Hod Boží velikonoční
Abychom mohli naplno prožívat opravdovou velikonoční radost, musíme se svým úplným a upřímným obrácením zcela ztotožnit s těmi šťastnými, kteří o velikonoční noci prožili nesmírnou radost zrození k novému životu z vody a Ducha Svatého. V mešní liturgii slyšíme připomínky bílého roucha, ve kterém novokřtěnci přicházeli do chrámu po celý velikonoční oktáv. Všechna tato radost je ovšem jen odlesk té nesmírné radosti, jakou pocítila Ježíšova lidská duše při svém opětovném spojení s jeho tělem a božstvím. Ten, který tak zoufale volal z kříže: Bože můj, proč jsi mne opustil, nyní radostně jásá slovy Žalmu 138 v mešním Introitu: Vstal jsem z mrtvých a teď jsem s tebou, aleluja. Vztáhl jsi nade mnou svou ruku. Jak podivuhodná je tvá moudrost, aleluja, aleluja. Tato věčná Boží moudrost chtěla, aby se Syn obětoval do krajnosti na usmíření Boží velebnosti: Zkoumals mě a poznals mě a chtěl jsi proto mé zmrtvýchvstání!
Můžeme si být proto jisti slovy dnešní Orace: To co nám Otec vnuká, to také provází svým požehnáním.
Hlavním předobrazem všeho tohoto spásného dění je velikonoční Beránek Kristus, jehož krev nás chrání jako kdysi Izraelity v Egyptě před mečem trestajícího anděla. Musíme se však stát těstem novým, nekvašeným, zbaveným špatnosti a nepravosti, založeným na upřímnosti a pravdě, jak nás k tomu vybízí ve stručné, ale výmluvné epištole Apoštol národů (1 Kor 5, 7-8).
Zpěv Graduale (Ž 117, 24) je radostný velikonoční výkřik, který bude celý oktáv výstižně vyjadřovat naše pocity: Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se v něm. Proto stále oslavujte Pána, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky!
Poprvé v liturgickém roce zazní v mešní liturgii zpěv sekvence. Hymnus Victimae Paschali laudes je majestátní i poeticky dojemný. Nejdříve opěvuje vítězný zápas Života se Smrtí, který pozvedl Vítěze a Vládce až na nejvyšší trůn. Pak dokládá tuto událost svým jitřním zážitkem upřímně milující Marie, která se u prázdného hrobu jako první setkala s vítězným Králem a stala se jeho svědkem i poslem, abychom měli jistotu o jeho zmrtvýchvstání. Tuto sekvenci kněze Wipo (+ 1048) zpívá církev již celých tisíc let.
Definitivní zprávu o zmrtvýchvstání nám v zápisu sv. Marka podává sám apoštol Petr, k němuž jakožto hlavě Církve Pán poslal od svého prázdného hrobu své věrné svědkyně Marie.
Verše Offertoria jsou z Žalmu 75 (8,9) který zní jako hymnus vítězství. Připomínají nám ono zemětřesení, které provázelo Spasitelovu smrt, i druhé při jeho zmrtvýchvstání: Země se zatřásla a ztichla, když Bůh povstal k soudu: tímto soudem je právě zmrtvýchvstání, jímž Otec reaguje na prosby svého Syna, a učinil ho Soudcem živých i mrtvých, který znovu přijde v poslední den.
Secreta je prosbou, aby podané obětí dary posvěcené velikonočními tajemstvími nám sloužily jako lék pro věčnost.
Celých padesát dní budeme v prefaci Boha slavně velebit, že Kristus jako náš velikonoční Beránek sňal hříchy světa, svou smrtí zničil naši smrt a svým zmrtvýchvstáním obnovil náš život.
Communio znovu opakuje a aktualizuje slova sv. Pavla o Kristu, který je obětován jako náš velikonoční Beránek, abychom mohli s Ním stále slavit hody s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy, aleluja, aleluja, aleluja.
Proto se z celého srdce spojujeme v závěrečném Postcommunio k prosbě:
Pane, nasytil jsi nás velikonočními svátostmi, vlej nám všem Ducha své lásky a učiň nás svou dobrotivostí svornými.
Při celé slavné a radostné mešní liturgii však nesmíme zapomínat, že se před námi na oltáři doslova opakuje a zpřítomňuje všechno to, co jsme na Velký pátek v úctě a smutku oslavovali.
Viz také: Ten, který vpravdě vstal z mrtvých
Opravdová víra ve Zmrtvýchvstání
