Otec Sampson trpitel
Otec Sampson (1898–1979)
Otec Sampson je pravoslavný mnich, který si ničím nenechal zkalit svůj obraz Boha a uhasit svou lásku k němu. Nic nedokázalo zlomit ani jeho lásku k mučitelům. Sílu k tomu čerpal z ustavičné modlitby.
Hledání pravé cesty
Na naléhání svých duchovních dětí vyprávěl otec Sampson v pokročilém věku často o neobyčejně bouřlivém dramatickém životě ve svém mládí: Narodil jsem se v roce 1898 v Petrohradě v bohaté šlechtické rodině. Můj otec, hrabě , pocházel ze starého dánského rodu, moje matka byla Angličanka. Jako proslavenou krasavici londýnské vysoké společnosti ji slíbili indickému princi. Protože ji však před svatbou podvedl, utekla do Ruska a zde na jednom plese poznala mého otce.
Vzali se a Anna vychovala své tři děti. Její syn Eduard, později známý jako pravoslavný kněz mnich Sampson, byl mimořádně hudebně nadaný, rád jezdil na koni, snadno se učil a za krátký čas ovládal šest jazyků. Jelikož jeho otec byl poradcem posledního ruského cara Mikuláše II., čekala mladého aristokrata skvělá kariéra. Ale 12letý Eduard měl jiné zájmy. Do svého deníku si napsal: Kladl jsem si otázku, které z křesťanských vyznání bude to správné. Tajně jsem si koupil knihy a četl o víře ve všech možných řečech.
Mladý hrabě s oblibou navštěvoval pravoslavné kláštery, ve kterých ho fascinovala neznámá liturgie a její slavnostní zpěvy. Nakonec se zeptal jeden kněz 14letého mladíka, který vůbec nevypadal jako ostatní věřící: „Proč sem chodíš, co se ti zde tak velice líbí?“ – „Mně se tu líbí všechno. Chci se stát pravoslavným,“ zněla spontánní Eduardova odpověď. Dále vzpomíná: Tehdy jsem díky Boží milosti poznal pravoslavnou víru. Byl jsem velmi osamělý a musel jsem se postavit proti otci, matce, sestře, bratrovi a proti všem ostatním příbuzným. Sám se tomu dnes divím, že jsem to dokázal. Zcela jsem se ponořil do sebe a vroucně jsem se modlil, abych odstranil všechny pochybnosti. Nikdo mi nedokázal říct, jakou cestou mám jít, jen Bůh sám. On mi ukázal cestu!
Pravoslavná víra
Po maturitě začal 19letý Eduard studovat v Petrohradě medicínu a konečně se splnilo jeho velké přání: v roce 1917 konvertoval k pravoslaví, ale tajně, aby ušetřil matku bolesti a zklamání. Událost mého prvního svatého přijímání byla pro mě tak důležitá, že se mi zdál bezvýznamný dokonce nádherný zpěv a liturgické modlitby. Byl jsem tak naplněný světlem, že toto štěstí se nedá srovnat s ničím na světě.
V létě potkal tento mladý hrabě na ulici dva pravoslavné mnichy a oslovil je: „Rád bych šel do nějakého pravoslavného kláštera, abych tam poznal život mnichů.“
Když se doma bez velkého vysvětlování rozloučil, odcestoval ještě téhož dne do kláštera svatého Sávy z Krypecka a prosil opata Vasila o přijetí.
A tehdy začal můj pravý život! Zavedli mě do cely, po zesnulém mnichovi mi dali záplatovaný hábit a moje první povinnost spočívala v tom, že jsem se měl postarat o 48 krav. Potom jsem pomáhal v kuchyni a na poli a byl jsem pohůnkem.
Do té doby to byly pro mladého šlechtice nemyslitelné práce, ale Eduard byl přešťastný! V roce 1918 vstoupil do řádu definitivně jako novic, ale to bylo jen nakrátko.
