Lumen de Lumine

Mučedník víry Jan Fisher

_{Mario Scudu}

Jen pokud to dovoluje Boží zákon!

                                              

Bylo 5 hodin ráno 22. června, když žalářník v královské věznici jemně zaklepal a tiše otevřel dveře cely. I žalářníci mají srdce, myslel si, a on, žalářník v londýnském Toweru, nechtěl rušit vězně více než je třeba. Je to divný vězeň. Daleko učenější než ostatní. Daleko ušlechtilejší a klidnější než všichni ostatní. Je z nich nejchudší. Žalářník také věděl, že je nejdůležitější ze všech „nájemníků“ v Toweru. Je to skutečně „velký kus“. Katolický biskup, který se stal dokonce kardinálem. Jmenoval se Jan Fisher. Na rozdíl od ostatních se mnoho modlil, snad ustavičně. A četl. Ale především byl klidný a vyrovnaný. Tento jeho klid a prostota ho vyznamenávaly především. Nedával najevo úzkost, ani když byl odsouzen k smrti. V jeho chování nebyly námky nervozity ani zoufalství. Poslední zastávka je tento 22. červen. Měl zemřít v 10 hodin. Takové byly příkazy shora. Byla to ošklivá zpráva, kterou mu bylo třeba sdělit. Ošklivá? Ale ne. Pro Jana Fishera nebyla pranic ošklivá, byla dokonce překrásná. A právě z toho důvodu chtěl přistoupit k tomuto nejdůležitějšímu vyvrcholení svého života odpočatý a uvolněný. A jelikož tuto noc nespal dostatečně z důvodu svého špatného zdraví a různých poruch, jimiž trpěl, žádal zdvořile žalářníka, aby ho nechal spát před popravou ještě dvě hodiny. Poslední přání se nikomu neodmítá. A on, který byl žalářníkem s dobrým srdcem a duší, s tím souhlasil. Zavřel tiše dveře a v zamyšlení odešel. Jak zvláštní je tento vězeň. Není normální. Myšlenka na smrt, která u všech ostatních vězňů přivolává hrůzu, nijak nepůsobí na tohoto Jana Fishera. Ve skutečnosti slyšel, že v tomto vězení je ještě jiný vězeň, Tomáš Morus, také velice důležitý, dokonce bývalý kancléř Jindřicha VIII. I tento vězeň čekal na svou popravu, se kterou by se podle informací nemělo otálet. A právě tento Morus stejně jako Fisher neztratil klid ani důstojnost ani před bezprostřední a jistou smrtí. Jak zvláštní jsou tito odsouzenci v porovnání s jinými vězni. Je zde smrt. Velká nepřítelkyně a ničitelka všech snů a všech plánů. Ona má největší podíl na každé lidské bolesti. Souhrn lidského pádu, protože na všechno je lék (skoro na všechno), jen ne na smrt. Jan Fisher neměl strach. Neděsil ho ani poslední den, ani poslední hodina. Ve skutečnosti ho smrt nijak neparalyzovala, protože ji zpracovával i s jejím „ostnem“ každodenně, po celý život. Uvažoval o ní často, rozjímal o ní a přijímal ji zásadně v meditaci o utrpení Ježíše Krista. Byl to Ježíš Kristus, který prošel svou agónií v zahradě Getsemanské a pak ve smrti na kříži, kdo mu dával tuto odvahu a tento klid, podložený i trochou humoru. Nebylo normální takto umírat, myslel si žalářník. Zajisté, byla to smrt biskupa, mučedníka a světce.

Nastala 10. hodina a Jan Fisher byl připraven na velké setkání. Také se oblékl s veškerou důstojností. Vzal si to nejlepší ze svého šatníku (byl i jako biskup velice chudý). Blízký přítel sledoval toto počínání a divil se, že se obléká, jako by se chystal na důležité setkání. Jan Fisher mu odpověděl: „Nevidíš, že je den mé svatby?“

Když byl na popravišti, třikrát se ho zeptali, zda přijímá Akt svrchovanosti Jindřicha VIII. A třikrát odpověděl zřetelným NE! Potom se obrátil k zástupu, který byl přítomen, a řekl silným hlasem: „Křesťanský lide, já umírám za víru v Kristovu svatou katolickou Církev.“ Odpustil nejdříve svému katovi a pak padl na kolena a recitoval Te Deum a 30. žalm se slovy: „In te Domine speravi, non confundar in aeternum.“ V tebe, pane, jsem důvěřoval, nebudu zahanben navěky.

Byl sťat a jeho hlava naražena na kůl a umístěna na londýnském mostě, kde zůstala 15 dnů. Pak byla hozena do Temže, aby udělala místo hlavě Tomáše Mora, který byl popraven 6. července. Tak zemřel mučedník a biskup z Rochestru, Jan Fisher.

