Sv. Ireneus, učitel církve pro Marii Spoluvykupitelku
Papež František prohlásil sv. Irenea za Doctor unitatis, "most mezi východními a západními křesťany". Lyonský biskup, původem ze Smyrny, vyvracel hereze své doby. Ve svém rozsáhlém díle rozvinul koncept P. Marie jako nové Evy, čímž zásadně přispěl k nauce, kterou další teologové a světci nazývali spoluvykoupením.
V pátek 21. ledna se sv. Irenej z Lyonu (asi 130-202) stal 37. svatým, který byl prohlášen učitelem církve. Uznání následovalo po několika žádostech adresovaných Svatému stolci, po kladném stanovisku Kongregace pro svatořečení a nakonec po souhlasu papeže.
Na základě Ireneova života a díla - od jeho původu ve Smyrně v Malé Asii až po jeho příchod do Evropy - mu František udělil titul Doctor unitatis. "Svatý Irenej z Lyonu, který pocházel z Východu, vykonával svou biskupskou službu na Západě: byl duchovním a teologickým mostem mezi východními a západními křesťany. Jeho jméno Irenej vyjadřuje pokoj, který pochází od Pána a usmiřuje a obnovuje jednotu," napsal papež v dekretu o udělení titulu a vyjádřil naději, že učení nového doktora "může stále více podporovat cestu všech Pánových učedníků k plnému společenství".
V rozsáhlém Irenejově díle - od nutnosti apoštolské posloupnosti přes petrovský primát a římskou církev až po trojiční společenství mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, které je implicitně obsaženo již ve jménu Krista (Pomazaného) - jsou totiž obsaženy všechny základy správné křesťanské víry, které jsou předpokladem pro znovuobjevení jednoty. A světce lze považovat za "prvního velkého teologa církve, který vytvořil systematickou teologii" (Benedikt XVI.).
Z mnoha učení, která nám předal Irenej, jenž byl žákem žáka svatého Jana Evangelisty (sv. Polykarpa), bychom zde rádi vyzdvihli to, co se týká Mariiny role v ekonomii spásy. Podobně jako svatý Justin ve svém Dialogu s Tryfonem, který pravděpodobně vycházel ze stejné apoštolské tradice, navrhuje Irenej paralelu mezi Evou a Marií v takové šíři a souvislosti, jaká nemá na písemné úrovni obdoby, a to do té míry, že představuje "autentický původní moment mariologie" (Hans Urs von Balthasar). Vycházeje z učení svatého Pavla o Kristu, novém Adamovi, v němž "je všechno shrnuto a spojeno" (Ef 1,10), Irenej rozvíjí koncept rekapitulace a výslovně spojuje dílo Matky s dílem Syna. "Bylo vhodné a spravedlivé, aby Adam byl znovu ztělesněn v Kristu, aby smrt byla pohlcena nesmrtelností, a aby Eva byla znovu ztělesněna v Marii, aby panna, která se stala obhájkyní [1] jiné panny, zrušila a zničila svou panenskou poslušností neposlušnost," píše světec ve svém Výkladu apoštolské nauky (33).
Tuto myšlenku vyjadřuje sv. Irenej i ve svém dalším velkém díle Proti herezím (Adversus Haereses). Zde také vykládá související pojem recirkulace (recirculatio), tj. jak Kristovo vykupitelské dílo představuje pro lidstvo nový a vyšší začátek, protikladný k pádu prarodičů, podle dvojic had-anděl Gabriel (jeden je symbolem Satana, druhý božského posla), Adam-Ježíš a Eva-Maria. Zvláště když se zabývá Pannou Marií, zdůrazňuje "zpětný pohyb [recirculatio], který vede od Marie k Evě. To, co bylo svázáno, totiž nelze rozvázat, pokud se záhyby uzlu nepřehodí v opačném směru, takže první záhyb se rozváže díky druhému a naopak druhý uvolní první." Znovu citujme slavnou Irenejovu pasáž, kterou necituje nikdo jiný než dogmatická konstituce Lumen gentium: "Uzel Eviny neposlušnosti byl rozřešen Mariinou poslušností; co panna Eva svázala svou nevěrou, rozvázala Panna Maria svou vírou" (Adv. Haer. III, 22, 4).
Tato víra je zřejmá z "ano", které Panna Maria řekla při zvěstování, když počala božské Slovo, na rozdíl od Evy, která poslechla a souhlasila se slovem satanským. V důsledku toho Irenej vysvětluje: "Tak jako se Eva neposlušností stala příčinou smrti pro sebe i pro celé lidské pokolení, tak se Maria poslušností stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení." (srov. tato slova o Panně Marii jako příčině spásy, která jsou již sama o sobě nesmírně významná a kterým věří každý věřící, nabývají ještě většího významu, srovnáme-li je s Písmem svatým. Slovenský otec Andrej Mária Čaja v této souvislosti připomíná: "Je třeba poznamenat, že výraz causa salutis - řecky aítios sōtērías (αἴτιος σωτηρίας) - je vlastně christologicko-soteriologický termín, který použil autor Listu Židům v souvislosti s Ježíšem: "A když se stal dokonalým, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kdo ho poslouchají" (Žd 5,9)." (Panna Maria v dějinách spásy. Historický vývoj a teologický význam mariánského titulu "Spoluvykupitelka", 2021, s. 43).
Sv. Irenej nepoužívá termín Spoluvykupitelka, který se objevil až v pozdním středověku: ale jak jsme viděli, jeho učení již jasně stanoví základy samotného spoluvykupitelství a nastiňuje pravé poslání Marie, tedy té, která - vedle Ježíše, jediného Vykupitele - jedinečným způsobem spolupracuje jako Spoluvykupitelka na vykoupení, vykoupení (to je smysl vykoupení) lidstva padlého po hříchu Adama a Evy - spoluhříšnice co-peccatrix. Nebeská Matka totiž slouží tajemství vykoupení, které vykonal Syn, "v závislosti na něm a s ním", jak to vyjadřuje Lumen gentium (56) opět v témže čísle, v němž cituje klíčové Irenejovy věty o paralelismu mezi Evou a Marií.
Jeho prohlášení učitelem církve je zkrátka dobrým znamením, aby jednoho dne Kristova nevěsta sama dogmaticky definovala pravdu o Marii Spoluvykupitelce, již výslovně prohlásili mnozí světci a od 20. století i papežové.
[1] Přívlastek Přímluvkyně, který se vztahuje k Panně Marii, nachází své první potvrzení ve spisech sv. Ireneje.
La Nova Bussola quotidiana – Ermes Dovico
Poznámka překladatele: Pokud s tento text dostane k Bergogliovi, asi prohlásí: Tak jsem to nemyslel!