V roce 1919 vtrhlo do kláštera 19 ozbrojených bolševiků a odvedli mě. Mysleli si, že jsem velkokníže z carova rodu Romanovců.
22 dní byl zavřen v železničním vagoně spolu se zločinci. Nakonec ho odsoudili k smrti zastřelením. Je dojemné, jak popisuje svou popravu sám Eduard: Postavili mě ke zdi. Byl jsem úplně klidný, protože jsem věděl: Bůh se na mě dívá. On to dopustil. Ve svém životě jsem nikdy nikoho neodsoudil, ani ty, kteří mě měli zastřelit. Já jsem je ospravedlňoval a bránil, že oni jen plní svoji povinnost. Dostali rozkaz a plnili ho. Neměli odvahu prohlásit: „Ne, to neudělám!“ – v tom spočívala jejich jediná vina, ale i tu jim Pán promine, protože nikdo je nenaučil jednat jinak.
Potom na mě vystřelilo sedm mužů ze vzdálenosti 15 kroků. Prostřelili mi ruku, v těle jsem cítil velký žár a padl jsem k zemi. Jeden z mužů do mne surově kopl a řekl: „Je mrtvý!“ V noci přišli dva mniši z našeho kláštera, kteří se skrývali v nedaleké kupce sena a všechno sledovali. Oblékli mě do uniformy rudoarmějce a dovezli k mé matce do Petrohradu. Měl jsem otravu krve, a tak mě dopravili do nejbližší nemocnice. Zranění mého ramene bylo vážné a téměř jsem vykrvácel. Po osmi operacích a díky znamenité lékařské péči se lékařům podařilo zachránit moji pravou ruku, ale na následky tohoto zranění jsem trpěl po celý život.
Rekonvalescence byla zdlouhavá. Nejdříve ležel Eduard v nemocnici celý rok s rukou v sádře, potom ho poslali na zotavenou do kláštera v Tichvině. Tam se stal těšitelem nemocných a vyprávěl jim o duchovním životě.
Konečně mnichem
Jako 23letý vstoupil Eduard v květnu 1921 do nádherného kláštera Lavra v Petrohradě, na kterém zanechaly své stopy první světová válka i revoluce. Všude byl hlad. Jak velmi musela trpět jeho matka Anna Silvers, když přišla navštívit svého syna a našla ho hladového a nemocného. Bolest jí působila především skutečnost, že její Edi se stal pravoslavným křesťanem: „Víš, že jsi nás všechny zranil a urazil, celou naši rodinu! Vyškrtáváme tě ze seznamu živých i zesnulých členů našeho šlechtického rodu.“ Ale on nebyl nijak uražený: Odpustil jsem jim. Nepociťuji rozmrzelost ani hněv. Opustil jsem svět a mým snem bylo stát se mnichem.
A tak se skutečně stalo: 25. břez-na 1922 se stal mnichem a dostal jméno Simeon podle biblického starce Simeona. O tomto období svého duchovního života později svým duchovním dětem vyprávěl: Žil jsem uprostřed mnoha svatě žijících mnichů. Byl to milostiplný čas. Ustavičnou modlitbu jsem bral zcela vážně, protože jsem velice toužil po tom, abych vedl duše k Ježíši.