Biskup chudé diecéze, které se nikdy nevzdal

Jan Fisher se narodil v Beverly v Yorkshire v roce 1469. Jeho otec byl prosperující obchodník a zemřel, když Janovi bylo 8 let. Po absolvování místního gymnázia byl Jan v roce 1482 poslán do Cambridge. Zde dokončil studium doktorátem teologie. Ve věku 22 let byl se zvláštním papežským dispensem vysvěcen na kněze. Ale již v r. 1494 dostal důležitý úkol na univerzitě v Cambridge. Během této doby poznal lady Markétu Beaufortovou, hraběnku v Richmondu a v Derby, babičku Jindřicha VIII. (který ho dal pak popravit). Byla to velká žena, velice inteligentní a vnímavá, která záhy odhalila obrovské nadání a duchovní hloubku kněze Jana Fishera. Po nějaké době si ho zvolila za zpovědníka a byl také jejím duchovním vůdcem až do její smrti r. 1509. Pod vedením Jana Fishera založila lady Markéta Ústav sv. Jana a Krista na univerzitě v Cambridge. Jan se stal vicekancléřem univerzity. Jako ředitel Ústavu sv. Jana zavedl do statutu normu mluvit latinsky, řecky a hebrejsky. To nikoliv proto, aby stavěl na odiv kulturu nebo aby se jevil jako vzdělanější než ostatní, ale aby důvěrně seznámil studenty s jazyky Bible a aby ji tak mohli hlouběji chápat.

V roce 1504 byl vysvěcen na biskupa Rochestru, jedné z nejmenších a nejchudších die­cézí v Anglii. Měl ve zvyku říkat, že když se stal biskupem, jako by se zasnoubil a jeho diecéze byla jeho snoubenkou. Říkal jí „moje chudá snoubenka“. A právě této „chudé snoubence“ zůstal věrný až do smrti, i když měl možnost vyměnit ji za větší, slavnější, krásnější a … bohatší. Byl to skutečně velký biskup, protože se lišil od většiny svých kolegů nejen v Anglii, ale i na evropském kontinentu. Být biskupem znamenalo možnost stát se bohatým, mocným, i politicky vlivným. Jan Fisher se rozhodl trvale usadit ve své diecézi, soustavně ji navštěvoval a poznal tak své věřící. Jeden z jeho prvních životopisců napsal: „Jako dobrý pastýř nikdynezanedbal své stádce, ale stále je živil kázáním Božího slova a příkladem dobrého života.“Zůstal vždy chudý. Když ho dovedli do vězení v Toweru a byl pořízen soupis jeho osobníchvěcí, ukázala se jeho opravdová chudoba.

Když přišla postní doba, nevytvářely se mezi jeho spolupracovníky žádné komise ani výbory, aby rozhodly, co dělat v postní době. Důvod byl prostý: u nich trvala postní doba celý rok. Biskup Jan si přidával půst podle svého uvážení: nosil na těle kající pás.

Jediný „luxus“, který si dopřával, byly knihy. Měl velkou lásku ke kultuře. Byl také přítelem velkého učence své doby Erasma Rotterdmaského, který ho podnítil ke studiu řečtiny. Jeho osobní knihovna byla velmi bohatá. Jan Fisher byl především teolog a používal svou velkou znalost teologie k psaní knih na obranu katolické víry proti Lutherovi, který začínal na pevnině svá bludařská kázání. Na Fisherovy spisy zvláště o Eucharistii se odvolávají biskupové během Tridentského koncilu a ukazují tak, jaké úctě se jako autor těšil. Až potud byl také přijímán Jindřichem VIII., který byl velký milovník kultury, a dokonce ho prohlásil za obránce víry.

Ale doba krize a doba zásadního rozhodnutí nastala i pro Fishera. Šlo o jednání Jindřicha VIII. a jeho manželská rozhodnutí, která byla v rozporu s církevními zákony. Král se ve státním zájmu dal rozvést s Kateřinou Aragonskou (Fisher byl jejím zpovědníkem) a vzal si Annu Boleynovou. Fisher se ujal s velkou rozhodností obrany Kateřiny Aragonské a nerozlučitelnosti manželství a bojoval tak proti novým královým sňatkům. K rozhodujícímu střetu však došlo, když král vydal v roce 1534 Akt supremace, který požadoval podřízenost všeho kléru královské koruně. I Fisher byl pozván, aby složil přísahu podřízenosti. Odmítnutí bylo pokládáno za akt nepřátelství vůči králi. Jan Fisher prohlásil, že bude na akt přísahat potud, „pokud bude v souladu s vírou v Krista“. To bylo odmítnuto: 26. dubna 1534 byl zatčen a uvězněn Tomáš Morus ze stejného důvodu. Během jejich vazby jim pomáhal bohatý italský obchodník v Londýně. Přinášel oběma vězňům různé dary, jako sladkosti, ovoce, víno a podobně. Tomáši Morovi daroval krásný oděv.

V roce 1534 parlament, zastrašený králem, schválil Akt o svrchované moci krále nad církví. Tak se zrodila anglikánská církev.

17. června 1535 se ocitl Jan Fisher před tribunálem. Odmítl Akt supremace a prohlásil, že je v rozporu s Písmem a naší vírou. Ihned byl odsouzen k trestu smrti. Několik měsíců předtím ho papež Pavel III. jmenoval kardinálem. Snažil se ho tak zachránit. Ale Jindřich VIII. se naopak rozzuřil a chápal toto gesto jako zradu. Prohlásil, že nový kardinál bude nosit svůj klobouk jen na krku, protože o hlavu přijde. Bylo to odsouzení k trestu smrti, který byl proveden 22. června 1535 v 10 hodin.

Z Maria Ausiliatrice 6/2002
přeložil -lš-