Nepřemožitelný kontrarevolucionář
V období bezprostředně po revoluci Francie duchovně vykrvácela. 12. června 1790 byla odhlasována „civilní ústava kléru“, která učinila z kněží ve Francii funkcionáře civilní administrativy. 27. listopadu 1790 Ustavující shromáždění zostřuje toto ustanovení a vydává nařízení, aby kněží složili přísahu před zástupcem civilní moci.
Francouzský stát a epocha, kdy se narodil Jan Maria Vianney
Řím tato ustanovení odsoudil. Mnoho kněží odmítlo přísahu složit. Velký počet z nich teror zmasakroval. Je to doba karmelitánských mučedníků v Paříži (bylo jich zavražděno několik set), deportací do Guayany, doba, kdy byly zavřeny kláštery a semináře, které nepřijaly francouzské schizma. V prvních letech po revoluci prostý kněz z Arsu vrací naději, dává rozhřešení, přitahuje davy, uteče z farnosti a pak se vrací... Vědomý si své malosti vzývá svatou Filoménu a přisuzuje jí všechny divy, které vycházejí z jeho kněžských rukou... V době, kdy Francie začíná měnit svůj politický režim pětkrát nebo šestkrát za století, Bůh ukazuje, že je to pokora ve zpovědnici a kněžské rozhřešení, které dává znovuzrození a otevírá život věčný.
Mezi roky 1786 a 1859 během 73 let života faráře arského poznala Francie postupně monarchii starého režimu, revoluci, konstituční monarchii, první republiku, direktorium, konzulát, první císařství, restauraci, červencovou monarchii, druhé císařství... – výměnu takřka všech možných forem vlády v jedné zemi, a ve skutečnosti je to období hlubokých společenských změn: přechod teocentrické společnosti ke společnosti antropocentrické a laicizované, ve které žijeme dodnes jako víceméně většina moderních národů.
Náboženské důsledky jsou evidentní. Víra se stává pouhou domněnkou a „laická ctnost“, která se v těchto klíčových letech rozvíjí, vyžaduje odpovídající výchovu. Církevní školy jsou zavřeny. Mezi roky 1789 a 1799 dochází k ustavení schizmatického kléru, který přísahal na konstituci, ke konfiskaci církevního majetku, uzavření seminářů, emigraci biskupů a věrných kněží, mučednictví řeholníků a řeholnic a současně je to doba přehnaného vědomí viny, odmítání církve pod záminkou „návratu k evangelijní prostotě“. A to vše rozvrátilo jednotu těla Církve. Bez katechismu, bez kněží se víra vytrácí, křesťanská Francie je oficiálně rozervaná. Tato smutná léta prožívá Jan Maria Vianney, aniž by opustil rodný lyonský kraj, nejdříve v Dardillách, malé obci blízko Lyonu, kde se narodil, a pak v Arsu, jehož pastýřem se stal. Zatímco politické vášně rozvracely Francii i na tom nejodlehlejším venkově, usiloval jít k tomu nejpodstatnějšímu.
„Svatá Panna je moje největší láska: miloval jsem ji dříve,
než jsem ji poznal“
Rodina Vianney patřila k oněm prostým francouzským neurozeným rodinám, pro které byla křesťanská víra největší hrdostí a zakládala jejich velkodušnost a věrnost. Věrnost? Jeden kněz si tak zakládal na svých příjmech, že madame Vianney pochopí, že je to přísežník, a tak mu vyčítá jeho nevěrnost k papeži a k Církvi, že odpadlík jí přizná: „Máte pravdu, madame. Vinný kmen je více než ratolest.“ To se stalo v době teroru.
