Menu


Eucharistický zázrak v životě Marty Robinové

Marta Robinová (1902–1981) je jednou z největších stigmatizovaných mystiček XX. století. Každý pátek prožívala drama Kristova umučení a smrti, na jejím těle se objevovaly krvavé rány Spasitele. Nejvíce však světovou veřejnost i odborníky udivila skutečností, že více než 50 let byl jejím jediným pokrmem Ježíš v Nejsvětější Svátosti oltářní.

Dětství

Marta Robinová se narodila 13. března 1902 ve Francii v Châteuneuf-de-Galaure, malé vesnici Drome nedaleko údolí Rodanu. Pokřtěna byla ve farním kostele v Saint-Bonnet. Měla pět starších sourozenců, čtyři sestry a bratra. Rodiče měli zemědělské hospodářství. Otec byl pracovitým hospodářem a matka veselou a zbožnou ženou.

V roce 1903 zachvátila celou oblast epidemie tyfu, která mnoho lidí připravila o život. I malá Marta onemocněla tyfem. Přežila, ale její zdraví zůstalo silně podlomeno. Ze zdravotních důvodů často vynechávala školní vyučování, takže ji místní farář připravoval na první svaté přijímání doma. 15. srpen 1912 byl velkým dnem jejího života. Poprvé přijala Krista v Eucharistii. Po letech vyznala: Zdá se mi, že Pán si mě v den prvního svatého přijímání vzal do svého vlastnictví. Ježíšovo Srdce se zabydlelo v mém srdci.

Marta měla velice dobrou paměť, rychle si všechno zapamatovala a v učení byla velice pilná. Bohužel školní docházku musela ukončit ve 14 letech, protože musela pomáhat rodičům v hospodářství. Bylo to hodné a veselé dítě, velice milovala květiny, ráda pracovala na zahradě i v kuchyni, milovala lidový zpěv a tanec při večerních sousedských setkáních.

Postupující paralýza

V květnu 1918 začala jako šestnáctiletá trpět prudkými bolestmi hlavy. 25. listopadu toho roku se v matčině přítomnosti náhle v kuchyni zhroutila. Od té chvíle byla 20 měsíců ve stavu spánku. Lékaři byli bezradní a nedokázali nemoc diagnostikovat. Rodiče se obávali, že Marta brzy zemře. Nikdo asi nevěděl, že to byl mystický spánek, během kterého Ježíš Martu duchovně připravoval na velké poslání zpřítomňovat ve světě jeho lásku a veliké milosrdenství. K všeobecnému překvapení a radosti se Marta jednoho dne probudila a pokračovala v rozhovoru přesně v tom místě, kde ho přerušila, když ji přepadl mystický sen. Od té doby se mohla Marta pohybovat jen za pomoci berlí. Postupem času se však choroba stále více prohlubovala. Dívka nabyla vnitřní přesvědčení, že jejím nejdůležitějším posláním bude trpět za druhé. Učila se od Panny Marie v modlitbě bezmezně věřit a důvěřovat Ježíšovi. Měla jen jedno přání: do konce života plnit Boží vůli.

15. října 1925 napsala akt zasvěcení a úplného obětování svého života Bohu. Byl to soukromý akt zasvěcení a zasnoubení s Kristem, kterému se odevzdala jako oběť lásky, a současně to byl vzrušující milostný dopis.

Mnoho mystiků mluvilo o tom, že na znamení mystických zásnub s Kristem obdrželi od něho „mystický prsten“. Marta vyznala, že ho na své ruce viděla dvanáctkrát.

Po tomto aktu zasvěcení se
s Martou začaly dít podivné věci. 3. října, v den památky sv. Terezie z Lisieux, upadla dvacetiletá Marta do mystického snu, který trval tři týdny. Po probuzení svěřila rodičům, že v té době obdržela mnoho utrpení, které paradoxně bylo sladkým důkazem Boží lásky. Řekla: Když trpíme, je to škola lásky, abychom milovali ještě více. V tu dobu ji třikrát navštívila sv. Terezie z Lisieux, která řekla nemocné, že se má ujmout poslání zakládat „ohniska lásky“ na celém světě.

