Bratr Tomáš z Olera
I když ještě nebyl pozdvižen k úctě oltáře, byla památka na tohoto mnicha z 16. století stále ještě živá. Uměl sotva číst a psát, ale prostý lid v něm rozpoznal neobyčejnou pokoru a dobrotu a mocní moudrost, kterou poskytuje jedině milost. Jeho sebrané spisy patřily k oblíbené četbě bl. Jana XXIII.
Svatí jsou, jak známo, uctíváni křesťanským lidem ještě před tím, než jsou prohlášeni za svaté. Ne vždy mají tak univerzální pověst, jako P. Pio nebo Jan XXIII., ale dynamika zůstává vždy stejná, i když, jak se říká, „v malém rámci“. Není proto žádným překvapením, když prostý, v 16. století narozený mnich je ještě dnes uctíván v údolí Bergamo, i když nebyl dodnes svatořečen. Řeč je o bratru Tomáši Acerbisovi z Olery, malé obce v údolí řeky Serio.
„Olera: hrstka domů ve výšce 523 m nad mořem obklopená horami a podmalovaná veselým bubláním protékající řeky. Úzká cesta po těsných kamenných schodech vede do středu městečka. Přistoupil jsem k dvěma zjevně prochladlým ženám zabaleným do šálů a zeptal jsem se jich, zda někdy slyšely o bratru Tomášovi. „Ó, blahoslavený Tomáš!“ zvolaly radostně a začaly mi o něm vyprávět, jako by to byl jejich starý známý, a mně nezbylo nic jiného než naslouchat jim s rostoucím nadšením.“
Potud poznámky kapucína Fernando de Riese, který přišel do Olery, aby tam shromáždil svědecký materiál o bratru Tomáši. O rok později bylo 400. výročí jeho narození a kapucíni se zabývali myšlenkou podpořit blahořečení bratra Tomáše. Pater Fernando mohl jen žasnout nad živými vzpomínkami, které si zde lidé uchovali po dobu 400 let.
„Nikdy jsem si nemyslel, že si někdo na bratra Tomáše v Oleře ještě vzpomene. Na mnicha, který ve svých 17 letech (bylo to v roce 1580) opustil své rodiště, aby zbytek života strávil v kapucínských klášterech a který tak dobře pochopil, jak spojit život v klášteře s životem na cestách po severní Itálii a Tyrolsku.“
Na fasádě středověkého domu, ve kterém bydlí potomci zchudlé šlechty Acerbisů, je možno ještě rozeznat rodový erb. Zde se koncem roku 1563 narodil pozdější bratr Tomáš. V oné době, kdy se chýlil ke konci Tridentský koncil a Evropou se šířila bouře reformace. Bergamo a údolí řeky Serio patřilo tehdy k Benátské republice. V roce 1580 zaklepal 17letý Tomáš na bránu kapucínského kláštera ve Veroně, aby se stal podobný svatému Františkovi. Povolání Tomáše, který neměl žádné školy, dozrálo, když pásal ovce a žil v chudobě se svou rodinou. Jeho školní vzdělání spočívalo jen v tříletém noviciátu, stráveném ve Veroně, ve kterém ho jeho představení učili číst a psát, což bylo vlastně proti pravidlům Františkovým, který výslovně zakázal vyučovat někoho, kdo neumí psát.“
A přece právě tento nevzdělaný fráter sestavil traktáty o mystice a askezi, které byly zveřejněny mnoho let po jeho smrti v roce 1682 pod titulem Fuoco d’amore (Oheň lásky). Je to text, který bude brzy znovu publikován ve zkráceném kritickém vydání, a také kniha, kterou s opravdovým nadšením čítával jiný bergamaskan: Angelo Roncalli.
