Matka Cànopi - svobodný vězeň Boží
25. 3. 2019
Zrak sklopený, který se pozvedá jen na malé okamžiky. S hlasem klidným, rozvážná ve slovech a gestech. Postava lehce shrbená, nejen pro pokročilý věk, ale také jako výraz přijaté odevzdanosti. Ono mlčení bylo tím, co ji přitáhlo za zdi klauzurního života. Mlčení, které je protikladem k umrtvování, ale které se uskutečňovalo jako vášnivý projev lásky k Bohu. A tak matka Anna Mariam, pro svět Rina Cànopi, žije ve vzpomínkách mnoha věřících, za které se jistě již přimlouvá v nebi, kam dorazila ke svému vytouženému Věčnému Snoubenci.
A přece tato malá, pokorná řeholnice změnila osudy velkého počtu duší, které svou ustavičnou modlitbou přivedla na cesty vůle Boží. Velice by se mýlil, kdo by si myslel, že tato žena, zcela skrytá světu, byla zcela zbavena radosti ze života: »Jakmile jsem ji potkala, ihned jsem v ní poznala plně uskutečněnou ženu«, vypráví Constanza Miriano: »Přesný opak toho, co si myslí svět o osobě, která strávila 45 let zavřená v klášteře: tato žena byla tak plná života, že to probouzí závist. Byla energická, brilantní, tvořivá. Žena dokonale přítomná pro sebe i pro druhé, právě proto, že byla skrytá v Bohu«. Tak známá vatikanistka Rai, která měla to privilegium, že ji poznala zblízka, dovoluje nám vstoupit do mimořádného života této mystičky našich dnů.
Kdo to ještě neví, poznává v této řeholnici zakladatelku benediktinského kláštera Mater Ecclesiae na ostrově San Giulio v lago d´Orta (Novara), kde strávila jako abatyše více než čtyři desetiletí, až do loňského roku. Při jejím příchodu v roce 1973 na žádost biskupa Aldo Del Monte, tehdy jako 42letá se ocitla v opuštěném a zchátralém klášteře na opuštěném ostrově.
Pro pochopení charakteru této duše Bohem vyvolené k uskutečnění jeho projektů lásky, poslyšte, co sama vyprávěla o oněch tak těžkých začátcích:
»Pán chtěl, abychom sem přišly zcela nevzdělané, nevěděly jsme, co zde najdeme. Bylo nás šest řeholnic, ostrov opuštěný, neobydlený. Všichni se ptali, jak jsme to mohly udělat: „Jak tam žijí? Z čeho žijí?
Co budou dělat na opuštěném ostrově? Nemají žádné zaopatření, žádné prostředky proti nepohodě na jezeře. „»A přece jakožto řeholnicím se nám to jevilo jako plodná zkušenost velké chudoby a samoty. Měly jsme milost žít jen z Boha, svěřené Jemu a zcela zadarmo«. Tak plna vděčnosti poznávala matka představená, jakou výhodu poskytuje Bůh Otec jejímu osobnímu osudu.
A skutečně to, co se jevilo pro lidskou mysl a lidské paže jako nemožné, nebylo nemožné pro Boha: ony chudé a chatrné zdi sestry všeho zbavené proměnily v klášter, který přitahuje lidi z celého světa, takže patří mezi nejbohatší co do počtu povolání. »Je to místo, které překypuje vitalitou, pracovitostí a životní radostí«, vypravuje Miraio. »Vzpomínám si, že když mě matka ukazovala různé cely, viděla jsem péči a lásku, která mi brala dech. Každá řeholnice byla zaměstnaná nějakým úkolem: jedna malovala ikony, jiná vyšívala paramenta, jiná pekla buchtičky s čokoládou pro nastávající velké patronátní svátky… všechny odváděly práci nejvyšší úrovně s mimořádnou oddaností a odborností. Panovalo zde ovzduší družnosti a všeobecné radosti, byl to opravdu zázrak. A bylo zde také mnoho mladých dívek.