Paralýza nohou postoupila tak daleko, že se už vlastní silou nemohla pohybovat. Od 2. února zachvátila její choroba také paže, ramena a polykací svaly. Nebyla schopna nic jíst ani pít. Musela se položit na lůžko, ze kterého již nevstala až do své smrti 6. února 1981.

Eucharistický zázrak

Martu ošetřoval dr. Jan Dechaume, profesor fakulty medicíny v Lyonu, a dr. Ondřej Ricard. Ve své zprávě o zdravotním stavu Marty napsali, že 2. února 1929 kolem poledne se staly její ruce a nohy bezvládné a ochrnuly. Současně byly paralyzovány polykací svaly, a proto nemocná nemohla přijímat pokrmy ani nápoje a mimo to vůbec nespala. Otázka, jak mohla Marta zůstávat na živu, aniž by přijímala pokrm, zůstala pro vědu nevysvětlitelnou záhadou. Vědci navíc tvrdili, že příčinou naprosté bezvládnosti mladé ženy nebyly psychické, emocionální ani rozumové stavy. Byl vyloučen rovněž nervový záchvat, novotvar v mozku nebo epilepsie. Příčiny nemoci Marty Robinové byly pro medicínu velkým tajemstvím.

Nevěřící vídeňský filozof a lékař Ludvík Couchoud, jehož zvědavost zprávy o Martě vyvolaly, přijel k ní, aby sám zhodnotil, zda je pravdou všechno to, co se vypráví o jejím mystickém životě, stigmatech a o tom, že jejím jediným pokrmem je přijímání Eucharistie. Po mnoha těžkostech díky intervenci samotného biskupa se mu nakonec podařilo setkat se s Martou. Mezi nimi se rychle vytvořilo duchovní pouto a od té doby byl vědec jejím častým hostem. Dr. Couchoud potvrdil, že Martu Robinovou postihlo ochrnutí celého těla, které tak silně zablokovalo polykací svaly, že nebyla schopna polknout ani kapku vody. Ve své lékařské zprávě dr. Couchoud napsal, že ho nejvíce udivuje způsob, jakým Marta přijímá svaté přijímání. Hostii nepolykala, protože bylo nemožné, aby prošla blokádou polykacího traktu. Hostie sama pronikla tajemným způsobem jejími zavřenými ústy i tkání.

Marta nepřikládala úplné hladovce, ke které ji, jak říkala, odsoudil Ježíš, žádný zvláštní význam. Nic nejedla a nepila z důvodů fyzické nemožnosti způsobené úplným ochrnutím. Přes 50 let zůstávala bez pozemského pokrmu, ale nemohla zůstat bez Eucharistie.

Svaté přijímání bylo pro Martu nejdůležitějším úkonem a jediným pokrmem, který ji udržoval při životě. Přistupovala ke svatému přijímání jednou týdně v úterý, v posledních letech svého pozemského života ve středu večer. V den, kdy měla přijmout sv. přijímání, se od rána modlila, opakovala svůj akt lásky a odevzdání Kristu z 15. října 1925. Ten den také přistupovala ke svátosti pokání. Po přijetí svatého přijímání vydávala tichý výkřik nadšení a radosti a upadla do extáze, která spočívala v úplném splynutí s Bohem. Během extáze vyzařovalo z její tváře nadpozemské štěstí a krása. Jsem tak šťastná, můj Milovaný, protože cítím, že moje srdce bije v Tvém, protože cítím Tebe ve svém srdci, Tebe, živého a všemohoucího Pána, ve mně – jaké tajemství! Cítím se jako v ráji. Jednoho dne umřu, protože cítím Tebe, můj Ježíši, jak biješ v mém srdci. Pane Ježíši, učiň, aby bylo jednoho dne řečeno, že mě spálila Tvoje láska nikoliv pro moje úsilí, ale díky Tvé milosti. … Ó můj Bože, už nyní mě obdarováváš takovým pokojem, činíš mě tak šťastnou na této zemi, co bude v nebi?