„Vím ještě dobře, jak velikou měl papež radost, když mu Josef Mittelstiller 24. listopadu 1959 daroval knihu Fuoco d’amore od Tomáše z Olera.“ Tak se vyjádřil Mons. Loris Capovilla, tehdejší sekretář papeže Jana XXIII. „Papež si byl jist, že se v případě autora staré známé knihy jedná o onoho laického bratra, jehož život a dílo mu bylo tak drahé a který byl velice známý v Jižním Tyrolsku (…) Papež jakoby této knihy nikdy neměl dost: ležela vždy v pohotovosti na jeho stole spolu s jeho modlitební knihou a knížkou rozjímání. Četl mi z ní často dlouhé pasáže a komentoval je a velice chválil a ctil jejího zbožného autora. (…) Řekl, že duch Tomášův byl jistě veden samým Pánem, když psal tyto stránky v tak jasném souladu s pravou naukou.“
I když ve Veroně během noviciátu se pilně učil, jeho italština zůstala velice jednoduchá a měla své gramatické slabosti. Ale jeho spisy se vyznačují překvapující duchovní hloubkou a naučnou exaktností. Jeden z jeho spolubratří bratr Hilarion z Mantovy k tomu poznamenal:
„Často jsem mohl pozorovat, jak se po svatém přijímání odebral do své cely a psal o životě a umučení Pána; a když mi pak později četl svá duchovní díla, přiznal se mi (…), že sám by nikdy nebyl schopen něco takového dát na papír.“
Po celý život se zabýval jednoduchými věcmi, „sbíral almužny, umýval nádobí, staral se o kuchyni a zahrádku“, jak sám napsal. A velmi se v tom podobal bratru Galdinovi z Manzoniho Snoubenců, který také zde v Lombardii mezi městy Bergamo a Lecco klepal na dveře a vyprávěl svěží „podobenství“ a dělal „zázraky s ořechy“. Ale zatímco fra Galdino v slavném Manzoniho románu hraje jen epizodní roli, měl se bratr Tomáš stát i v roli prostého a hledající mnicha jednou z nejvýraznějších osobností naší epochy.
Svým definitivním vstupem do kapucínského řádu v roce 1583 přišel do Verony, kde zůstal až do roku 1605. Pak učinil zastávky různých městech: Vicenze, Padově, Roveretu až do roku 1619. Kamkoliv přišel, získal si záhy pověst „apoštola bez štoly“. Navštěvoval nemocné, působil jako prostředník v různicích, klepal na dveře bohatých i chudých, aby jim přinášel evangelium: Lid záhy rozpoznal, jak veliká je jeho dobrota, mocní naopak viděli u něho, muže bez vzdělání a schopného dát radu a rozdávat útěchu, milost vrozené moudrosti. Pramenem této moudrosti nebylo nic jiného než pohled upřený stále na kříž, jak to odpovídá nejrannější františkánské tradici. „Nikdy jsem nečetl ani slabiku, a přece se snažím rozjímat o příběhu Kristova umučení“, napsal jednou.
Také arcikníže Leopold V. se doslechl, že zbožný Tomáš žije v pověsti svatosti. Povolal ho do 1619 Tyrol, aby zde působil jeho příklad a aby svým kázáním učinil přítrž pronikání luterství. Během 12 let, která strávil bratr Tomáš v Insbrucku, přesněji řečeno až do roku 1631, stal se nejvlivnějším poradcem arciknížete a dokonce byl přijat i od samotného císaře Ferdinanda II. Dále byl i poradcem arcibiskupů v Tridentu a v Salcburku a pomáhal jim najít nejlepší cestu, jak uskutečnit v jejich diecézích reformy Tridentského koncilu. A to vše, aniž by zanedbával své každodenní povinnosti a styk s prostým tyrolským lidem. Lidé ho nazývali „Bratr z Tyrol“. Bratru Tomášovi již nemělo být dopřáno spatřit svou vlast. A přece právě tam, v serijském údolí dal nejvíce pocítit své přímluvě, a to i v nejnovější době.
„Tak jako se od údolí k údolí rozléhá ozvěna zvonů, tak se přes čtyři staletí od generace ke generaci mezi obyvateli Olery předává úcta k jejich krajanu“, napsal P. Fernando de Riese. „Vzývali ho v každé roční a životní době a prosili ho v modlitbě, aby chránil jejich město od každého zla. Byl pro ně jako ‚nejlepší přítel‘, jako ‚seslaný anděl‘, jak uvádí jeden starý pramen.“
P. Fernando byl prvním vicepostulátorem jeho blahořečení a shromáždil četné svědecké výpovědi o přímluvě bratra Tomáše za jeho krajany.
„V září 1692 ulehla 24letá Renata Zanchiová s poporodní horečkou a její stav byl velmi vážný. Lékaři jí nedávali vůbec žádnou naději. Nemocná se smířila se svým osudem a počítala s tím, že přichází její poslední hodina. Její příbuzní dali však ihned sloužit mši svatou ke cti bratra Tomáše a mladá žena se záhy uzdravila.“
Tak vypovídá ústně předávané svědectví tehdejšího faráře v Oleře Dona Františka Cavalieriho. V kostele jsou k vidění vedle „realistického zobrazení velkého sluhy Božího bratra Tomáše, laického bratra, jak klečí před Matkou Boží, i votivní srdce a votivní tabulky.
Ve svém každodenním úsilí bránit katolickou víru proti kalvinismu a luterství jak na dvoře tak mezi prostým lidem podařilo se bratru Tomášovi hluboce intuitivně pochopit Mariino tajemství, jak to dokládají stále znovu jeho spisy. V nich nacházíme předznamenání přesné formulace dogmatu o neposkvrněném početí. A nejen v jeho spisech.