A velkodušnost? U Vianneyů je vždy přístřeší a chleba pro nejpotřebnější a pro kněze, kteří se musí skrývat. Čtvrté ze šesti dětí, Jan Maria, je chlapec se silnou vůlí. Rád si hraje, ale když se rozhodne, že se bude modlit, nikdo ho nepřiměje, aby změnil své rozhodnutí. Někdy je velmi prudký. Ale již ve čtyřech letech je to u něho hnutí srdce, které ho ovládne. Při jedné hádce se snaží dostat zpět růženec, který mu vzala jeho sestra. Když matka zasáhne slovy: „Nechej ho Markétě, abys udělal Ježíši radost“..., věnuje jí ho s nadšením. Později prozradí tajemství své lásky k růženci: „Svatá Panna je moje stará láska. Miloval jsem ji dříve, než jsem ji poznal.“ Mariánská úcta Jana Marii Vian-neye je ustavičná. Od Panny Marie si jako kněz vyprosí milost, aby vydržel při své službě zpovědníka.
Jako oběť uzavřené církevní školy v Dardillách začne svou školní docházku pozdě a bude po celý život poznamenán intelektuální zaostalostí. Začne se učit číst až v devíti letech, nemá přístup k přípravě na první svaté přijímání dříve než v třinácti letech a shodou okolností jeho kněžská formace začne jako u pozdních povolání, zatímco jeho povolání je naopak z těch nejčasnějších. Jakmile získá přístup ke katechismu, zná ho celý a matka se na něho může spolehnout. V noci v pokojíku, který sdílí se svým bratrem, tráví dlouhé hodiny četbou knih a životopisů svatých, aby dohnal své zpoždění, a mnoho se modlí. Jan Maria se umí vyzbrojit svatou trpělivostí při všech zkouškách, aby proti vší naději a přes všechny překážky dosáhl cíle svého povolání.
Velké povolání, které by chtěl satan udusit v zárodku...
Je pochopitelné, že kníže tohoto světa se snažil zničit povolání, které se jevilo jako výjimečné. Je to především veto otce, který potřebuje syny, sukovité jako duby a energické, aby pracovali na poli. Když vstoupil pozdě do malého semináře, bylo to trápení s latinou. Starší než ostatní, méně nadaný, překoná tuto překážku díky pouti do La Louvec, kde prosí svatého Jana Františka Regise o takovou znalost latiny, aby ho připustili ke zkouškám. Pak to byla zkouška nečekané vojenské služby, která hrozila, že zlomí jeho studijní elán, tak pracně získaný.
Nečekaná zkouška ho potkala v důsledku tehdejších dobových zvyklostí. Administrativním omylem byl povolán k oddílu, který už byl několik dnů na cestě do Španělska. Vyzbrojen nesmírnou houževnatostí vydá se za svým oddílem, ale v horách zabloudí. Pokládán za dezertéra, který se ovšem neskrývá, nikdy nedostihne svůj oddíl, pracuje pro obyvatele v malé osadě Noes, kteří ho přijali. Napoleonova amnestie mu umožní návrat do semináře. Vstupuje v Lyonu do semináře Svatého Ireneje ve 26 letech. Nová drsná rána pro seminaristu, navíc ponižující: z důvodu studijních těžkostí ho vyloučí. Vrátí se k Mons. Balleyovi, který vytrvale jako matka Vianneyová věří ve velikost jeho povolání. On sám je mezitím sužován pokušením pochybností: ale to všechno je ku prospěchu kněžství, ke kterému je povolán.
Konečně knězem! A v jaké farní pustině!
O čtyři roky později díky oddanosti abbé Balleye se Jan Maria stane knězem. Je vysvěcen 13. srpna 1815 ve věku 29 let. Nedá se vyslovit, jaká byla jeho radost, ale slova, která později napsal, to dovolují tušit: „Být knězem je něco velice velikého. Sám kněz to plně pochopí až v nebi. Kdyby to pochopil na zemi, zemřel by, ne z hrůzy, ale z lásky!“ 9. února 1818, po době strávené ve funkci kaplana v Ecully, přijde do Arsu, malé vesnice v Dombes, kde je jmenován farářem. Zůstane tam 41 let, až do smrti. Nový arský farář má dvaatřicet let. Zdroje lidských sil jsou slabé: hubená penze, špatná výřečnost a vitalita, která pramení spíše z jeho zbožného života než z jeho přirozenosti.