Když mystici prožívají extáze, mají bezprostřední styk se skutečností samotného Boha a ztrácejí vazby, které je spojují se světem. Marta vysvětlovala, že není možno říct, že by se v době mystického stavu duše oddělovala od těla. Je spíše obdivuhodně uchvácena. Bůh se objevuje nejdříve ve strachu. Je to něco tak nového, že to není možno vyjádřit. Potom zakusí stav pokoje, je to stav mimo čas. Nevím, kdy to nastane. Nevím, jak to vyjádřit… Děje se to mimo mne i ve mně. Jsem uchvácena. Marně se bráním, jsem uchvácena láskou. Ale není v tom žádné nucení.

Teprve den, který následuje po dni přijímání, končí extáze a Marta se vrací k normálnímu životu. Pro mystičku byl nejdůležitější život víry, její osobní vztah lásky k Ježíši, a nikoliv mimořádné stavy a prožitky. Tak jako sv. Jan od Kříže tvrdila, že nesmíme toužit po mimořádných duchovních prožitcích, protože poušť ducha, temná noc víry je nejcennějším darem, díky kterému můžeme jít s Ježíšem křížovou cestou a dozrávat do nebeské lásky. Jen tehdy budeme moci jít po této cestě, když naším nejdůležitějším a jediným duchovním pokrmem bude Ježíš v Eucharistii.

Když přijímám svaté přijímání, děje se to tak, jako kdyby do mě vstupovala živá osoba… Moje ústa zvlhnou, ale nic nemohu polknout. Hostie vniká do mne, ale já sama nevím jak. Eucharistie není obyčejným pokrmem. Pokaždé se do mě vlévá nový život. Ježíš je v celém mém těle, jako bych vstávala z mrtvých. Přijímání je něčím více než sjednocením: je splynutím v jedno… Mám chuť křičet ke všem těm, kteří se mě ptají, jestli skutečně nejím nic jiného, říct jim, že já jím více než oni, protože se sytím Eucharistií, Tělem a Krví Pána Ježíše. Chci jim říct, že oni sami blokují v sobě účinky tohoto pokrmu.

To, co všechny nejvíce udivuje, zvláště lidi z oblasti vědy, je potvrzení skutečnosti, že Marta od okamžiku ochrnutí těla v roce 1929 až do své smrti 1981, tedy více než 50 let, absolutně nic nejedla, nepila a vůbec nespala, a přesto její organismus normálně fungoval. Jediným jejím pokrmem byla Eucharistie. Ježíš chtěl tímto neobyčejným znamením eucharistického zázraku ukázat všem lidem, jak velkou moc má svaté přijímání, jestliže je přijímáme s hlubokou vírou.

Příkladem Marty Robinové nám Bůh připomíná, že opravdový život získáváme pouze tehdy, když přijímáme Kristovo Tělo a Krev v Eucharistii. Tímto záhadným zázrakem touží Ježíš přivést nás všechny k horoucí lásce k Eucharistii a k vědomí, že svaté přijímání je On sám ve svém zmrtvýchvstalém a oslaveném lidství. Dává se nám celý, aby s námi sdílel plnost života: Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít jeho Krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den (Jan 6,53n).

Spoluutrpení s Kristem

Marta pochopila, že když se sjednotí s Kristem v lásce, musí se s ním spojit i v utrpení za spásu světa a vést s ním duchovní boj se silami Satana. V říjnu 1927 na ni ďábel poprvé zaútočil. Ukázal se jí jako zvíře, které budí hrůzu. Později přicházeli zlí duchové v lidské podobě a působili jí velké utrpení.

