Svatá Perpetua a Felicita
Na světě zemře za svou víru každých pět minut jeden křesťan. V roce 2010 jich bylo 105 000, prohlásil vedoucí zahraničního úřadu ruské pravoslavné církve. Od smrti svatého Štěpána křesťané svědčí o tom, že existuje láska, která daleko přesahuje každou jinou lidskou lásku a pro kterou se vyplatí položit dokonce i svůj život.
V porážce, v pokoření těch, kteří trpí za evangelium, se skrývá síla, kterou svět nezná: je to síla lásky, bezbranná a vítězící i ve zdánlivé prohře. Je to síla, která je výzvou pro smrt a vítězí nad ní. Tuto pravdu, kterou Benedikt XVI. vyjádřil 7. dubna 2008 u příležitosti vzpomínky na mučedníky 20. století, chápali křesťané od samého počátku. Patří k nim svatá Perpetua, příslušnice patricijské rodiny z Kartága, jejíž zápisky z vězení spolu se zprávou o jejím usmrcení se dodnes zachovaly. Tento vzácný dokument, jediný deník ženy z křesťanské antiky, podává zprávu o velkých projevech milostí, kterými Bůh posilňuje ve víře ty, kteří ho nade všechno milují.
Perpetua vyrůstala pod starostlivou ochranou zámožných rodičů v dnešní severní Africe. Když se jako velmi mladá vdala a stala se matkou, poznala podobně jako její bratr Saturus křesťanskou víru a přijala křest. Císař Septimus Severus však vydal v roce 202 edikt, podle kterého bylo přijetí křesťanství trestné. Ale ani Perpetua, ani Saturus se nedali odstrašit, nadále se hlásili ke katechumenům a odmítali uctívat pohanská božstva.
Perpetuu zatkli i s její otrokyní Felicitou a několika dalšími křesťany a Saturus je dobrovolně následoval. Perpetua si zapsala do deníku: Využili jsme krátkou přestávku cestou do vězení, abychom přijali křest. Když jsem vystoupila z křestní vody, vnukl mi Duch Svatý myšlenku, abych neprosila o nic jiného než o vytrvalou trpělivost v utrpení.
Zoufalý otec Perpetuy a Satura navštívil své děti dokonce ve vězení. Můj otec mě ve své lásce neustále přemlouval, aby mě odradil od víry v Krista. Ale Perpetua se nevzdala. Nato se velmi rozhněval a vrhl se na mě, jako by mi chtěl vyškrábat oči, a bil mě. Způsobil mi mnoho bolestí, že jsem byla ráda, když jsem ho několik dní neviděla.
Ve svých zápiscích dále zaznamenala: Za několik dní nato nás odvedli do strašného tmavého vězení. Zhrozila jsem se, protože jsem takové vězení nikdy neviděla. Vládla tam úplná tma, horko a tíseň byly nesnesitelné. Ten den jsme mnoho vytrpěli nejen mukami přeplněného vězení, ale také surovostí vojáků, kteří na nás dohlíželi. Co mi však dělalo největší starosti, byla myšlenka na odloučenost od mého dítěte. Zatímco druzí se starali sami o sebe, já jsem kojila svého maličkého, kterého mi přinesli a který byl od hladu velmi zesláblý. Prosila jsem potom svoji matku, aby se ujala mého syna, a utěšovala jsem ji i svého bratra.
Po čas této noci měla Perpetua sen, že ona i její bratr podstoupili mučednickou smrt. Zároveň oba posilovala milost, aby zůstali neochvějně věrní své víře. Ve svém deníku dále píše: Za Za několik dní nás předvedli před veřejný soud k výslechu. Všichni, které vyslýchali přede mnou, pronesli velkodušné svědectví své víry. Když přišla řada na mne, objevil se náhle můj otec s mým děťátkem, stáhl mě o stupeň níže a využil všech způsobů, aby mě obměkčil. Vzlykal, klekl si přede mnou a úpěnlivě mě prosil. Připojil se k němu i místodržitel a řekl mi: „Smiluj se nad šedinami svého otce a nad svým dítětem. Přines oběť za blaho císaře.“ Odpověděla jsem: „Nebudu nikdy obětovat!“ – „Jsi tedy křesťanka?“ – „Ano, jsem křesťanka,“ byla moje odpověď. Místodržitel vynesl rozsudek. Odsoudil nás na smrt v aréně s divokými zvířaty. Radostně jsme se vrátili do žaláře.
Felicita, věrná společnice Perpetuy, byla v osmém měsíci těhotenství, když ji spolu s ostatními křesťany přivedli do vězení. V obavě, že by kvůli těhotenství nemohla zemřít spolu s ostatními milovanými přáteli, se všichni za ni úpěnlivě modlili, aby Felicita porodila ještě před začátkem zápasů divé zvěře. Sotva modlitbu dokončili, dostavily se porodní bolesti a Felicita dva dni před popravou porodila zdravé děvčátko. Když při porodních bolestech zasténala, jeden voják se jí posmíval: Když teď naříkáš, co budeš dělat, až tě předhodí divoké zvěři? Dala mu odpověď, která nemohla být krásnější: Nyní trpím já. Tam však bude ve mně někdo jiný, kdo bude trpět za mne, protože já budu trpět za něho!
Den mučednické smrti
U příležitosti narozenin svého syna uspořádal císař Septimus Severus v obrovské aréně v Kartágu představení šelem, při kterém měli být pro pobavení publika usmrceni křesťané. Satura přivedli do arény již před Perpetuou a Felicitou. Ale ani divoký leopard a vyhladovělý medvěd, které jednoho po druhém na něho posílali, odvážného křesťana neusmrtili. Neporaněného Satura odvedli zpět. Divadlo mělo pokračovat a na mladé ženy vypustili divokou krávu. Ten, kdo Perpetuin deník dokončil, podává tuto zprávu: Perpetua jako Kristova nevěsta vstoupila pomalými kroky do arény. Nikdo nemohl odolat jasnému pohledu jejích očí. Podobně vstoupila také Felicita s radostí, že šťastně porodila. Zvíře nejprve vyhodilo Perpetuu do vzduchu a ona dopadla zády na zem. Postavila se, a když uviděla Felicitu, jak leží na zemi, beze strachu k ní přistoupila, podala jí ruku a pomohla jí vstát. Byla v extázi a teprve nyní si všimla stop utrpení na svém těle a šatu. Svému bratrovi a těm, kteří přežili, Perpetua pověděla: „Setrvejte všichni pevně ve své víře. Milujte se navzájem a ať vám vaše utrpení nevezme odvahu!“ Ale publikum si žádalo vidět jejich smrt. Všichni se postavili, navzájem se políbili, aby políbením pokoje dokonali své mučednictví. Jeden po druhém zemřeli mlčky a nehybně probodeni mečem.
Papež Benedikt XVI. se ptá: Proč tito naši bratři a sestry, kteří podstoupili mučednictví, nepokusili se za žádnou cenu zachránit si nenahraditelné dobro života?... Protože vlastní onu „větší lásku“, která je ochotná podle příkazu Božského Mistra položit i život za Boží království.
Viťazstvo srdca 84/2012
Překlad -lš-
Světlo č. 18/2013