V tyrolském Voldersu na břehu řeky Inn se tyčí kostel zasvěcený Neposkvrněnému Početí Panny Marie. Byla to vůle bratra Tomáše a stavbu dokončil 23 let po jeho smrti Hypolit Guarinoni, dvorní lékař v Insbrucku, duchovní syn a blízký přítel bratra Tomáše. Bylo to v roce 1654, přesně dvě stě let před tím, než Pius IX. vyhlásil dogma.
To snad byl důvod, proč Jan XXIII. tak miloval spisy bratra Tomáše, že i na smrtelné posteli chtěl, aby mu z nich četli. Mons. Capovilla k tomu napsal: „V posledních letech svého života, zvláště když byl upoután na lůžko – 20. května 1963 –, chtěl papež Jan, abychom mu my, ošetřovatel bratr Federico Bellotti, mladí pomocníci Guido a Giampaolo Gusso a já sám, střídavě četli Následování Krista, breviář a jiné zbožné spisy, ale také dlouhé pasáže z Fuoco d’amore. Každému, kdo za ním přišel, vyprávěl, jakým dobrodiním je pro něho tato četba, ať už to byl jeho zpovědník Mons. Cavagna nebo lékaři, sestry či služební personál.
Sebrané traktáty bratra Tomáše Fuoco d’amore jsou zajímavé z mnoha hledisek. Sedm z nich je věnováno Božskému Srdci, a předešly zjevení sv. Markétě Marii Alacoque o třicet let. Tato zjevení sehrála v duchovním životě posledních století významnou roli.
Dlouhá rozjímání o probodeném Ježíšově Srdci připomínají dílo jiného velikána z Bergamaska: Caravaggiův obraz Nevěřící Tomáš. Caravaggio pocházející rovněž z prostých poměrů byl nejen Tomášův současník, ale pohyboval se jak v nejprostších tak v nejvyšších kruzích.
To byl také důvod, proč biskup z Bergama Roberto Amadei vyjádřil v roce 2000 v otevřeném dopise papeži naději, že bratr Tomáš, jehož „hrdinské ctnosti byly potvrzeny v roce 1987, bude brzy vyhlášen blahoslaveným“. V současné době se čeká na vědecky nesporně prokázaný zázrak. Ale obyvatelé Olery nemají o tom nejmenší pochybnost, že jeho přímluva zde působí již 400 let.
„Kdykoliv jsme se v Oleře zeptali na bratra Tomáše, mluvili zde vždy o něm plni úcty a víra v jeho přímluvu byla zcela zřejmá“, potvrzuje P. Fernando Riese. „A všichni ho nazývají takřka automaticky ‚blahoslavený bratr Tomáš‘. Byl jsem příjemně překvapen, jak živé mají na něho vzpomínky. Když jsem příštího dne chtěl již odcestovat, přišel pan farář s jistou paní Orsolou Acerbisovou, rozenou Schiaviovou, která mi vyprávěla toto: „Od svých sedmnácti let se denně modlím 9 x Sláva Otci ke cti bl. Tomáše. Blahoslavený Tomáš zachránil život jednomu z mých synů. Jmenuje se Romano a je mu nyní 20 let. V lednu 1960 došlo u něho k náhlému ochrnutí: nemohl hýbat levou nohou a levou paží. Když ho odvezli do nemocnice v Bergamu, šla jsem ihned do našeho kostela, poklekla jsem u oltáře, kde visí obraz, na kterém bratr Tomáš klečí před Pannou Marií, pozvedla jsem košili svého syna a prosila jsem blahoslaveného, aby mi prokázal svou milost. Pak jsem šla do nemocnice. Požehnanou košili jsem vzala s sebou. Jakmile si ji oblékl, stalo se s ním něco podivuhodného. Najednou mohl hýbat levou rukou, pak paží a nakonec i nohou. Po několika dnech se mohl vrátit domů zcela zdravý. Od té doby se mu daří dobře, může vykonávat svou práci a nikdy neměl žádné těžkosti.“ A i on mi vyprávěl, že se denně modlí ke svému dobrodinci. Při návratu do kláštera v Padově musel jsem myslet na to, že si úctyhodný bratr Tomáš z Olery nejen zaslouží, aby byl uznáván za slavnou osobnost vzdálené doby, nýbrž aby byl především milován a vzýván: tak jak to děláme se svatým, u něhož si můžeme být jisti, že nás vyslyší.
Ctihodný Tomáš z Olery byl prohlášen za blahoslaveného 21. září 2012.
Giovanni Ricciardi
Z 30giorni přeložil -lš-