V roce 1930 obdržela od Ježíše dar stigmat. Ježíš se jí zjevil koncem září a zeptal se: Chceš být taková jako já? V jejím aktu sebeodevzdání a sebeobětování byla již připravenost ve všem napodobit božský vzor. Počátkem října se jí zjevil Ježíš znovu, tentokrát na kříži. Požádal ji nejdříve, aby otevřela své ruce. Zdálo se mi, jako by z jeho Srdce vycházel šíp, který se rozdělil na dva paprsky, z nichž jeden probodl moji pravou a druhý levou ruku. Současně jako by mé ruce byly probodeny zevnitř. Potom mě Ježíš vyzval, abych mu obětovala nohy, a já jsem to ihned udělala. Spatřila jsem hrot šípu, který se opět rozdělil na dva a prorazil moje nohy. Ale to všechno proběhlo velice rychle. Pak mě Ježíš vyzval, abych mu nabídla svou hruď a své srdce. … Jejich proražení se uskutečnilo ještě intenzivněji. Ježíš mi nabídl ještě trnovou korunu. Umístil ji na mojí hlavě a silně ji zatlačil. Ježíš jí pak řekl: Od nynějška tě budu nazývat moje Malá z lásky ukřižovaná. Pak Ježíš zmizel. Marta téměř každou noc prolévala krvavé slzy. Od října 1931 až do konce života prožívala každý pátek na svém těle Ježíšovo utrpení a smrt. Bylo to velmi kruté utrpení tělesné i duševní, při čemž se cítila zcela opuštěná ode všech i od Boha Otce, jak to Ježíš vyjádřil slovy: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mt 27,46). To byl důsledek lidských hříchů, které Ježíš vzal dobrovolně na sebe, aby je zahladil a aby všechny lidi vysvobodil ze Satanovy moci. Marta tato muka spolu s Ježíšem prožívala za spásu hříšníků. Její muka vrcholila prožitkem „smrti“ na kříži vždy v pátek ve tři hodiny. Pak prožívala soud, jakým budou muset projít všichni lidé. Když soud skončil, prožívala stav oddělení duše od těla a očekávání zmrtvýchvstání. V neděli ráno na výzvu kněze se vracela do normálního života.

Svým sjednocením s Ježíšem v tajemství jeho umučení a smrti na kříži se stala skutečným géniem duchovního života. Vynikala velkou životní moudrostí, přesnou znalostí posledního cíle lidského života. Marta si byla živě vědoma dramatu boje mezi dobrem a zlem, jaký se odehrává v srdci mnoha lidí. Věděla, že největší tragédií člověka je hřích a takový život, jako by Bůh neexistoval. Bylo pro ni samozřejmé, že setrváváním ve hříchu se stáváme otroky Satana a spějeme k věčné záhubě. Duchovní genialita Marty byla v tom, že se ustavičně účastnila aktu spásy, který Kristus vykonal svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním. Aby zachraňovala hříšníky od věčné záhuby, spojila se s ukřižovaným Kristem. Obětovala za druhé své utrpení a brala jejich utrpení na sebe. Její bolest byla nejintenzivnější v těch obdobích, kdy prožívala Boží nepřítomnost. Pocit Ježíšovy nepřítomnosti byl pro ni „peklem“ a skutečným zážitkem, jak strašný je hřích. V nedělní ráno se spojovala s radostí Zmrtvýchvstalého, který definitivně vítězí nad Satanem. Marta se tak účastnila celého dramatu naší spásy, které se zpřítomňuje v každé mši svaté. Ježíš nám tak jejím prostřednictvím chce říci: Každý křesťanský život je mší svatou a každá duše může být hostií. Obětuj se celý bez výhrad Bohu spolu s Ježíšem a jeho božskou obětí, kterou ustavičně přináší za spásu světa.

Zpráva o tom se brzy roznesla nejen v Châteauneuf, nýbrž i v celém okolí jako požár a vyvolala viditelný zázrak: prakticky ateistické okolí se vrátilo k Bohu a začalo Martu nazývat „světicí“. Začalo ji navštěvovat stále více lidí. Jejím pokojem prošly tisíce osob. Byli mezi nimi kardinálové, biskupové, kněží, ministři, profesoři, bohatí podnikatelé i chudí pracující, rolníci, lidé zotročení závislostí nebo sebevražednými úmysly. Udělovala okamžité odpovědi. Nebylo otázky, na kterou by neznala odpověď. Zoufalým a trpícím pomáhala tím, že brala na sebe jejich břemena. Když se jí svěřila jedna prostitutka, vzala Marta na sebe utrpení, které způsobila svým hříšným životem.