Od té doby, co se v klášteře obnovil život, „porodila" Cànoci asi 100 nových řeholnic: ne všechny zůstaly v Mater Ecclesiae, kde dnes jich žije na 80, mnohé odešly jinam na misie. Např. v priorátu Regina Pacis a Saint-Oyen (Valle d´Aosta) založeném v roce 2002, nebo v klášterech sv. Antonína opata ve Ferraře a Sv. Raimonda v Piacenze, kde by obnoven život s příchodem nových sester.
Tato neuvěřitelná plodnost povolání má opravdu svůj zvláštní důvod: Jak vypravuje Miriano: »Matka Cànopi vždy říkala, že každá žena je matkou, protože úkolem ženy je přijímat a dávat vzrůst bližním ve svém mateřském lůně. Jakkoli to zní paradoxně: toto mateřství se realizuje v nejvyšším stupni právě panenstvím řeholnic. Když čteme dopisy, které si abatyše vyměňuje s budoucími novickami, objevuje se tato skutečnost v celé své kráse: zdá se, že se vynořují z láskyplné matky, která moudře zvažuje city a připomínky, aby každou dceru vedla k nejvyššímu dobru.
Ostatně, že život řeholní je právě tím „který plodí život“, tušila abatyše z Mater Ecclesiae již od dětství. »Když jsem byla malá – vypráví ona sama –, říkala jsem mamince: „Až budu velká, vdám se a budu mít mnoho dětí. Chci jich aspoň dvacet!“ Maminka mě poslouchala a smála se. Pak když přišel den, kdy mě vyprovázela do kláštera, řekla: „A co tvoje děti?“ „Budu mít mnoho jiných“, odpověděla jsem s jistotou.
Bylo to mnohem později, kdy řeholnice pochopila hlouběji prorockou pravdu svých slov: »Naše povolání je duchovní mateřství: jsme zde mezi všemi, abychom objaly celý svět. Zpřítomňujeme Boha celému lidstvu, aby bylo zachráněno, obnoveno a chráněno před všemi silami, které ohrožují život. My mniši a mnišky jsme Bohem vyvolení, abychom prožívati jeho přítomnost a drželi v Boží přítomnosti celé lidstvo«.
A především ten, kdo stojí mimo klášter a je ponořen do věcí tohoto světa, si klade otázku: Jak je možné tak žít? Tajemství, bude často odpovídat Cànopi, spočívá v modlitbě jako prameni a motoru každé myšlenky, slova a skutku: »Kontemplativní život není nečinný a neplodný. Naopak, kontemplativní modlitba je jako elektrárenská centrála: jeví se jako nečinná, ale je to hybná síla. Zatímco se zdáme být nehybné a uzavřené, se svou modlitbou procházíme celý svět«. Ba co více, »celý život mnicha – vysvětluje Cànopi ve svých posledních spisech –, patří Bohu a je zasvěcen Boží chvále, účelu, který zahrnuje celý průběh dne a vysílá každou hodinu chválu Bohu a vyzývá k účasti všechny tvory: jsme ty, které chválí Boha za všechny. (…) Ale proč posvěcovat čas? Protože všechen čas našeho života patří Bohu a jsme povoláni, abychom žili k jeho chvále a slávě. Tím, že existujeme, vdechujeme božský život, a když se modlíme, jsme vždy v přímém spojení s pramenem života. Čas je tedy zasvěcen pochodu ze země k nebi takovým způsobem, že již zde na zemi předjímáme věčnost. Když chválíme Boha v čase, jsme absorbováni věčnou chválou, kterou ho ustavičně oslavují všichni andělé a svatí v nebi«.
Nyní tedy chápeme, proč mnozí věřící rádi mluví o řeholnicích jako o kousku nebe na zemi, a proč hluboce věří, že svou vírou jsou schopny měnit celé osudy dějin. Matka Cànopi byla součástí tohoto ráje na zemi, aby se nyní plně radovala z Boha navěky.
Nuova Bussola Quotidiana
