Claudio Granzotto OFM
Riccardo Granzotto se narodil 23. srpna 1900 v Santa Lucia a Piave (Treviso) ve velmi pokorné křesťanské rodině. Po krátkém základním vzdělání pracuje spolu se starším bratrem, který je zedníkem.
Následuje vojenská služba, která se ke konci první světové války značně protáhla. Je dobrým křesťanem, trochu podivín. Velmi dobře kreslí a vytváří krásné figurky. Inklinuje k umění.
Po propuštění z armády začíná s řezbářstvím. S podporou rodiny navštěvuje akademii a Benátkách a získá diplom sochaře s nejlepším prospěchem. V krátkém čase vytvoří sérii krásných děl, která všichni obdivují. Rýsuje se před ním zářivá kariéra umělce.
Ale Riccardo od určité doby již za svého mládí je okouzlen Ježíšem, který je Pravda a Láska, nekonečná, absolutní, věčná.
Tento Ježíš, Člověk-Bůh, to je obdivuhodný objev – právě On je tem Živý v Eucharistii, obětovaný na oltáři, přítomný a působící ve svatostánku. Riccardo prosí svého faráře, aby směl v noci ležet v prostraci před svatostánkem: nikdy není nenasycen adorací a modlitbou a Jeho společností. „Když je Ježíš zde a celý, kam bys chtěl jít?“
Ve 33 letech vstupuje k minoritům jako fráter a odmítá návrh představených, aby směřoval ke kněžství. Přijímá s hábitem jméno Claudio.
Může pokračovat v díle umělce a realizuje obdivuhodná díla sakrálního umění, zobrazující Ježíše, Madonu, světce, o kterých se mu zdá, že je viděl v ráji, jak to říkal fra Angelico o svých obrazech. To ale přenechme těm, kteří jsou kompetentní v oboru umění, už také proto, že hlavní jeho dílo je mnohem vznešenější; realizoval ho na sobě samém jako odpověď Bohu: je to jeho život.
Vždy mírný, pokorný, usměvavý, žije v modlitbě a dává přednost pokorným a skrytým službám. Cvičí se v přísném pokání, prokazuje velkou lásku k chudým a zmrzačeným ve válce, zříká se často vlastního pokrmu.
Jeho láskou a pokladem, jeho absolutní vášní je eucharistický Ježíš. Často mimo modlitby stanovené řeholí, ve svém čase, převážně v noci po namáhavých dnech tráví čas před Ním, aby se přimlouval za hříšníky, aby se obětoval za kněze, za církev, za všechny duše.
Obětuje Bohu svůj život, aby vyprosil lepší časy a lepší mravy a umírá v den Nanebevzetí 15. srpna 1947, jak to předpověděl. Život krátký, intenzivní, pouhých 47 let prožitých v ohni, který ho stravuje, v tom ohni, který Ježíš přinesl na svět: nesnesitelné mučednictví, planoucí pro Ježíše, Kněze a Hostii v Jeho oběti.
»Viděl jsem Ježíše«
Celá kniha by nestačila, aby ilustrovala jeho eucharistickou vášeň, ale musíme se spokojit s několika úryvky, které vybíráme z jeho životopisu. V klášterech, kde žil, od Vittorio Veneta přes Barbana až ke Chiampo, všichni vědí, že bratr Claudio má k Pánu mimořádný vztah, že tráví noci v modlitbě a je uchvacován pro Něho do vytržení.
Jednoho dne se ho fra Epifanio Urbani zeptá: »Viděl jsi Pána?« Fra Claudio upřímně odpovídá: »Ano, jednou, viděl jsem Ježíše. Byl majestátní. Měl dlouhý bílý šat, sahal až k zemi. Oči, oči nedokážu popsat. Jak byl krásný! Díval jsem se na něho a On se díval na mne. Pozval mě, abych Ho následoval... Šel jsem s ním«.
