Svědkové manželské lásky
Z kázání k blahořečení rodičů svaté Terezie z Lisieux
Terezie napsala v Dějinách duše: „Odpusť mi, Ježíši, že jsem tak opovážlivá a chci ti předkládat svá přání, své naděje, které jdou až do nekonečna, odpusť mi a uzdrav moji duši, dříve než mi dáš to, v co doufám!...“ Ježíš rychle vyslyšel Terezčina přání. Ukázal se již před jejím narozením jako velkodušný, jak to napsala abbé Bellierovi – a mnozí se to od té doby naučili nazpaměť: „Milý Bůh mi dal otce a matku, kteří jsou více hodni nebe než země.“
Uzavřel jsem právě obřad blahořečení, kterým Svatý otec zanesl do knihy blahoslavených společně dva manžele. Toto blahořečení Ludvíka a Célie Martinových je zvláštní premiérou. Terezie charakterizuje oba jako jedinečný manželský pár, který byl hoden nebes, svaté země, který byl zcela prostoupen panenskou vůní. Moje srdce děkuje Bohu za toto příkladné svědectví manželské lásky, která uvádí křesťanské rodiny do pravé praxe křesťanských ctností, což i u Terezie podpořilo úsilí o svatost.
Když jsem četl apoštolský list Svatého otce, myslel jsem přitom na svého otce a svou matku, a chtěl bych, abyste i vy v tomto okamžiku mysleli na svého otce a svou matku a abychom společně děkovali Bohu, že nás skrze manželskou lásku našich rodičů stvořil a učinil křesťany. Je to velkolepé přijmout život, ale pro nás je ještě zázračnější, že nás rodiče přivedli do Církve, která jediná může z lidí učinit křesťany. Nikdo nemůže křesťanem učinit sám sebe.
Mezi povoláními, která Boží prozřetelnost pro lidi vybrala, je manželství jedno z nejušlechtilejších a nejvznešenějších. Ludvík a Célie Martinovi poznali, že se mohli stát svatými nikoliv navzdory manželství, nýbrž právě v manželství a že jejich sňatek se musel stát předním výchozím bodem jejich společné cesty. Dnes obdivuje Církev nejen svatost těchto dětí Normandie, nýbrž poznává se sama v tomto blahoslaveném páru, který přispěl k tomu, že svatební roucho Církve je opět krásnější a zářivější. Obdivuje nejen svatost jejich života, poznává v tomto páru svatost a vznešenost manželského svazku jejich lásky, jak ho sám Stvořitel ustanovil.
Manželská láska Ludvíka a Célie je čistým odleskem lásky Krista k jeho Církvi; ona je také odleskem lásky, kterou chová Církev ke svému Ženichovi, totiž Kristu. Božský Otec si vyvolil před stvořením světa, abychom před ním žili svatí a neposkvrnění v lásce (Ef 1,4).
Ludvík a Célie dovedli na základě evangelia manželské povolání až k hrdinství. Neváhali být sami k sobě tvrdí, aby dosáhli nebeského království a stali se tak světlem světa, a dnes je Církev staví na svícen, aby svítili všem v domě (v Církvi), aby tak svítili před lidmi, aby viděli jejich dobré skutky a velebili nebeského Otce (srov. Mt 5,13–16).
V čem spočívá tajemství úspěchu jejich křesťanského života? „Bylo ti řečeno, co je dobré a co od tebe Hospodin očekává: nic jiného než: jednat správně, milovat dobro a věrnost, kráčet v úctě po cestě s tvým Bohem“ (Mich 6,8). Ludvík a Célie šli v úctě k Bohu po cestě hledání podle pokynů Pána: Mistře, dej nám svůj pokyn. Žíznili po Pánových pokynech. Milovali Pánovy pokyny. Řídili se po-dle nich bez zdráhání. Aby měli jistotu, že jejich cesta odpovídá pravým pokynům, obraceli se na Církev, která je odborníkem v lidských věcech, a uspořádali všechny aspekty svého života podle nauky Církve.