Ale Jan Maria Vianney vyzařuje sílu Pána, který je v něm, i když se nemůže spolehnout na své vlastní prostředky. Přichází do Arsu stravován jedinou touhou, zapálen jediným přáním: být zcela odevzdán do vůle Otce. Nezvykne si nikdy pomyslet na oběť Kříže a nepřipomene si Boží lásku, aniž by byl hluboce dojat. Jeho přání: přivést k Pánu všechny, kteří jsou mu svěřeni. Jan Maria už dávno pochopil, že jediné, po čem Bůh žízní, je láska jeho dětí. V průběhu jeho dlouhé služby bude mít kněz často vědomí velké tíhy duší, které jsou mu svěřeny, a nesmírného břemena odpovědnosti, že se dvakrát pokusí v noci opustit Ars a zapřisáhne se, že není hoden takového otcovství. Jeho farníci ho vytrhnou z ďáblovy léčky a přivedou zpět do ovčince.
Farnost v Arsu je obrazem mnoha francouzských farností v době, kdy se Vianney ujal své funkce. Protože katolická tradice je zde velice stará, slaví se ještě Velikonoce, pokud rytmus náboženství neruší příliš práci na poli. Ale pokud jde o to „sloužit na prvém místě Bohu“, to je heslo dobré pro Janu z Arku... dnes už není třeba přehánět. Zmatení vlivem doby stali se arští farníci příkladem vlažnosti, také díky svým často opakovaným ústupkům – a kdo by se mohl chlubit, že nikdy nepodlehl tomu pokušení – stali se stádem „navyklých duší“, a jak říká Péguy, „navyklá duše je mrtvá duše“. Mladý kněz obchází rodiny, aby poznal své nové ovečky. Tyto kontakty jsou dobré, protože farář – asketický typ – se modlí růženec a budí důvěru. Ale při všech bohoslužbách zeje kostel prázdnotou, a to i v neděli. Ten den se jako každý jiný den pracuje na poli nebo jdou lidé do hospody.
Jak farář arský obnovil víru farnosti
Farář arský není vůči Pánu troškařem. Během několika měsíců se jeho kostel stává v celé oblasti nejlépe udržovaným: těch málo prostředků, které jsou k dispozici, použije na nákup bohatšího ciboria, pěknějšího oltářního kříže, důstojnějších, lépe ozdobených kněžských rouch. Krok za krokem začínají farníci přicházet, i když z počátku jich není mnoho. To, co obrátí Ars, je jemnost, nesmírný cit lásky, s jakou tento kněz, jehož chudobu srdce mohou všichni změřit, postavil na první místo Boha, kterému slouží.
Aby dodal křesťanům smysl pro transcendenci toho, koho „miluje na prvním místě“, zahřál farář arský jejich srdce tím, že nikdy nechápal svou venkovskou farnost v duchovním plánu za hrubou. Podle zásady „každému podle míry“ vyžadoval vždy to nejlepší. Každému dokáže vysvětlit, že mu Bůh věnuje všechnu svou vroucnost a pozornost. Není vůči svým farníkům demagogický. Jistě, jeho kázání se mohou někdy zdát přísná... Farář arský má smysl pro lidskou svobodu a neváhá říct pravdu, ať je sebe více nepříjemná. Ví, že není třeba zabít nebo okrást otce a matku, aby člověk zasloužil zatracení. Stačí vykročit sladce na šikmou plochu pýchy, ať je to, kdo chce. Jeden řeholník se mu jednou zpovídal: „Dopustil jsem se nedbalosti v tom a v tom, ale v podstatě jsem měl dobrou vůli...“ Odpověděl mu pouze toto: „Můj milý příteli, dobrou vůlí je vydlážděné peklo.“
Nedopřával si více než dvě nebo tři hodiny nočního odpočinku a zpovídal kajícníky, kteří často přicházeli velmi z daleka, ještě před východem slunce, aby nezdržel začátek mše svaté. V jeho zpovědnici podobně jako na kazatelně je často řeč o pekle, ale ani jeho farníci, ani stovky a tisíce poutníků tím nejsou zděšeni. Jeho náročnost burcuje, obrací během hodiny těžce zastíněná srdce těch, kteří ho přišli vyhledat. A přitom! Kazatel je tak málo nadaný výmluvností, že se často zarazí uprostřed věty a nemůže najít slovo. Měl vždy strach z trémy a často nebyl schopen dokončit větu, protože mu selhala paměť. Obětoval takovou zkoušku veřejného pokoření a položil ji na oltář. Kolik srdcí se obrátilo právě díky této jeho vnitřní prostotě.
