Lumen de Lumine

Nennolininy dopisy

Stefania Falasca

_{Nennolininy dopisy}

Bylo to římské dítě, které zemřelo v roce 1937 ve věku šesti let na rakovinu. Mohlo by se stát nejmladší světicí nemučednicí v dějinách Církve.

                                                   

„Budou světci i mezi dětmi!“ zvolal Pius X., když jim zpřístupnil svatostánky a snížil věk pro přijetí prvního svatého přijímání. Ale snad ani netušil, že se to uskuteční tak brzy. Drahý Ježíši vEucharistii, jsem tak, ale tak velice spokojena, že jsi přišel domého srdce. Neodcházej už nikdy zmého srdce azůstaň tu navždy, navždy semnou. Ježíši, já tě tak velice miluji, chci spočinout vtvé náruči aty semnou udělej, co chceš. (…) Ó milovaný Ježíši, dej mi duše, dej mi jich hodně! Ten, kdo to píše, je děvčátko. Má sotva šest let. Rukopis a chyby jsou důsledkem toho, že se ještě ani nenaučila správně používat pero. Jmenuje se Antonietta Meo, pro své blízké Nennolina. Píše tato psaníčka adresovaná „drahému Ježíši“ krátce poté, co přijala první svaté přijímání, přijala i nemoc, která ji stravuje a která ji už stála amputaci jedné nohy. Zemře v Římě za tři měsíce nato, vysátá rakovinou až do kosti. Je 3. července 1937. Nennolině je šest a půl roku. Nicméně její smrt doprovázejí zázraky a milosti. Její hrob pokrývají lístky s prosbami a s poděkováním. V krátké době jednoho roku byly publikovány dva její životopisy. Pověst o svatosti Nennoliny se spontánně a bezprostředně šíří a překračuje nejen hranice farnosti Svatého Kříže Jeruzalémského, ale i hranice Říma a Itálie. Již v roce 1940 se objevují její životopisy v cizích řečech, dokonce v arménštině. Proces blahořečení byl zahájen v roce 1942 a diecézní fáze uzavřena v roce 1972. Ale právě důvod věku, který je na hranici toho, co se označuje za věk rozumu, vytvořil problémy u těch, kteří mají případ zkoumat, a nemalé těžkosti ve vývoji procesu. Kanonické právo ovšem nestanoví limit věku pro ty, u nichž má být zahájen proces blahořečení, pouze v roce 1981 oznámila Kongregace pro svatořečení, že přiznává i dětem možnost dosáhnout hrdinského stupně víry, naděje a lásky, a mohou být proto pozdviženy k úctě oltáře.

Ve farnosti Svatého Kříže Jeruzalémského vznikla nadace Antonietty Meo. Právě tato bazilika přechovává relikvie Ježíšova Umučení a sem také byly přeneseny její tělesné ostatky. Pokud proces pokročí, bude Nennolina nejmladší světice – nemučednice v dějinách křesťanství.

Psaníčka „drahému Ježíši“

Antonietta Meo se narodila 15. prosince 1930 v dobře situované římské rodině. Dům rodiny Meo je pouze několik kroků od baziliky Svatého Kříže Jeruzalémského. Její starší ses-tra Markéta nám ukazuje sestřinu fotografii: vlasy ostříhané jako páže a usměvavé černé oči. Vzpomíná: „Moje sestra bylo veselé a velmi živé a šibalské dítě, jako děti v jejím věku.“ Ve třech letech byla zapsána do školky, kterou vedly řádové sestry, dva kroky od jejich domu. „Chodila tam ráda a často, když jsme si hrály, říkala mi: »Ve školce se dobře bavím, šla bych tam i v noci!« Sblížila se s učitelkou a sestry říkávaly mamince: »Je to živé stříbro! Ale je velmi nadaná a rychle se učí. Na svůj věk je velmi zralá.«“ Nebylo jí ještě pět let, když jí oteklo levé koleno. Nejdříve mysleli, že je to důsledek pádů. Ale lékař zjistit diagnózu: rakovina kostí. Nohu jí 25. dubna 1936 amputovali. Byla to strašná rána, ale spíše pro rodiče než pro Antoniettu, která i s protézou pokračuje ve hrách doma a ve školce jako dříve. Rodiče k velké radosti Antonietty rozhodli poslat ji co nejdříve k prvnímu svatému přijímání a maminka jí začala po večerech vykládat katechismus. A od té doby začala dívenka nejdříve diktovat mamince a pak sama psát psaníčka, která každý večer kladla pod sošku Jezulátka, „aby mu do rána přišla a mohl si je přečíst“. „Začalo to hrou,“ svědčí matka v procesu, „když jsem jí navrhla, aby napsala dopis matce představené sester vychovatelek a požádala o povolení přistoupit k prvnímu svatému přijímání v jejich kapli při půlnoční mši svaté. A tak potom často večer po modlitbě k andělu strážnému si navykla diktovat mi »básničky«, nejdříve pro mě, pak pro tatínka a Markétu, pak pro Ježíše a pro Madonku. Vzala jsem první kousek papíru, který byl po ruce, a psala jsem s úsměvem, co mi diktovala s velkou prostotou a jistotou.“

První psaníčko má datum 15. září 1936: Drahý Ježíši, nyní jdu naprocházku ajdu kmým ses-trám ařeknu jim, že chci jít kprvnímu přijímání oVánocích. Ježíši, přijď brzy domého srdce ajá tě silně stisknu adám ti pusu. Ježíši, chci, abys vmém srdci zůstal navždy. A za nějaký den: Ježíši, mám tě moc ráda achci ti zopakovat, že tě mám moc ráda. Dávám ti své srdce. Milá Madonko, ty jsi tak dobrá, vezmi moje srdce aodnes ho Ježíši. Ale bylo zde také něco zcela neobvyklého na dítě ve věku pěti let: Můj dobrý Ježíši, dej mi duše, dej mi jich hodně, žádám tě oto ráda, abys je udělal dobrými amohly jít stebou donebe. A to opakuje Antonietta nesčíslněkrát.