Fra Epifanio se ještě zeptal: »Kolik knih je třeba přečíst, abychom objevili tajemství modlitby?« Fra Claudio odpovídá: »Jen jednu: Kříž«. Potom ukázal na svatostánek a pokračoval: »V Eucharistii je pramen pravého pokoje. Jakou radost by darovali Ježíši kněží, řeholníci, věřící, kdyby často adorovali před svatostánkem! Jakou božskou moc to mají lidé: milovat Boha!«
Krok za krokem jak duchovní askeze sbližuje fra Claudia a Ježíše, rozhovor s Ním se stává důvěrnější. Nezná větší radosti než být před Ním, ve svatostánku, a ještě lépe před slavnostně vystaveným na oltáři.
Eucharistická adorace je opravdové bohatství a přetváří jeho fyziognomii k obrazu Ježíše. Všichni konstatují, že to dělá způsobem světců. Všichni vidí, že jeho tvář při adoraci září. Kdo ho uvidí, třeba jen jednou, musí změnit svůj život a dát svůj život Bohu, zcela. Učitel duchovního života P. Fuin zjišťuje nejdříve v jeho rysech napětí, s jakým se soustřeďuje, po něm následuje odevzdanost v pokoji a pravá blaženost. Nic a nikdo ho nevyruší: »Je zde Ježíš a to stačí, protože On je všechno«.
Ani nepřízeň roční doby mu nepřekáží. Intenzivní chlad zimy v ledových chrámech ho ani na chvilku nevyruší z modlitby ani za noční adorace. Kdo ho spatří nehybného před oltářem jako v ledovém svěráku, cítí třes ve všech údech. Pro fra Claudia však led neexistuje. Je zde jen oheň lásky, poutající ho ke svatostánku.
V poslední nemoci ho trýzní nádor mozku. Neschopen dívat se na svatostánek, prosí se zavřenýma očima. Bolest neuhasí zbožnost jeho duše, nyní v tak blízkém setkání s Ním.
»Ze Mše svaté vzejde spása světa«
Před svatostánkem jednou pomyslí na to, že i když nestudoval teologii, nic mu nebrání, aby obrátil svou tvář k Bohu: »Až budu připraven – napsal již jako novic – požádám Boha, abych byl ukřižován s tělem i duší v nejvyšším mučednictví lásky«.
Tak jak ho Ježíš inspiruje, obětuje svůj život Bohu, aby smiřoval hříchy světa, aby trpěl pro spásu duší. Přistoupí k oltáři nikoliv jako kněz, ale jako obětní dar.
Po dlouhé duchovní přípravě se souhlasem zpovědníka způsobem posvátného obřadu fra Claudio žádá Boha, aby trpěl a zemřel v úplné opuštěnosti jako Ježíš na kříži. Obdrží znamení, že Bůh přijal jeho oběť.
Ježíšova oběť, dokonaná na Kalvárii, se zvěčňuje ve Mši svaté. Fra Claudio proniká do tajemství Mše a touží být zahrnut do dramatu spásného Kristova umučení. S tímto tajemstvím v srdci má účast na všech možných Mších a slouží jako oltář, kde obnovuje svou oběť – svůj holokaust – Pánu.
Spolubratří kněží ho obdivují a svatě mu závidí. Věřící se na něho dívají jako na vzor růstu ve víře.
Nyní, když dává všechno, fra Claudio nabývá hieratické vzezření jako antický kněz i jako oběť, která očekává hodinu svého nejvyššího odevzdání v adoraci lásky. Všechno se naplní v oněch dnech v srpnu 1947 v novéně k Nanebevzaté, když Nejsvětější Maria, Matka a Spoluvykupitelka ho zcela připodobňuje ke svému Synu, aby ho povolala k sobě v den své slávy.
Smrt skoro jako nanebevzetí.
V jeho poznámkách se nachází také zapomenutý lístek, na který fra Claudio napsal: »Knězi, jak velká je tvoje důstojnost! Obětuj Mši zbožně! Na Mši závisí záchrana světa.«
Holokaust, jak si přál, byl přijat. »Dokonáno jest«.
Datum jeho úcty je zaneseno v Římském martyrologiu na 15. srpen, zatímco Řád františkánů diecéze Vicenza si ho připomíná 2. září.
Paolo Risso, Santi e beati
Claudio Granzotto: Kristova tvář