Všechny vedla ke Kristu, který léčí každou ránu, hojí bolesti a řeší problémy. Nejednou jediné její slovo změnilo život mnoha lidí. Přijímala hříšníky s největším soucitem. Ve spojení s eucharistickým Kristem a dobrovolně přijímaným utrpením vedla vítězný boj s mocnostmi zla a vytrhla z jejich otroctví tisíce lidí.

Jako mnoho mystiků, kteří se obětovali za záchranu duší, stala se Marta po celý život terčem ďáblových útoků. Ďábel ji týral a bil a shazoval ji z lůžka, vyrazil jí dva zuby a způsobil jí četná zranění. Když dostala od Krista trnovou korunu, bil ji po hlavě a tloukl jí o stěnu, aby trny zarazil ještě hlouběji. Jindy ji trápil představami, že je zavržená a všechno její utrpení je k ničemu. Tři měsíce před smrtí jí ďábel vykloubil páteř, což jí působilo nesnesitelné bolesti. Opakovaně jí zdůrazňoval, že půjde do krajností. Tak se stalo, že byla nakonec 6. února 1981 nalezena na podlaze mrtvá. Ďábel nemiluje ty, kteří mu vytrhují duše ze spárů.

Ježíšem svěřené poslání

Faráři, kteří na počátku její nemoci a mystických fenoménů působili v Châteauneuf-de-Galaure, aniž bychom chtěli zpochybňovat jejich osobní svatost, neměli charisma k tomu, aby převzali duchovní vedení mystické duše. Můžeme dokonce říci, že se při tom necítili dobře a báli se takového úkolu. Pán Martě slíbil, že jí pošle duchovního vůdce podle svého Srdce, ale že musí být trpělivá. 3. května 1932 poprvé odhalil Martě poslání, které jí svěřuje, a potvrdila jí to vícekrát sv. Terezie: „Šířit Boží království pravdy a lásky.“ Ale jak to má dělat člověk, který je zcela ochrnulý a připoutaný na lůžko?

R. 1933 měla řadu vidění, ve kterých jí Pán přesněji řekl, co od ní očekává: Ježíš se mnou hovořil o skvostném díle, které zde chtěl uskutečnit k slávě Otce, k rozšíření svého království a k obnově celého světa ...; dílo, kterému jsem se měla zcela odevzdat pod vedením kněze, kterého k tomu podle svého Srdce už dávno určil. Jemu chtěl v daný čas dát potřebné spolupracovníky, kteří mu měli pomáhat dávat duším rozhřešení, sytit je a vést k jeho lásce.

Ježíš jí dokonce označil konkrétní místo, kde chce své dílo uskutečnit. Nebude to ani škola, ani misie. Bude to něco nového, dílo, jehož členové budou všichni světci, budou vyzařovat svým příkladem nadpřirozený život a neúnavně prokazovat blíženskou lásku… Maria v něm bude milovanou Královnou, kterou budou poslouchat… Toto ohnisko vejde ve známost až na konec světa... Bude to útočiště pro velkou lidskou bídu a pro nesčetné hříšníky.

V tomto ohnisku se má jednat podle lásky, lásky, která chápe, cítí, která se praktikuje... Pod tou podmínkou vyliji na toto dílo a na každého jeho člena proud světla a lásky; budu tam uskutečňovat zázraky. Pán ještě dodal: Kněz, kterého připravuji…, nebude moci udělat cokoliv bez tebe a ani se nebude moci od tebe vzdálit. Budu mu předávat své pokyny skrze tebe a skrze tebe mu sdělím svou vůli. Skrze tebe, skrze tvoje modlitby, skrze tvou ustavičnou oběť chci mu předávat své světlo a své milosti. Musíš mu říct všechno postupně tak, jak to budu od tebe žádat. Ani ty nebudeš moci nic udělat bez něho. Chci vás v sobě spojit – pro poslání, které vám chci svěřit, pro všechny duše, které vám chci dát ke cti svého jména… Nebojte, já sám udělám všechno.

