Přijímání na ruku - legitimní neposlušnost
1.8.2020
O přijímání na ruku na koncilu a v liturgické reformě nebyla vůbec řeč. Tato praxe se opírá o odbojné diecéze ze severní Evropy. Pavel VI. ji připustil pouze jako výjimku pro diecéze, které již přistoupily na tento nešvar. Ale při prvním výročí jeho smrti Bussola Quotidiana připomíná biskupa Juana Laiseho, který pojednává o přijímaní na ruku a staví se rozhodně proti tomu, aby bylo zavedeno v jeho diecézi, protože je v rozporu s celocírkevním platným zákonem.
Až do 26. dubna 1996 argentinský episkopát jednoznačně odmítal indult Pavla VI. připustit podávání na ruku. Právě onoho dne v argentinské biskupské konferenci dosáhla většinu ta část prelátů, kteří chtěli připustit praxi v rozporu s univerzálním zákonem církve.
Řím tento indult schválil dekretem Memoriale Domini,který jasně hovoří o zákazu přijímání na ruku, a připouští je pouze v těch diecézích, kde byl tento nešvar nezákonně zaveden a kde se biskupové domnívají, že již nemají jinou možnost, než ho tolerovat. »Svatý Otec připouští, aby biskup podle svého zdravého uvážení a svědomí povolil tento způsob podávání svatého přijímání«.
Tehdy biskup v San Luis Juan Rodolfo Lasise podle svého poznání a svědomí usoudil, že tento obyčej nepokládá za vhodný. Toto jeho rozhodnutí ihned mnozí interpretovali jako porušení jednoty biskupů a „odboj“ proti platné směrnici. Biskup Laise se radil s různými římskými kompetentními dikasterii, která jednomyslně schválila jeho rozhodnutí.
22. července uplynulo 10 let od jeho úmrtí. Jako emeritní biskup se uchýlil do konventu v San Giovanni Rotondo, kde předtím žil sv. P. Pio, kterého Argentinec velmi uctíval. Mons. Laise pak zde působil jako zpovědník poutníků, den co den po dobu více než dvacet let téměř až do své smrti ve věku 93 let.
Je mnoho aspektů, které by zasluhovaly připomenutí, ale soustřeďme se na knihu, kterou publikoval, aby vyložil svůj postoj ve výše uvedené situaci (Comunione sulla mano, Documenti e storia. Cantagalli, Siena 2016) a toto téma také přednesl v Aula Magna Institutu Augustinianum v Římě. Byla to pravděpodobně první kniha k tématu přijímání na ruku. Argentinský prelát prohloubil jak historické aspekty, tak postoje teologů a kanonistů ke způsobu podávání Eucharistie a také vlivu tohoto způsobu na zbožnost a spiritualitu věřících.
Kniha je velmi detailně strukturovaná a obsahuje také přílohu historických aspektů a kontextů, ze kterých tyto dokumenty vycházejí. Toto všechno umožňuje pochopit mens legislatoris, tj. intence zákonodárce (Pavla VI.), na kterých spočívá klíč k interpretaci zákona.
Když odpověděl na základní argumenty, které měly ospravedlňovat praxi na ruku, uzavírá svou studii úvahou o konkrétní aplikaci vyloženou na mnoha stránkách knihy.
Jako nejdůležitější se jeví opomenuté pravdy, které stojí v přímém rozporu s některými přijatými idejemi.
Mnohé především překvapí, že o této formě podávání Eucharistie nebyla na koncilu vůbec řeč a že vůbec není součástí následující liturgické reformy. Ve skutečnosti tato praxe, která je v rozporu se všemi příslušnými normami, byla zavedena bez jakéhokoliv povolení v některých oblastech severní Evropy a Pavel VI. ihned na to reagoval v roce 1965 sdělením, které nařizuje návrat k praxi do úst, ale tyto zásahy nejvyšší autority neměly vůbec žádný ohlas.
Protože odpor byl velmi houževnatý, začaly úvahy o možnosti poskytnout zvláštní indult místům, která by nebyla ochotná uposlechnout, i když bylo zřejmé, že je to praxe velmi diskutabilní a nebezpečná a může podkopat víru věřících v reálnou přítomnost Páně v Eucharistii. Pavel VI. podle svých vlastních slov se nemohl vyhnout úsilí o eventuální obnovu a radil se sub secreto se světovým episkopátem, jak vyřešit tuto evidentní neposlušnost. Většina biskupů pokládala novou praxi za nebezpečnou.
Výsledkem bylo, že papež nařídil Kongregaci pro posvátné obřady zpracovat dokument o nevhodnosti praxe podávání na ruku, a to z řady důvodů (naukových, liturgických, pastoračních atd.) - Stalo se tak 29. května 1969, kdy kongregace vydala instrukci Memoriale Domini, která obsahuje platnou legislativu, zakazuje podávání na ruku a zachovává v platnosti všeobecný způsob, kterému se mají podřídit věřící a i klérus.
Nicméně (a to je onen kámen úrazu, pozn. překl.), kde tento nedovolený způsob byl zakořeněn, předpokládá instrukce indult jen pro ty sektory, které by nebyly ochotny uposlechnout a respektovat všeobecný zákon. V těch případech, »aby se pomohlo biskupským konferencím dostát svým pastoračním úkolům, za dnešní situace více nezřízené než kdykoliv jindy (při aplikaci většiny dvou třetin), mohou požádat v Římě o udělení indultu a každý biskup podle své úvahy a svědomí může pak povolit přijímání na ruku ve své diecézi.
Pokračování
Nicola Bux - Nuova Bussola Quotidiana
