Vítězství Neposkvrněné
Obrácení Alfonse Ratisbonneho
Jan Pluta
Každý návrat k Bohu, každé obrácení je neobvyklou nadpřirozenou událostí, svým způsobem zázrakem. Ovšem obrácení zavilého nepřítele katolické církve, francouzského Žida Alfonse Ratisbonneho skrze „zázračnou medailku“ je tak výjimečné, tajemné a udivující, že si zasluhuje zvláštní připomínku.
Alfons Ratisbonne se narodil roku 1814 ve Štrasburku v židovské rodině, která však opustila židovské náboženské tradice. Studoval na Královské škole ve Štrasburku, kde spíše než v intelektuálním rozvoji činil pokroky ve zkaženosti srdce, jak sám později přiznal. Pak pokračoval ve studiu na protestantském učilišti a nakonec studoval v Paříži práva a stal se advokátem.
Velkou ranou pro rodinu byla konverze jeho staršího bratra Teodora, který se stal katolíkem a nakonec i přes zoufalé prosby svých blízkých přijal kněžské svěcení. Jeho kněžská činnost živila v Alfonsovi rostoucí nenávist ke katolicismu a všemu, co je katolické. Přerušil s bratrem všechny styky, zatímco Teodor se modlil za obrácení svých příbuzných.Alfons ještě jako chlapec ztratil matku a o několik let později i otce, bankéře, po kterém zdědil značný majetek. Otcem se mu pak stal jeho strýc, patriarcha rodu, bezdětný finančník. Povolal svého synovce z Paříže do Štrasburku a učinil ho svým společníkem. Alfons však nemiloval bankovní zájmy, prostředí kanceláří ho dusilo a toužil po zábavách, kterým se bezmezně oddával. Judaismus vůbec nepraktikoval. Nehlásil se k žádnému vyznání a pokládal se za nevěřícího v Boha. Byl Židem jen podle jména. Jak sám přiznal: „V mém srdci zůstala prázdnota, nebyl jsem šťastný ani uprostřed vší hojnosti. Něco mi stále scházelo.“
Velkou radost měl ze zásnub s mladičkou sestřenicí. Ta z důvodů věku svůj sňatek odložila a Alfons se vydal na zahraniční cesty. Koncem listopadu přijel do Neapole. Chtěl strávit zimu na Maltě, pak pokračovat do Cařihradu a na Východ. V deníku o své cestě vyjadřuje svou nenávist k náboženství, ke kněžím, řeholníkům, zvláště k jezuitům a ke svému bratru knězi. Dopouštěl se mnoha rouhání proti katolické víře. Nenáviděl Řím jako místo křesťanských památek, ale přesto se zde ocitl 6. ledna 1842. Náhodou zde potkal svého přítele z dětství Gustava de Bussieres. Ten se však častěji stýkal s jeho bratrem Teodorem de Bussieres, který konvertoval z protestantismu ke katolicismu a vyznačoval se velkou horlivostí. Ten ho neuvěřitelným způsobem přemluvil, aby začal nosit na krku zázračnou medailku. Dokonce ho přesvědčil, aby se každé ráno pomodlil modlitbu svatého Bernarda: „Pomni, nejdobrotivější Panno Maria...“ Ratisbonne podlehl jeho přemlouvání, ovšem bez jakékoliv náboženské motivace, naopak, s ironií a výbuchem smíchu to pokládal za svou nejnepravděpodobnější příhodu. Příští den nicméně potvrdil, že slova modlitby tak ovládla jeho mysl, že se od nich nemohl odtrhnout. Celý den se mu vracela na mysl a on je opakoval jako hudební refrén. Přesto se dále vysmíval náboženství a zacházel často až do pekelného zápalu v rouhání. Jak přiznal po svém obrácení, „na to dnes ani nesmím pomyslet, tak jsem tím zděšen“.
