiní si u nás příbytek. Tento druhý příchod k nám je spojen s určitou nejistotou, neboť kdo jiný než Duch Svatý zná ty, kteří jsou Boží? Ty, které touha po věcech nebeských vyvádí z nich samých, vědí dobře, kdy přijde, ale nevědí, odkud přijde a kam půjde. Pokud jde o třetí příchod, je jisté, že k němu dojde. Zcela nejisté je, kdy to bude. Protože nic není tak jistého jako smrt a nic tak nejistého jako den smrti. V okamžiku, kdy se mluví o pokoji a jistotě, říká Mudrc, zjeví se nečekaně smrt jako porodní bolesti v lůně ženy, a nikdo nebude moci utéci. První příchod je tedy pokorný a skrytý, druhý tajemný a plný lásky, třetí bude zářivý a strašný. Při prvním příchodu soudili Krista lidé podle své nespravedlnosti; ve druhém příchodu je ospravedlňuje svou milostí; ve třetím bude soudit všechny se stejnou rovností: přijde jako Anděl v prvním, jako Přítel plný něžnosti v druhém a jako Lev v třetím příchodu“ (De Adventu, Sermo III).
První příchod
Když je tomu tak, Církev během adventu očekává v slzách a s netrpělivostí návštěvu Krista Vykupitele v jeho prvním příchodu. Volí si k tomu horoucí výrazy proroků, ke kterým připojuje vlastní prosby. Vzdechy, s nimiž se obrací k Mesiáši, nejsou jen prostou připomínkou touhy starozákonního lidu: mají reálnou hodnotu, účinný vliv na velký akt velkodušnosti Otce, který nám dal svého Syna. Modlitby starozákonního lidu a spojené prosby křesťanské církve jsou přítomny v Božím sluchu od věčnosti; a právě proto, že je všechny vyslechl a vyslyšel, poslal nám ve svůj čas onu požehnanou rosu, ze které nám vzešel Spasitel.
Druhý příchod
Církev aspiruje také na druhý příchod, který následuje po prvním a který, jak jsme viděli, spočívá v tom, že jako Ženich navštěvuje svou Nevěstu. Každý rok má tento příchod své místo o Vánocích a nové zrození Božího Syna osvobozuje společenství věřících v tento den od otroctví, které na ně uvrhl nepřítel (kolekta slavnosti Narození). Církev během adventu prosí, aby ji navštívil ten, který je její Hlavou a Ženichem, aby ji navštívil v její hierarchii, v jejích údech, z nichž některé jsou živé a jiné mrtvé, ale mohou oživnout; a konečně i v těch, kteří nejsou členy jejího společenství, i v samotných nevěřících, aby se obrátili k pravému světlu, které září vstříc také jim. Výrazy, které používá liturgie, aby podnítila tento láskyplný a neviditelný příchod, jsou stejné, jakými prosí o příchod Vykupitele v těle; neboť když zvážíme příslušné okolnosti, je situace stále stejná. Nadarmo by přišel Vykupitel před dvěma tisíci lety, aby spasil lidský rod, kdyby se nevrátil znovu kvůli každému z nás a v každém okamžiku našeho života, aby přinesl a živil onen nadpřirozený život, jehož počátek vychází jen z něho a z jeho božského Ducha.
Třetí příchod
Ale tento každoroční příchod Ženicha Církvi nestačí. Aspiruje i na třetí příchod, který stráví všechny časné věci a otevře brány věčnosti. Přijala tato poslední slova Ženicha. „Hle, přijdu brzy“ (Zj 22,20) a odpovídá toužebně: „Přijď, Pane Ježíši!“ (tamt.). Má naspěch, aby byla osvobozena od podmínek tohoto času, prosí se vzdechy o naplnění počtu vyvolených, aby viděla na nebeských oblacích znamení svého vysvobození
