Opravdová víra ve zmrtvýchvstání
Ve velikonočních evangeliích slyšíme o různých zjeveních zmrtvýchvstalého Pána. Ježíš se zjevil po svém zmrtvýchvstání Marii Magdaléně a ženám, učedníkům na cestě od Emauz, pak jedenácti apoštolům a ještě jiným.
Když evangelia o tom nehovoří, že Ježíš se zjevil své Matce, pak nám tím také chtějí něco říct. Totiž že víra Panny Marie nikdy nekolísala, že ona sama, i když stála pod křížem, věřila, že Ježíšova smrt neznamená konec, že její Syn vstane z mrtvých. Mariina víra v jeho zmrtvýchvstání byla tak pevná, že nepotřebovala své potvrzení. Mnoho teologů zastává obě varianty. Ježíš se po svém zmrtvýchvstání zjevil své Matce jako projev lásky, nikoliv proto, aby ji přesvědčil, protože Maria je velkou věřící.
Když Ježíš řekl „nevěřícímu“ Tomášovi: Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili (Jan 20,29), jistě myslel na Marii, která věřila, i když neviděla. Již Alžběta chválila tuto Mariinu víru: Blahoslavená jsi, že jsi uvěřila, co ti bylo řečeno od Pána (Lk 1,45).V této víře je nám Panna Maria vzorem. Jako křesťané musíme osvědčovat stále svou víru – a často i jako „slepou“ víru. Kolikrát se v našem životě stanou události, kterým nerozumíme: neštěstí, nemoci, rány osudu. Kdykoliv se to stane, můžeme v takových situacích jedině říct: „Nezbývá než se modlit.“ Bůh je svým způsobem něco jako poslední možnost, jako východisko, jako Bůh pro zoufalé situace, jako poslední pomocník. Je důležité, někdy životně důležité, mít takového Boha. ...Ale neměl by pro nás Bůh znamenat více?
Pro Marii nebyl Bůh tou poslední, ale první možností. Pro Marii – obrazně řečeno – nebyl Bůh záchranná brzda, ale „volant“, ten, kdo rozhoduje, kam se pojede. Bůh jako první volba, nikoliv jako poslední východisko. Mariina víra byla víc než jen přesvědčení o pravdě. Mariina víra byla životní postoj, životní rozhodnutí. Rozhodnutí, které vždy počítá s Bohem, které je pro něho vždy otevřené, které se ptá jako první: Co Bůh ode mne chce, co mi chce Bůh říct?
Maria přenechala Bohu celý svůj život. A z tohoto sebe-odevzdání mohla být také zcela „odevzdaná“. Odevzdat se zcela Bohu znamená dosáhnout hluboké vyrovnanosti. Je to vyrovnanost, kterou nic nemůže otřást, protože je přesvědčena, že Bůh má všechno ve svých rukou, celý náš život i naši smrt. Mnoho lidí je z toho nemocných nebo upadnou do deprese, když se mají zabývat smrtí. Strach ze smrti a s ním spojená beznaděj je přesným opakem odevzdanosti těch, kteří se zcela svěřili Bohu tak jako Maria, kteří věří v Kristovo – a tím i ve své zmrtvýchvstání.
Přesto mnoho křesťanů má se svou vírou potíže, zvláště s vírou ve zmrtvýchvstání. Jako by Bohu nedůvěřovali, že může způsobit tak velký zázrak. Je možné velikonočnímu poselství uvěřit, nebo musíme být skeptičtí jako Goethův Faust a říct: „Poselství vyslechnu rád, jen mi chybí víra“? Přitom Velikonoce dávají odpověď na základní otázku světa: na otázku o smrti. Smrt je základní otázka každého člověka, protože zcela určitě se každého týká. Svatý Augustin říká: „Incerta omnia, mors sola certa – V životě je všechno nejisté, jen smrt je jistá.“ A smrt je nejen jistá, ale i všudypřítomná.
Co bude po smrti? Je zmrtvýchvstání?
Voltaire dal na téma zmrtvýchvstání odpověď, kterou by od něho nikdo nečekal. Jedna žena se ho zeptala, jak je to možné, že jsou lidé, kteří věří ve zmrtvýchvstání. Kdo ví, proč jí Voltaire oponoval, snad proto, že čekala jen levné přitakání. Voltaire řekl: Madam, zmrtvýchvstání je tou nejjednodušší věcí na světě. Ten, kdo člověka stvořil, může ho také probudit ze smrti k životu (Hoffsümmer, Kurzgeschichten, IV, 66).
Co znamená pro mne Ježíšovo zmrtvýchvstání, moc jeho zmrtvýchvstání, jak to formuloval svatý Pavel? Je to otázka, se kterou se musíme vyrovnat. Tato otázka má ústřední postavení zvláště ve východní církvi. Ve východní církvi má Ježíšovo zmrtvýchvstání ještě mnohem větší postavení než v církvi západní. Ve východní církvi není takřka chrámu, kde by na oltáři nebyl obraz Zmrtvýchvstalého. Jestliže u nás jsou největšími svátky Vánoce, pak na Východě jsou to Velikonoce. Ty poznamenávají celý život člověka a nemohlo to vyhladit ani 70 let komunistické nadvlády.
Kristus vstal – On skutečně vstal z mrtvých
Velikonoční pozdrav, který byl u nás kdysi běžný, je na Východě stále živý. Po celou velikonoční dobu se lidé zdraví pozdravem: Kristus vstal! A pozdravený odpovídá: On skutečně vstal z mrtvých.
Vypráví se, že komunisté jednou uspořádali veřejnou diskuzi na náměstí velkého města. Byl pozván řečník, samozřejmě ateista, který se v dlouhé přednášce pokoušel vyvrátit víru ve zmrtvýchvstání a zesměšnit ji. Pak vyzvali kněze, aby na to odpověděl. On přistoupil k mikrofonu a řekl: Kristus vstal! A celé shromáždění odpovědělo: On skutečně vstal z mrtvých! A kněz se vrátil na své místo... Ani Ceausescu se neodvážil zakázat o Velikonocích procesí. Lidé z celé diecéze přicházeli ke katedrále a biskup tak hlásal velikonoční zvěst o Ježíšově zmrtvýchvstání. Věřící odpovídali jakoby refrénem:
Kristus vstal z mrtvých a zničil smrt. Radujme se ze dne zmrtvýchvstání. Řekněme to bratřím i těm, kteří nás nenávidí. Všem odpouštíme z lásky ke zmrtvýchvstání (Cantalamessa, Gettate le reti, B, 119). Východní církev pochopila mnohem hlouběji, jaké důsledky to má pro náš život: všechno odpustit z lásky ke zmrtvýchvstání.
V západní církvi je Zmrtvýchvstalý představován především jako ten, kdo vystupuje z hrobu, především jako vítěz. Má v ruce kříž nebo prapor a ukazuje, že je pravý Bůh.
Východní církev zobrazuje Zmrtvýchvstalého jinak: On je ten, kdo sestupuje do říše smrti. Tam bere za ruku Adama a Evu a vyvádí je vzhůru do ráje. A za nimi je nespočetný zástup mužů a žen, kteří toužebně očekávali vykoupení. Kristus, Zmrtvýchvstalý, otevírá brány ráje a vede vykoupené k věčné blaženosti.
Tak jako kdysi převedl Bůh svůj lid z egyptského otroctví vodou Rudého moře do zaslíbené země, tak vede Ježíš v nových Velikonocích skrze křest vykoupené do věčné blaženosti.
Bernhard Speringer
Z -sks- 12/ 2008 přeložil -lš-