Uskutečněno skrze P. Fineta

Jedna mladá žena, který slyšela o stigmatizované z Châteauneuf-de-Galaure, přišla Martu navštívit. Byla hluboce dojata, a než odešla, zeptala se, co by mohla udělat, aby jí prokázala službu. Marta jí odpověděla, že by měla ráda obraz Panny Marie, ale takový, který ji představuje jako „Prostřednici všech milostí“. Žena takový obraz měla. Pocházel z Itálie. Protože byl černobílý, řekla nemocné, že ho dá kolorovat a pak jí ho přinese. Při té příležitosti jí pověděla o jedné řeholnici, která jí řekla: „Znám kanovníka Fineta, který měl u nás před časem přednášku o Matce Boží. Protože je zástupcem ředitele pro výuku náboženství v diecézi Rhône a Loire, mnoho cestuje a navštívil 850 škol, kde provedl inspekci. Jistě neřekne ne, když bude muset udělat malou zajížďku, aby předal obraz na místo určení.“

Když byl obraz hotov, poprosila řeholnice kanovníka Fineta, aby zanesl obraz jedné stigmatizované ženě, která má obzvláštní úctu k Panně Marii Prostřednici všech milostí. Kněz odpověděl, že se nebude zdráhat, jestliže se jedná o to, udělat něco pro Matku Boží. Tak se stalo, že se Abbé Georges Finet vydal 10. února 1936 na inspekční cestu. Když přišel do Châteauneuf-de-Galaure, navštívil tamního faráře Faura, který mu navrhl, že zajdou na návštěvu k jedné stigmatizované farnici. Kněz z Lyonu chtěl pouze obraz nechat u něho na faře a řekl, že nemá čas. Ale protože farář na návštěvě trval, byl ochoten ji uskutečnit. Pozdě dopoledne přišli oba do domu Marty Robinové.

Farář Faure šel sám do pokoje nemocné, aby jí řekl o návštěvě kněze z Lyonu. Když vyšel z pokoje, řekl Abbé Finetovi: „Marta vás prosí, abyste jí obraz přinesl osobně.“ Jakmile vstoupil, byl to pro Martu šok: tohoto kněze, kterého nikdy neviděla, ihned poznala, protože ho spatřila ve vidění již před šesti lety. V noci, kdy došlo na pahorku ve Fouvrière k zemětřesení, odebral se mladý kaplan do katedrály, kde udílel svátosti mnoha zraněným a umírajícím. Marta mu řekla mnoho podrobností, o kterých se Abbé domníval, že jsou známy jen jemu. Řekla mu, že se v tragické hodině za něho modlila, protože k ní přišla Panna Maria a prosila, aby se mnoho modlila za svého budoucího duchovního otce, který byl onu noc ve velkém nebezpečí. Když Abbé Finet slyšel tato slova, pochopil, že stigmatizovanou skutečně inspirovalo nebe. Když předal stigmatizované obraz, slyšela Marta, jak jí vnitřní hlas říká: „To je ten, na kterého jsi čekala, kterého jsem ti slíbil. Všechno se rozhodne dnes odpoledne. Dej se vést ode mne.“ Když se loučil, prosila Marta, aby opět přišel, a Abbé Finet později řekl: „Myslel jsem, že přináším obraz Matky Boží, a ve skutečnosti ona přinesla mne.“

Během oběda na faře nehovořili oba kněží o ničem jiném než o stigmatizované. Abbé Faure ihned pochopil, že spolubratr by ho mohl zbavit břemene vedení mystičky, břemene, které na jeho bedra těžce doléhalo, a to by bylo pro něho ulehčení. Abbé Finet, který už vůbec nemyslel na inspekci, se odpoledne vydal opět k Martě Robinové. Když k ní vstoupil, řekla mu: „My jsme se potkali již roku 1930, není-liž pravda?“

Nevzpomínám si.“

„Vzpomeňte si na 30. listopad, na katastrofu ve Fouvrière. Několik dní později jste se skláněl nad jedním mladíkem, který byl na pokraji smrti. Váhal jste, zda mu máte podat svaté přijímání.“ Abbé Finet to nemohl pochopit, myslel, že je jediný, kdo zná tuto podrobnost, o které s nikým nemluvil. Marta pokračovala:

„Byla jsem blízko vás, když jste se rozhodl, že mu ji podáte. Udělal jste dobře!“

„To dítě zemřelo.“

„Ale vy jste zde. Tolik jsem se za vás modlila.“

Abbé Finet krátce vyložil svůj život, při čemž zdůraznil svou velkou mariánskou úctu a množství přednášek, které o ní uskutečnil. Marta mlčky naslouchala. Pak řekla:

„Budeme prožívat jednotu křesťanů… Ďábelské bludy budou zničeny. To bude zmrtvýchvstání, které povede k nesmírné milosti, nové Letnice lásky… Laici při tom sehrají důležitou úlohu.“

„Ale je důležité, aby získali náboženské vzdělání,“ odpověděl Abbé.

