Sandra, snoubenka, která směřuje na oltář
Vyznačuje se tolika ctnostmi, dnes zapomínanými a vysmívanými, že 6. března 2018 podepsal papež dekret, který ji prohlašuje za ctihodnou, a tím pro ni nastupuje období předcházející beatifikaci, ke které může dojít, jakmile se dostaví požadovaný zázrak.
Jaké jsou to hrdinské ctnosti, jimiž je ozdobena tato mladičká svědkyně XX. století, kterou již mnozí nazývají „svatou snoubenkou“?
Sandra se narodila 19. srpna 1961 v hluboce katolické rodině v Misano Adriatico: otec Josef, matka Anežka, bratříček Rafael. Když měla čtyři roky, rodina se přestěhovala do Rimini a zabydlela vedle fary, kde měla strýce Dona Giuseppe Boniniho. Vdechovala víru nebeských darů, jak dosvědčuje její diář, který si vedla od svých desíti let a kde napsala: „Život bez Boha je utrácení času v očekávání smrti“. Vyrůstá uprostřed aktivit vlastních její generaci: sportuje, hraje na klavír, zpívá ve sboru, hýří životem. Ale uvnitř klíčí mimořádné charisma, zvláště když ve 12 letech pozná Dona Orneste Benziho, zakladatele společenství mladých Jana XXIII. Jejich příklad, plný křesťanského života, ji přesvědčil, že může a má nastoupit cestu křesťanské dokonalosti.
V létě 1974 se zúčastní v Dolomitech letní akce s těžce postiženými mladýmo lidmi. Je to zkušenost, která ji tak poznamenala, že řekla matce: Bylo to náročné, co jsem tam zažila, ale to jsou lidé, které již nikdy neopustím. Současně v ní dozrál velmi intenzivní vztah k Bohu. Velmi vážně přistupuje ke svátostem, modlí se, dělá společnici Ježíši skrytému ve svatostánku, čte žalmy, Písmo, a dojde k přesvědčení, „že musí svou lidskou ubohost obětovat Bohu. Pane, cítím, že mi podáváš ruku, abych se ti více přiblížila. Dáváš mi sílu, abych udělala krok vpřed. Přijímám ji a chtěla bych nejdříve přemoci sama sebe, svoji pýchu a své neupřímnosti. Nemám pokoru a nechci to přiznat, jsem strašně závislá na druhých a mám strach z toho, co si druzí o mně myslí. (...) Bože, můžeš mě přijmout se všemi omezeními, strachy a nadějemi?“
S těmito hluboce lidskými pocity věnuje Sandra svůj volný čas těžce postiženým a drogově závislým ve společenství Dona Benziho a vyhledává tyto potřebné dům od domu. Roku 1978 pozná na karnevalu svého snoubence Guida, který před tím, než ji poznal, prožíval víru jako jakési filozofické provizorium. Po roce dojde k zasnoubení a žijí vedle sebe v čistém vztahu nijak nepoznamenaném kulturou ´68, která hluboce pronikla do společnosti. „Zasnoubení: něco velmi podobného povolání. To, co prožívám v lásce a ve vztahu k druhým a co žiji také pro Guida. Žádný prostor pro módní libertinismus, nýbrž jen pro autentickou svobodu: Svobodní … svobodní od těla, od materiálních věcí, od emocí, od vášní: tj. prožívat tyto věci, aniž bychom se jimi nechali osedlat, abychom zůstávali otevření pro Boha, pro jeho lásku, která je jako nekonečný prostor.“
Je to stejné povolání, které Sandru přiměje, aby se dala zapsat na lékařskou fakultu. Tato volba, která nesleduje kariéru, nýbrž je to zralá volba k tomu, co s ní zamýšlí Bůh, jemuž touží se zcela odevzdat. Pomýšlí na práci lékařky v Africe a ve své mladistvé horlivosti by chtěla odjet hned po skončení studia, ale poslechne otce, který jí radí, aby postupovala rozvážně krok za krokem. Ostatně umět čekat bylo pro ni zvláštní hodnotou. „Pravda, které se musíme naučit z víry, je čekat na Boha, a to jako postoj duše není malé úsilí. Toto čekání, nepřipravování svých plánů, toto bedlivé zkoumání nebes, toto mlčení je ta nejzajímavější věc, která nám přísluší. Pak přijde také hodina povolání, ale jsme slepí, jestliže si v takové hodině myslíme, že jsme aktéry těchto divů: obdivuhodný je vždy Bůh, který si posluhuje námi, ubohými a slabými.“
Ráno 29. srpna, sotva vystoupila z auta, aby se zúčastnila shromáždění společenství spolu se svým snoubencem, je sražena jiným autem. Smrt se dostaví po třech dnech, když ještě nedosáhla věku 23 let.
Vědom si jejích ctností, Don Benzi rychle zaktivizoval všechny, kteří měli tu milost, že ji poznali, aby žádali církev o zahájení procesu o jejím obdivuhodném životě. Během diecézního procesu, který byl zahájen 2006 a uzavřen po dvou letech, bylo vyslechnuto na šedesát svědectví o této dívce, která žila na tomto světě s pohledem upřeným k věčnosti, a která děkovala Bohu: „To, že jsi se mnou, je radost nesrovnatelná s žádnou jinou radostí, kterou v sobě pociťuji“. A říkala s velkým přesvědčením: „Dnes je velká inflace dobrých křesťanů, zatímco svět potřebuje světce.“
Ermes Dovico, Nuova Bussola quotidiana