20. ledna 1842 požádal Teodor Alfonse Ratisbonneho, aby na něho počkal v kočáře před kostelem San Andrea delle Frate. Sám odešel, aby v sakristii zajistil záležitosti spojené s pohřbem hraběte Alberta de La Ferronays, který byl v Římě znám svou velkou zbožností. Několik dní před jeho smrtí požádal Teodor hraběte, aby se modlil za obrácení Alfonse. Ratisbonne se v jeho nepřítomnosti rozhodl, že si prohlédne kostel, kde byl vystaven katafalk se zesnulým. O tom, co se při tom stalo, vypráví sám Ratisbonne:
„Kostel svatého Ondřeje je malý, ubohý a ošklivý. Zdá se mi, že jsem
tam byl sám. Žádný umělecký předmět nebudil moji pozornost. Bezmyšlenkovitě jsem bloudil zrakem a u ničeho jsem se v myšlenkách nezastavil. Vzpomínám si, že jsem před sebou viděl černého psa, který se přede mnou kroutil a poskakoval. Náhle ten pes zmizel a zmizel celý kostel, neviděl jsem nic, nebo lépe řečeno, můj Bože, viděl jsem jednu věc!“ Na jiném místě píše: „Náhle ovládlo moji mysl neobvyklé vzrušení. Pozvedl jsem zrak. Budova mi zmizela z očí. Světlo se soustředilo jen na jednu kapli a uprostřed té záře se ukázala velká, zářící a plná majestátu, sladká, nejsvětější Panna Maria, tak jak je na medailce. Nepřemožitelná síla mě pobízela k ní. Maria mi rukou naznačila, abych si klekl. Zdálo se, že říká: Tak je to dobře. Nemluvila ke mně, ale všemu jsem rozuměl.“ V tom kostele vůbec nebyl obraz Panny Marie, ale Alfons vyznává: „Líbal jsem obraz Nejsvětější Panny, z něhož pramenily milosti. Ach, byla to ONA!“
tam byl sám. Žádný umělecký předmět nebudil moji pozornost. Bezmyšlenkovitě jsem bloudil zrakem a u ničeho jsem se v myšlenkách nezastavil. Vzpomínám si, že jsem před sebou viděl černého psa, který se přede mnou kroutil a poskakoval. Náhle ten pes zmizel a zmizel celý kostel, neviděl jsem nic, nebo lépe řečeno, můj Bože, viděl jsem jednu věc!“ Na jiném místě píše: „Náhle ovládlo moji mysl neobvyklé vzrušení. Pozvedl jsem zrak. Budova mi zmizela z očí. Světlo se soustředilo jen na jednu kapli a uprostřed té záře se ukázala velká, zářící a plná majestátu, sladká, nejsvětější Panna Maria, tak jak je na medailce. Nepřemožitelná síla mě pobízela k ní. Maria mi rukou naznačila, abych si klekl. Zdálo se, že říká: Tak je to dobře. Nemluvila ke mně, ale všemu jsem rozuměl.“ V tom kostele vůbec nebyl obraz Panny Marie, ale Alfons vyznává: „Líbal jsem obraz Nejsvětější Panny, z něhož pramenily milosti. Ach, byla to ONA!“Neposkvrněná Matka Boží učinila ze zarytého nevěrce horlivého vyznavače Krista. Zřekl se všeho, co není Kristus: „Láska mého Boha zaujala místo veškeré lásky. (…) To šílenství je dnes mojí moudrostí a mým štěstím.“
První slova přemoženého a zázračnou mocí obráceného Alfonse byla výrazem velké vděčnosti k de La Ferronaysovi. Později vyznal: „Jak se ten člověk za mě modlil!“ I když neuměl říct, jakým způsobem se to dověděl, podobně jako o mnoha pravdách víry. Klapky mu spadly z očí, zmizely jako sníh, bláto a led pod horoucími paprsky slunce.
Alfons se už do Neapole nevrátil a nepokračoval v plánované cestě. Skončil v římském domě svatého Ignáce v Loyole a u jezuitů, kteří pořádali přípravu na křest. Obřad se konal 31. ledna 1842. Trval tři hodiny. Vedl ho kardinál Patrizi. Při křtu přijal jméno Maria, aby tak uctil Pannu Marii počatou bez poskvrny ze zázračné medailky. Přijal také svátost biřmování a první svaté přijímání. Brzy nato ho generál jezuitů představil papeži Řehoři XVI. Po zvláštním vyšetření záležitosti jeho obrácení na základě výpovědi devíti věrohodných osob potvrdil kardinál Patrizi jeho konverzi.
Alfons Maria Ratisbonne vstoupil k jezuitům a v roce 1848 přijal kněžské svěcení. Pak však na základě dispenze odešel z řádu, obnovil styky se svým bratrem Teodorem Ratisbonnem a společně pracovali na obrácení židovských spolubratří, zvláště děvčat, a připravovali je ke křtu. Založili pro ně kongregaci Nejsvětější Marie Panny Siónské (Siónské sestry), kterou potvrdil Pius IX. (1)
V roce 1855 přenesl Ratisbonne své působení z Evropy do Jeruzaléma a tam s velkou obětavostí založil v roce 1856 u oblouku Ecce Homo na Via Dolorosa klášter Siónských sester, školu a sirotčinec. Usiloval o obrácení židů a muslimů. Druhý klášter založil v Ain Karem. Tam je také pochováno jeho tělo. Zemřel 6. května 1884.
Několik let před vyhlášením dogmatu o neposkvrněném početí v roku 1854 a před lurdským zjevením v roce 1858 Matka Boží obrácením Alfonse Ratisbonneho ukázala světu další příklad své vítězné moci a své zaručené přímluvy u svého Syna.
(1) Římský klášter těchto sester ukryl a zachránil před smrtí 187 římských Židů. Dnes má kongregace přes 500 sester v 85 domech na všech pěti kontinentech. 
Hrob Alfonse Ratisbonneho
Z Posłaniec Serca Jezusowego 12/2004 přeložil -lš-