„Jistě. Toto vzdělání získají v mnoha v centrech, zvláště v Ohniskách, Ohniskách světla a lásky.

„Co jsou to Ohniska světla a lásky?“

„Je to něco nového v Církvi. Nikoliv řeholní řád, ale Bohu zasvěcený laický stav. Velká rodina, v jejímž čele stojí kněz a Panna Maria jako Matka. Pro všechny se budou organizovat exercicie… Tato Ohniska budou vyzařovat do celého světa. Je to odpověď Srdce Ježíšova světu po porážce národů, kterou je třeba připsat satanským bludům.“

Marta pokračovala:

„Otče, mám vám položit z Božího pověření žádost. Vy jste sem přišel, abyste založil první Ohnisko lásky.“

„Ale já nepatřím do této diecéze.“

„A co na tom, když to Bůh chce?“

„A co tam mám dělat?“

„Pořádat exercicie.“

„Ale to já neumím.“

„Naučíte se to.“

V tomto tónu rozhovor dále pokračoval. Abbé byl se svými argumenty u konce. Marta měla na všechno svou odpověď. „Bůh vám před šesti lety zachránil život. Máte založit Ohnisko.“

„A kdy mám pořádat první exercicie?“

„Od 6. do 13. září.“

„Nemohu se vzpírat, ale musím vyrozumět své nadřízené.“

„Přirozeně. Musíte jednat v poslušnosti.“

Rozhovor trval déle než tři hodiny… a Abbé si ráno myslel, že jen předá obraz na faře! Nikdy nemůžeme tušit, kam nás chce nebe zavést. Tak vznikla Ohniska lásky.

Martino poslání: Ohniska lásky

Ježíš jí zjevil, že její poslání na zemi spočívá v tom „šířit na zemi království pravdy a lásky“. Ohniska lásky nemají být „malá duchovní společenství, která se zabývají jen sama sebou. Mají vyzařovat do světa.“ Tak, jak Marta prosila P. Fineta, tak se také stalo: první exercicie začaly 7. září 1936. Konaly se v dívčí škole v Châteauneuf-de-Galaure ve velmi skromných prostorách. Příští den prosila Marta Abbého, aby se stal jejím duchovním vůdcem. Od té doby ho oslovovala krásným titulem Otče, což tehdy nebylo běžné, protože tento titul byl vyhrazen členům řeholních řádů. Tato tradice se v ohniskách prosadila. Odpovědní kněží jsou vždy oslovování jako „Otec“, „Père“.

Exercicie však neskončily bez toho, aniž by ďábel dal o sobě vědět. Vyvolával různý rámus, rozbíjel nádobí, shazoval exercitanty z lůžka, takže P. Finet musel nad domem vykonat exorcismus.

Již jsme slyšeli, že Marta vůbec nevládla ani nohama, ani rukama, že nic nejedla ani nepila a vůbec nespala. Co jí ještě zůstalo? Schopnost vidět. V září 1939 prosila svého duchovního vůdce o povolení, aby mohla Spasiteli obětovat světlo svých očí. „Ale vždyť vy jste již dala všechno,“ řekl jí. „Ne, všechno ne. Nemusím vidět.“ I když s váháním, dal P. Finet své svolení a Marta ihned pozbyla světlo svého zraku. Až do konce života zůstala slepá. V září 1939 začala druhá světová válka a ona obětovala svůj zrak, aby sdílela temnotu, která přepadla celý svět.