I když měl Simeon jen 24 let, začali za ním přicházet vážení lidé, kteří žádali o jeho rady a o duchovní vedení. V roce 1925 byl vysvěcen na kněze – mnicha. Bylo to v době, kdy režim zacházel s kněžími a kláštery s rostoucí nenávistí. V roce 1928 přišla na řadu i petrohradská Lavra. Všichni mniši byli zavřeni do věznic anebo odvlečeni do táborů. Od Simeona, který byl klášterním hospodářem, se zbytečně domáhali klíčů, aby se dostali k penězům. Proto ho zavřeli do „tramvaje“, místnosti zcela nacpané lidmi, kteří museli stát vedle sebe bez pohybu, živí i mrtví. Tuto torturu trvající tři týdny přežil mladý mnich jen zázrakem. Neustále se modlil k Panně Marii krátkou modlitbu, ke které se dostal zvláštním způsobem jen tři hodiny před svým zatčením: Vzpomínám si, jak se mi po čas spánku – ještě v mé cele – zjevil v dlouhých bílých šatech svatý otec Serafím ze Sarova († 1833). Sklonil se nade mnou a začal se pomalu modlit:
„Moje nejmilostivější a nejsvětější Vládkyně a Paní! Nejčistší Panno a Bohorodičko Maria! Panno Maria, ty jsi moje jistá a jediná naděje! Neodmítej mě. Neza-vrhuj mě! Braň mě a přimlouvej se za mne! Vyslechni mě a shlédni na mě, moje Paní! Pomoz mi a odpusť, odpusť, Nejčistější!“
Když Serafím vyslovoval slova této modlitby, cítil jsem, jak mi na čelo dopadají jeho teplé slzy. Když jsem se probudil, vyskočil jsem z postele, abych modlitbu zapsal. Během následujících osmnácti let mě Nejmilostivější vedla, ochraňovala a provázela v koncentračních táborech a nevýslovných souženích.
Podzemní cely s potkany
na Soloveckých ostrovech
Na Soloveckých ostrovech žili mniši od 15. století. Vznikl zde jeden z nejslavnějších, nejkrásnějších a nejbohatších klášterních komplexů v Rusku. V roce 1923–1939 byl tento obrovský klášter přeměněn na koncentrační pracovní tábor. Pravoslavní mniši se tam vrátili až v roce 1990.
Spolu s mnoha jinými kněžími a mnichy byl Simeon převezen více než 700 km na sever na Solovecké ostrovy, které se staly obrovským komunistickým pracovním táborem a věznicí. Bývalý šlechtický syn zde strávil šest let od roku 1928 až do roku 1934, přičemž přecházel z jednoho trestaneckého útvaru do druhého. Kromě jiného mučení ho jednou spolu s jinými zajatci hodili do sklepa plného hladových potkanů. Řev vězňů, kterým vyhladovělí hlodavci okusovali maso až do kosti, byl strašný. Kněz Simeon však stál uprostřed nich a ustavičně se nahlas modlil modlitbu k Nejmilostivější. K údivu všech ostatních mu hladoví potkani jen pobíhali po nohách, ale vůbec ho nenapadli a neuškodili mu.
Jídelna vězňů na Soloveckých ostrovech
Na vlastní kůži pocítil Simeon i démonickou nenávist vězňů, skutečných zločinců, pro které bylo zabíjení běžně na denním pořádku. Když mě jednou těžcí zločinci přinutili, abych s nimi hrál karty a já jsem prohrál, vymysleli pro mě trest: uprostřed zimy při –30° mi z těla strhli šaty a nechali mě stát několik hodin na ledě. Jen mé Nejmilostivější a Ježíši vděčím za to, že jsem nezmrzl.
I při všech těchto útrapách věnoval celou svou pozornost duším. Jaké vnitřní štěstí pocítili v tomto pekle mnozí vězni, když se u něho mohli vyzpovídat! A ti, kterým už na zpověď nestačily síly, umírali se slovy: Otče, drž moje ruce ve svých rukou. Tehdy je mi lehčeji! A jakou radost měl pak Simeon, když se stal lesním dozorcem a mohl na ležícím kmeni spolu se 60 vězni slavit svatou velikonoční liturgii!
