Svatý Jan od Kříže více než aktuální
Svatý Jan od Kříže, ačkoliv zemřel před čtyřmi stoletími, zůstává nicméně dodnes velice živoucím světcem. Nejen proto, že jako světec se dal vést Duchem Kristovým, který ustavičně tvoří „nové stvoření“ z člověka, pokud přijímá jeho vedení, ale také proto, že jeho poselství, která nám předává celým svým životem a svými spisy, jsou sama podstata evangelia, Slova života, Krista, v němž nám Otec dal a sdělil všechno do nejmenších podrobností. Mystik z Fontoveros má překvapující logiku. Tíhne podstatně k linearitě. Nestrpí žádné pohodlí ani kompromisy. Je přesný a absolutní podle Boha. Zásady, podle nichž stupňuje požadavky velitelské lásky, která vyžaduje zříci se všeho a vytvořit tak dokonalý dar odhalují hluboký smysl člověka, tak malého i tak velikého, zkroušeného úzkostmi ze zraňující omezenosti a současně souženého nesmírnými aspiracemi, jaké může uspokojit jen vlastnění Boha, milovaného nade všechno, z celého srdce, z celé duše ze vší mysli, ze všech sil.
Málo je církevních učitelů, kteří zdůraznili tak jako Jan od Kříže nicotu tvora a svrchovanost Boha. A málo z nich mluvilo tolik o lásce Boha k člověku, o jeho touze přitisknout ho důvěrně k sobě, od jeho spěchu ho přenést starostlivě k plnosti lásky. Nic a Všechno, noc a den, temnoty a světlo, mráz a žár, bolestné svlékání i plnost, nářek i zpěv, smrt i život, to jsou metafory biblické inspirace, s jakými Jan předkládá itinerář člověka, který věří lásce, zcela se osvobozuje a nechává se osvobodit, ve všem se očišťuje a nechává se očišťovat, aby si pospíšil k jednotě s Kristem, který v něm chce roznítit „živý oheň Ducha Svatého, aby celý jeho život byl v radosti nového člověka duchovním zpěvem oslavujícím Otce a současně velkým ziskem pro církev. Mystické Tělo nesmírně pociťuje proud milosti, která se vylévá skrze modlitbu a skutky toho, kdo se jako Maria stává všemohoucím nad Božím srdcem, v totálním seebedarováním Bohu. Nejmenší úkon jejich lásky je pro církev užitečnější než všechna ostatní díla.
Není to nic cizího, že jeho nauka, jejíž kořeny tkví v Evangeliu a přijímá z něho houfně závazné požadavky víry a chudoby, vyvíjí na dnešního člověka nesmírný nátlak. Tomu, pro něhož ateisté a nevěřící představují autoritu schopnou otevírat nové cesty víry, nabízejí se jen revoluční struktury pohodlnosti a hedonismu, idolů, jejichž jsme otroky. V takovém zbloudilém hledání světla však nezakouší slova, v nichž víra osvětluje zkušenost a skutečnost Boha přítomného v člověku, Boha, který člověka miluje, který v člověku jedná a především ho očišťuje skrze intimní utrpení. Neboť jen člověk který se snaží upřímně zakotvit v něčem opravdovém, co by pak mohl po pravdě nazývat svým, zatímco se před ním všechno rozplývá a ztrácí, volá v nadšení s Janem: »Moje jsou nebesa, moje je země, moji jsou lidé, moji jsou spravedliví, moji jsou hříšníci. Moji jsou andělé, i Matka Boží je moje, moje jsou všechny věci. Sám Bůh je zde pro mne, protože je můj Kristus a je pro mě vším. Co si ještě žádáš, co hledáš, a proč, moje duše? Všechno je tvé a všechno je pro tebe.«
A to jsme ještě nepomysleli na hlubokou přítomnost jeho nejautentičtějšího učení v žilách osob, které patří do prvních řad moderní spirituality. Stačí si připomenout, jaký byl Janův vliv na Terezičku od Dítěte Ježíše, která asimilovala jeho nauku do té míry, že ji překládala do svých spisů a do svého dobového charismatu. A jak nevzpomenout na velkého inspirátora duchovního hnutí naší doby Charlese de Foucaulda, jehož spisy jsou oživovány esencí spisů sv. Jana od Kříže, ustavičně meditovaných v posledních dvaceti letech jeho života a připomínaných také v den tragické smrti v dopise neteři Blondě?
Věda lásky, jaké učí Dílo sv. Jana od Kříže, otce reformovaného Karmelu, je věda radosti prýštící z Ducha Svatého do srdcí křesťanů, kteří se zcela oddali lásce k Bohu a k bratřím.
P. Simeone della Famiglia
www.reginamundi.info/San-Giovanni-della-Croce/introduzione-San-Giovanni-della-Croce.asp