Po smrti její matky (listopad 1940) se o Martu staralo Ohnisko. Plán se uskutečnil r. 1939, ale výstavba skončila až v roce 1945. Je třeba vzít v úvahu okolnosti, že všechno probíhalo v okupovaném území. 17. května 1948 vysvětil diecézní biskup Ohnisko, což znamenalo také církevní uznání díla.

Velká pětipatrová budova mohla pojmout 300 exercitantů. Základní pětidenní exercicie pojednávaly o velkých pravdách víry, obsažených v modlitbě Věřím v Boha. Zvláštní důraz se klade na Boží otcovství a Mariino mateřství. Někteří vycházejí z Ohniska s kněžským nebo řeholním povoláním. Mnozí využívají příležitosti, aby se setkali s Martou a požádali ji o radu. Na konci exercicií mohou účastníci požádat, aby byli zasvěceni Ježíši skrze Marii.

Počet návštěvníků Marty Robinové tak ustavičně rostl. Denně přijímala 50–60 osob, což činí ročně 5000 návštěvníků. Odhaduje se, že za svůj život přijala 100 000 návštěvníků. Nepřicházely jen seriózní osoby, ale také zvědavci a skeptici. Mnozí odcházeli zcela obrácení. Jedna pracovnice filmového průmyslu dlouho přesvědčovala svou přítelkyni, aby mohla navštívit Martu. Několik dní po této návštěvě vstoupila do Karmelu a po několika letech se stala převorkou.

Syn jednoho průmyslníka vedl za otcovy peníze rozmařilý život s nevěstkami. Když uslyšel o Martě, navrhl svým dvěma družkám, že ji navštíví, aby se pobavili, až si budou před ní hrát na zbožné osoby. Ale dělali účet bez hostinského. Když zaklepali, pozvala je dovnitř a řekla: „Máte všechny důvody si ze mě tropit žerty, protože nic jiného si nezasloužím.“ Výsledek návštěvy byl ten, že mladý muž vstoupil k trapistům a dívky na Karmel.

Původně nabízela Ohniska jen pětidenní exercicie, později k tomu přibyly i jiné formy v trvání jednoho až tří dnů. Marta ráda opakovala, že Ohniska mají hledat svou dokonalost v lásce a svou svatost v pokoře.

Jak fungují Ohniska?

Jsou to společenství pokřtěných mužů a žen, kteří po příkladu první církevní obce používají své materiální, intelektuální a duchovní statky společně. Žijí v jednom duchu, aby uskutečnili velkou Boží rodinu na zemi s Marií jako Matkou. Stojí pod vedením kněze a usilují o to, aby svým životem, modlitbou a prací vydávali svědectví světla a lásky světu, které má odpovídat velkému poselství Krista – Krále, Proroka a Kněze.

Uplatňuje se tu komplementárnost kněží a laiků. Kněz je za Ohnisko odpovědný před Církví. Má za pomocníka muže nebo ženu, kterým se říká „odpovědný“, a radu, která je složena z několika volených členů Ohniska. Všichni přispívají k poslání Ohniska a jsou odpovědní za jeho život. V každé zemi se aplikuje struktura, která odpovídá místním zákonům.

Do Ohniska vstupují ti, kteří se k tomu cítí povoláni: laici, muži i ženy, žijí v celibátu i v manželství. Denní program sestává z modlitby a práce. Denně se slaví mše svatá, je na programu modlitba růžence a adorace. Práci vykonává každý podle svých schopností. Domácí úklid a mytí nádobí se provádí společně. Není zde noviciát, každý vrůstá ze dne na den a zachovává ten stav, v jakém vstoupil: svobodný, manželský, vdovský. Po tříletém zkušebním období se zavazuje k práci v Ohnisku a dává se plně do služeb Církve. Všechen svůj majetek vkládají členové do společného vlastnictví. Žijí z výnosů majetku a z příspěvků exercitantů.

Ohniska lásky jsou soukromá mezinárodní sdružení laiků a spadají pod Papežskou radu pro laiky. Účastní se diecézního života. Ohniska jsou rozšířena po celém světě. V roce 2000 jich bylo v Evropě 26, (z toho 17 ve Francii,) v Americe 16, v Asii 8, v Africe 22.

Z Maria heute 336
přeložil -lš-