Krása v tradiční liturgii
Julian Kwaśniewski s opatem Folsomem OSB: O kráse římského ritu
JK: Kde jste začal svůj mnišský život?
OF: Studovalna univerzitě v Indianě a St. Meinrad byl jen dvě hodiny odtud. Byli tam dva mniši, kteří také studovali na univerzitě. To byl můj první kontakt s mnichy. Bylo to setkání s Bohem na první pohled. Když v St. Meinradu otevřeli seminář, přestěhoval jsem se do semináře a tam jsem žil mezi mnichy. 1979 jsem přijal kněžské svěcení.
JK: Jak jste objevil tradiční mši?
OF: Objevil jsem ji postupně. Jako student u Sv. Anselma jsem patřil k Capella Latina. Protože zde byly skupiny, které mluvily různými jazyky, modlily se Chvály a mši svatou společně latinsky. Tíhl jsem ke Capella Latina a učil jsem se sloužit mši svatou v Novus Ordo v latině. Studoval jsem latinu u slavného latiníka v Římě a než jsem skončil svá studia, objevoval jsem krásu římského ritu v jeho zpěvech. Tyto zpěvy jsou stejné v obou ritech. A to byl můj krok k tradiční mši. Ta mě velice zajímala, a ze zájmu o liturgii jsem studoval byzantský ritus. V létě jsem odjel na dva měsíce do Řecka a žil jsem zde v Domě byzantských studií na hoře Athos. Požádali mě, abych jim pomohl na Collegium Grecum v Římě. To mi prospělo. Skrze byzantský ritus jsem objevil zcela rozdílný charakter liturgií. Objevil jsem tradiční mši skrze byzantský ritus pro jeho podobný charakter. Bylo třeba počkat až do roku 1994, kdy jsem se vrátil do Sv. Anselma, abych zde vyučoval a potkal zde jednoho mnicha z Le Barroux, který zde studoval. Pozval mě, abych k nim přišel na návštěvu. Byla to podobná zkušenost jako ve St. Meinradu v roce 1972. Když jsem viděl, jak zde slaví liturgii, pomyslel jsem si: „To je to, o čem jsem přemýšlel, že takové by to mělo být. Byl to určitý druh intuice. Mimořádně zázračné. Tajil se mi dech od té krásy.
JK: Když mluvíte o kráse Mše, a zvláště mše ve starém ritu, byl by potřebný komentář. Podle vaší zkušenosti, nemůže se slavení takové mše svaté spojit s veršem z Bible: Henoch kráčel s Hospodinem a nebylo ho, protože Bůh ho vzal?
OF: To je zajímavé. V jaké spojitosti to chápete?
JK: Kněz je jako druhý Kristus... Během mše svaté si Bůh kněze vezme, a už ho není vidět. Ale to se děje jen v tradiční mši, nikoliv v té nové.
OF: Výborně. To je úžasné, to je ta nejdůležitější intuice, je obdivuhodné, jak jste to spojil.
JK: Někdo by mohl říct, že je to extravagantní formulace.
OF: Máte absolutně pravdu. Ve staré mši se osobnost kněze nepočítá. Ve své funkci se spolu s lidem obrací k Bohu. Conversus ad Dominum. A z toho důvodu je role kněze objektivní. Nikoliv subjektivní, a z toho důvodu se kněz ztrácí. Samozřejmě, je prostředníkem mezi shromážděnými a Bohem, je tím, kdo vede shromáždění k Bohu, ale ztrácí se z důvodu objektivity této struktury. To je velice spasitelné, protože mše se neobrací ke knězi, ale k Bohu. V Novus Ordo z důvodu praxe celebrovat versus populum, z důvodu volby gest, komentářů a spontaneity se role kněze stává úděsně subjektivní. On sám se stává středem pozornosti, proto je nová mše strašně klerikalizovaná, všechno se točí kolem kněze, na rozdíl od tradiční mše. A to velká chyba.
JK: Lidé často říkají: Ve staré mši se bere příliš velký ohled na kněze, všechno to líbání ruky a předmětů..., ale ve skutečnosti je v NO kněz daleko více středem pozornosti.
OF: Jistě.
JK: V Kompletáři je verš: Přinášejte oběť spravedlnosti a doufejte v Hospodina; mnozí říkají: Kdo nám ukáže zaslíbená dobra? Mohl byste jistě mluvit o tom, jak jsou dnešním mladým skryta dobra liturgie, a proto nemohou být přitahováni Bohem ke kněžskému a mnišskému povolání, protože málo vidí krásu liturgie.