Služba ve zpovědnici zabírala postupně podstatnou část jeho času. Kněz ví, že každá duše má svou hodinu milosti, ta často přichází, aby se už nevrátila, jestliže srdce je příliš zahlušeno a nerozpozná ji. Ve skutečnosti všechna jeho kněžská služba byl takřka viditelný zápas mezi ním a ďáblem o spásu duší. Ďábel ho sužoval při nočních návštěvách, jak přiznal sám Vianney. Ale jeho útoky zdvojnásobily počet velkých obrácení.
Přes všechnu tuto námahu našel Jan Maria Vianney dosti času, aby založil v Arsu školu, sirotčinec „Prozřetelnost“, o kterém svatý Pius X. mluvil jako o modelu lidové výchovy. Věnoval také mnoho farních prostředků na organizaci misií, které pořádali biskupové na francouzském venkově jako odpověď na velkou dechristianizaci na konci XVIII. století. Jednoho rána neměl co dát do úst sirotkům v „Prozřetelnosti“. Nejdříve se modlil a pak poslal, aby se znovu podívali do sýpek a zásobníků. Překvapení: byly plné, i když ještě před hodinou v nich nebylo nic. Jestliže někdo přijímá všechno v naprosté důvěře v Prozřetelnost, jak by ho mohl Otec neodměnit stonásobně?
Protože zářil svatostí, stal se patronem všech kněží
Když se někdy v neděli rolníci obávali, že udeří bouřka, která by mohla zničit jejich úrodu, a ptali se, zda by neměli vynechat bohoslužbu, uměl zvážit jejich přirozenou obavu a prvořadou ctnost víry, která vždy vyžaduje vnitřní úkon naprosté odevzdanosti. Ve většině případů, jak dosvědčují obyvatelé Arsu, se i nejprudší bouře místu vyhnuly, a to po celou dobu jeho působení v Arsu.
Jan Maria Vianney zemřel vyčerpaností 4. srpna 1859 ve věku 73 let. Všichni životopisci se shodují, že byl svou povahou „prudký a násilnický“ a jeho první vlastností nebyla trpělivost. Nicméně svědectví se shodují v tom, že přes veliký počet hodin strávených ve zpovědnici a ustavičný nával kolem něho vždy vyzařoval lásku a sladkost.
Zcela odevzdaný v Tom, který ho nese, není ničím jiným než nadpřirozenou silou, která v něm přebývá. Podle Jana Pavla II. čelem obrácený ke kříži, uprostřed XIX. století ve Francii v období liberalismu a smrtelné vlažnosti, které pokryly duchovní život životním způsobem určovaným pluralitou možných názorů, Jan Maria Vianney věřil v lásku a svobodu, kterou dává Bůh každému, kdo mu řekne své Ano. Obětoval svůj život pro své ovce a obrátil farnost, které věnoval všechnu svou kněžskou službu. Bez ohledu na hranice věku a generací za ním přicházejí ještě dnes poutníci a žádají o jeho přímluvu, aby si Francie zachovala historická vítězství milosti navzdory všem politickým proměnám.
To je důvod, proč na něho jednou satan křičel: „Kdyby byli na zemi tři takoví, jako jsi ty, moje království by bylo zničeno.“ To je nejlepší doporučení, aby svatý farář arský byl jmenován patronem všech kněží světa.
Ze stránek Marie de Nazareth přeložil -lš-
Nebo chcete -li svatý farář z jiného pohledu
Viz také: Jan Marie Vianney a Eucharistie