Zajatcem
na mnoha místech
V roce 1934 se 36letý Simeon dostal nečekaně na svobodu. Žil neustále sledovaný v Borisoglebsku, až se po dvou letech – stejně neočekávaně – opět ocitl ve vězení. Čistil jsem toalety, pracoval jsem jako mechanik, čerpadlář, lesní dozorce. Jako ošetřovatel nemocných jsem v noci sedával nad odbornými knihami, abych mohl přes den pomáhat nemocným spoluvězňům. Všichni věděli, že jsem knězem a že mohou tajně přijímat svaté přijímání nebo se vyzpovídat.
Od roku 1938 nás vlaky převážely z jednoho tábora do druhého až na Daleký východ. Tak jsem se dostal až do Baku, hlavního města Ázerbájdžánu, kde mi Bůh v ohromném vojenském lazaretu svěřil 800 německých zajatců. Znal jsem osobně každého z nich!
Balíky s potravinami posílané vězňům
Během války 1944–1945 musel Simeon jako táborový vojenský lékař ošetřovat na Dálném východě i japonské vojenské zajatce. Když se Japonci stále více přibližovali, přišel rozkaz z ruského velitelství, aby v případě dobytí tábora byli všichni zajatci zastřeleni. Ti už se připravovali na smrt, když Simeon uslyšel vnitřní hlas: Nikdo z vás nebude zastřelen a ty sám se dožiješ vysokého věku. Podívej se napravo! A Simeon viděl sebe samého jako šedivého starce. Teď se podívej nalevo! A uviděl velký zástup a uslyšel slova: To jsou tvoje duchovní děti. A tak Simeon zajatce povzbuzoval: Bůh vyslyšel naše modlitby. A tak se také stalo.
Koncem války byly vyhlášeny první amnestie pro kněze. Ale vedení
tábora nebylo ochotné propustit zkušeného lékaře. Proto se 47letý Simeon rozhodl v srpnu 1945 pro útěk. Byl jsem úplně sám, ale měl jsem v sobě jistotu, že se útěk podaří, a tak jsem byl úplně klidný. …Stále jsem šel a šel až do úmoru. Sedral jsem troje boty, nohy jsem měl sám puchýř a na celém těle jsem měl blechy a vši. Tak jsem přešel Dálný východ, Sibiř a putoval jsem podél pouště, až jsem se dostal do Kirgizska. 1200 km pěšky! V noci ze všech děr vylézali hadi a všude se plazily ropuchy a jiná ohavná zvěř.
Ale nejstrašnější bylo, že jsem se zde potkával s hroznými démony, až se mi ježily vlasy. Ty týdny bych nikdy nepřežil bez modlitby k Ježíši a k Nejmilostivější! Stále jsem měl u sebe obrázek „Panny Marie hledající ztracené“. Ona bděla nad každým mým krokem. Potom přišla step, kterou jsem musel překonat bez mapy a bez kompasu. Mým cílem byl Taškent v Uzbekistánu. Tam jsem se chtěl s biskupem poradit o svém dalším kněžském působení.
I když se to zdá neuvěřitelné, jeden pilot jednomístného letadla se slitoval nad utečencem a vzal ho k sobě na dobrodružný let. Seděl jsem za pilotem na dřevěné desce. Už několik dní jsem nic nejedl a nohy se mi volně klátily ve vzduchu. Nechybělo mnoho, a ztratil jsem vědomí. Nutil jsem se, abych se ani na chvíli nepodíval dolů. Po třech hodinách jsme přistáli blízko Taškentu.
Na další cestě posloužil mnichovi jako dopravní prostředek tažný osel, ale tato jízda ho málem stála život. Při jednom kanálu s odpadní vodou ztratil rovnováhu a spadl do bahna. Dělníci z družstva ho vytáhli a mysleli si, že je mrtvý. Zavolali policistu a ten vystavil úmrtní list. Potom mě naložili na vozík a vezli na hřbitov. Na hrbolaté cestě jsem vyzvracel vodu a bahno a vzpřímil jsem se. Dělníci se polekali, dali se na útěk a přitom křičeli: „Jeden z ruských bohů vstal z mrtvých!“
(Dokončení)