OF: A ta dobra jsou tak četná. Tradice naší víry, naší liturgie, naší modlitby, našeho mysticismu... To jsou mimořádná dobra a dostupná, ale našim lidem jsou neznámá, z velké části zapomenutá. A mladí lidé tato dobra nevidí. Vidí jiné církevní manifestace, jaké se praktikují po koncilu a jsou příliš orientované horizontálně k pozemskému životu, málokdy k transcendenci. Dělat prostě jen „dobré skutky“ nestačí k motivaci darovat celý svůj život vnitřně Bohu. Tato motivace musí být v jednotě a ve spojení s Bohem. Myslím, že jsme skutečně podvedeni, když jsme opustili bohatství tradice, která se soustřeďuje v Bohu. To nevylučuje dobré skutky, ale soustřeďuje je v Bohu.
JK: Když mluvíme o mnišském životě, jak je možno chápat Kristova slova: Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených?
OF: Já bych to tlumočil takto: to znamená, že je mnoho povolaných, ale málo z nich odpovídá. To je význam toho: být vyvolený. Málo odpovídají, protože jako pro bohatého mládence v evangeliu, je zde mnoho věcí, které, povrchně hodnoceny, jsou málo přitažlivé. Kdyby mohli udělat zkušenost s transcendentními skutečnostmi, o nichž jsme dříve mluvili, viděli by jinou krásu. Věci by se pro ně změnily.
JK: Když mluvím s lidmi, kteří navštěvují tradiční liturgii, často slyším: Ach, jsem uchvácen krásou mše. Ale když se ohlédnu zpět, vzpomínáte si na něco z první mše?
OF: Ne. Nic. Ale je zde něco zajímavého. V mnišském životě a pohledu na věci je mnišské povolání primární a kněžské sekundární. Funguje to opačně, než si mnoho lidí myslí. Pro někoho to může znít jako pohoršení, ale v mnišském životě tomu tak skutečně je. První nejdůležitější věcí je povolání mnišské, kněžství je na druhém místě. Kněžství je obdivuhodné, zářivé, ale znamená, že život mnicha - kněze představuje jakýsi typ „práce“, kterou je třeba provozovat jako mnich. On může být poslán, aby slavil mši, stejně jako může být poslán, aby umýval talíře. Může být pověřen, aby poslouchal zpovědi, ale může také zametat podlahu. V určitém smyslu je všechno harmonické. Péče o duše z hlediska mnicha-kněze je něco, co se integruje do mnišského života. Není to jediný cíl jeho povolání, je připojen k mnišskému charismatu. Je to velký rozdíl být diecézním knězem, kde kněžství představuje jediný cíl, zatímco pro mnicha tím posledním cílem je být mnichem.
Obdivuhodnou věcí mnišského života je především Bůh. Řeknu vám jeden příběh. Když jsem byl malý, asi pětiletý, maminka mi dala knížku příběhů z Bible pro děti. Já jsem byl velmi chtivý poznání a uměl jsem v pěti letech číst. A tak jsem četl příběh z druhé knihy Mojžíšovy o hořícím keři. Vzpomínám si, že když jsem to četl, bylo tam napsáno: A řekl mu své jméno: JSEM, KTERÝ JSEM. I když mi bylo teprve pět let, pomyslel jsem si: Aha, tak nemluví nikdo. To je velice zvláštní. Cítil jsem zázračnou přitažlivost Boha s touto zvláštností, jak zjevoval své jméno, jméno velice zajímavé. V mnišském životě jsou všechny okamžiky jako ono setkání s živým Bohem. Protože to je jeho smysl, jak popisuje sv. Jan Kasiánský: příchod Ducha Svatého a každodenní návštěva Krista v duši. Jemu je určen zbytek života, to je smysl asketismu a boje proti neřestem, poznávat skutečnost, jaká je, zakoušet ji a směřovat všechno jako adoraci Boha, to znamená krásu, hudbu, liturgii, architekturu, všechny věci. Vše je zaměřeno na onen hlad po Bohu, touhu po Bohu. Pro mě není na světě nic jiného, co bych dělal raději.
JK: Tedy mnišský život – jeho srdcem je každodenní návštěva Boha. Nic není v životě lepšího.
OF: Přesně tak!
Pramen: Traditio Marciana