Co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu, bylo pro manžele Martinovy zcela jasné. „Musíme především sloužit Bohu a Pánu,“ řekla Jana z Arku. Manželé Martinovi učinili toto heslo devízou svého domu. Bůh zaujímal v jejich životě vždy první místo. Paní Martinová často říkala: „Bůh je Pán, on činí, co chce.“ Pan Martin souhlasil a pokračoval: „Musíme především sloužit Bohu.“ Když navštívila jejich rodinu zkouška, byla jejich spontánní reakce okamžité přijetí této božské vůle. Sloužili Bohu v osobách chudých lidí nikoliv v naivním záchvatu štědrosti, ani ze snahy o sociální spravedlnost, ale prostě proto, že chudý byl pro ně Ježíš. Sloužit chudým znamená sloužit Ježíši, znamená to dávat Bohu, co je Boží: „Co jste učinili pro jednoho z nejmenších mých bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,34–40).
V některých okamžicích skládáme vyznání víry, které Ludvík a Célie tak často opakovali během mše svaté a kterému učili své děti. V apoštolském vyznání víry následuje po svaté katolické církvi společenství svatých.
„Věřím,“ řekla Terezie, „cítím, že toto nebe je obýváno dušemi, které mě milují a které mě pokládají za své dítě.“
V tomto dušemi obývaném nebi můžeme nyní počítat s Ludvíkem a Célií, které jsme nyní poprvé veřejně vzývali: „Ludvíku a Célie, orodujte za nás u Boha!“ Prosím vás, milujte nás, pokládejte nás za své děti, milujte celou Církev, zvláště naše rodiny a jejich děti.
* Ludvík a Célie jsou darem pro manžele každého věku pro úctu, ocenění a harmonii, s jakou se navzájem milovali 19 let. Célie jednou napsala Ludvíkovi: „Bez Tebe, drahý Ludvíku, nemohu žít.“ On jí odpověděl: „Jsem tvůj manžel a tvůj přítel, který Tě celý život miluje.“ Slib věrnosti a nerozlučitelnosti manželství a plodnost lásky prožívali spolu jak ve štěstí, tak ve zkouškách, jak ve zdraví, tak v nemoci.
* Ludvík a Célie jsou darem pro rodiče. Jako služebníci lásky a života dali Pánu mnoho dětí. Mezi těmito dětmi obdivujeme především Terezii, mistrovské dílo Boží milosti, ale také mistrovské dílo rodičovské lásky k životu a k dětem.
* Ludvík a Célie jsou darem všem těm, kteří ztratili svého manželského partnera. Stav vdovce nebo vdovy se přijímá vždy s bolestí. Ludvík nesl ztrátu své ženy s vírou a důstojností a kladl blaho svých dětí před své osobní zájmy.
* Ludvík a Célie jsou darem pro ty, kteří trpí nějakou nemocí a jsou blízko smrti. Célie zemřela na rakovinu, Ludvík po utrpení na cerebrální arteriosklerózu. V našem světě, který se snaží potlačit smrt, učí nás dívat se vpřed a důvěřovat Bohu.
Konečně děkuji Bohu za tento 82. světový den misií, protože Ludvík a Célie byli příkladný misijním manželským párem. Proto bylo přáním Svatého otce, aby se blahořečení konalo v tento pro Církev tak významný den a současně aby se učitelé Ludvík a Célie spojili se svou žákyní Terezií, dcerou, která je patronkou misií a učitelkou Církve.
Výroky dětí rodiny Martinových o misijním duchu, který v ní panoval, plně souhlasí: „Mým rodičům leželo blaho duší velice na srdci... Ale u nás nejvíce známým dílem apoštolátu bylo dílo šíření víry, pro které rodiče každý rok přinášeli krásnou oběť.“ A toto nasazení pro spásu duší živilo jejich přání darovat Církvi misionáře a řeholní sestry.
Teprve nedávno napsal kardinál Dias, prefekt Kongregace pro evangelizaci národů: „Pro učedníka Kristova není hlásání evangelia přáním, nýbrž příkazem Páně... Křesťan se musí pokládat za misionáře, aby zasadil evangelium v každém srdci, v každém domě, v každé kultuře“ (23. 7. 2008).
Milí bratři a sestry, kéž jsou vaše rodiny, vaše farnosti, vaše řeholní společnosti na celém světě svatými misijními místy, jak jím byl dům blahoslavených rodičů Ludvíka a Célie Martinových.
Z Der Fels 1/2009 přeložil -lš-