Matka upřesňuje: „Viděla jsem, že dítě se dokáže vyjadřovat mnohem lépe, než jsem očekávala. Ale pokládám za zbytečné říkat, že v domě se těmto psaníčkům nevěnovala pozornost, vyhazovala se a mnoho se jich ztratilo.“ Tuto matčinu nedbalost potvrdila Markéta: „Moje matka byla zdrženlivá žena, rozumná, konkrétní, žena, která stála pevně na zemi, nebyla rozhodně sentimentální ani lehkověrná. Na určité projevy nadšení odpovídala stručně: »Podívej se, jako svaté vidím jen ty, které církev kanonizovala.« Měla sklon minimalizovat chvály, které zaznívaly o Antoniettě, a neměla ráda, když se o ní mluvilo a byla idealizována. Vzpomínám si, že krátce po smrti sestry měl jeden kněz v rádiu úvahu o smyslu utrpení a mluvil také o Antoniettě. Matka s tím nebyla spokojena. Komentovala to jako komolení a přehánění. »Řekli, že Antonietta vyjadřovala svou lásku k Ježíši širokými gesty... Ale co! Ne, nikdy!« odpověděla matka. Řekli, že Ježíš bylo první slovo, které Antonietta vyslovila. – »Ne, řekla ‚mama‘ jako všechny děti.«“

„Zachovej mi navždy tvou milost“

Jakmile se Nennolina naučila používat pero, chodila do první třídy, chtěla sama napsat: Můj milý Ježíši, dnes jsem se naučila psát „O“, brzy ti sama napíšu.

Antonietta se obracela k Ježíši a k Marii s důvěrnou něžností. Její psaníčka končila vždy objetím, něžnostmi, polibky adresovanými nebeským miláčkům. A svědky těchto něžností jsou také sestry, které ji nejednou viděly, jak šla do kostela, přiblížila se ke svatostánku a zvolala: „Ježíši, pojď si se mnou hrát!“Psala to také v psaníčkách a vždy toužila, aby ho měla nablízku: Drahý Ježíši, pojď se mnou doškoly.

V měsících, které ji dělily od vánoční noci, vyjadřují její psaníčka všechnu její lásku k Ježíši a její horoucí touhu přijmout ho do svého srdce. Jsou ustavičným opakováním stejné myšlenky až do počítání dnů, hodin a minut. Forma psaníček se opakuje a myšlenky jsou vyjadřovány útržkovitě, ale vzhledem k dětskému myšlení nejsou banální ani naivní. V předvečer prvního svatého přijímání diktovala matce: Drahý Ježíši, až budeš zítra v mém srdci, všimni si, že moje srdce je jako jablko. Ajako vjablku jsou v něm semena, a ty způsob v mé duši, aby tam byla skříňka. A jako pod slupkou jádra je semeno uvnitř bílé, tak udělej, aby uvnitř skříňky byla tvoje milost, která bude jako bílé jádro. Tady ji matka přerušila. „Antonietto, co to říkáš? Co znamená to »uvnitř«, co je uvnitř? Marně jsem se pokoušela rozmluvit jí to. Antonietta mi vysvětlila: »Poslyš, maminko, představ si, že moje duše je jako jablko. Uvnitř v jablku jsou černá jádra jako semena. Pak pod černou slupkou je něco bílého. Chápeš, že to bílé je milost?« Zjistila jsem, že přirovnání, které jsem hned nepochopila, bylo velmi hluboké. Ale nechtěla jsem se poddat, a proto jsem odpověděla: »Ale kdo ti řekl takové věci? Učitelka vzala ve škole jablko, aby vám vysvětlila...« »Ne, maminko, to mi neřekla učitelka, to jsem si vymyslela já.« Potom dokončila svou myšlenku: Ježíši, dej, aby tato milost byla vždy se mnou.«“

Tu noc, i když jí protéza působila bolest, všichni přítomní viděli, jak po mši setrvala více než hodinu na kolenou, bez hnutí, s rukama sepjatýma.

„Bez tvé milosti nemohu nic dělat“

Antonietta napsala Ježíši 105 psaníček, jiná adresovala Marii, Bohu Otci, Duchu Svatému a svaté Anežce a jedno svaté Terezii z Lisieux. Od Ježíše žádala vždy pomoc jeho milosti: Dnes jsem měla trochu vrtochy, ale dobrý Ježíši, vezmi své dítě do náruče... pomáhej mi, protože bez tvé pomoci nemohu nic dělat... prosím tě, dobrý Ježíši, zachovej mi vždy milost duše. Od něho a od jeho Matky ustavičně žádala milosti pro ty, kteří jsou jí nablízku, kteří se odporoučejí do jejích modliteb, a za hříšníky: Prosím tě zatoho člověka, který páchal to zlo... prosím tě zatoho hříšníka, kterého znáš, který je starý aje vnemocnici svatého Jana.

„To je obdivuhodné Boží dílo,“ komentoval psaníčka pater Pierotti, který se postaral o jejich první publikování: „Milost Boží si volí duše, jak chce. (…) Jen tak je možno vysvětlit věty, hry, chování a vůbec celý život Nennoliny.“

„Skutečně, Pán ludit in orbe terrarum,“zvolal budoucí Pavel VI., tehdy státní sekretář, když četl životopis a dopisy Antonietty Meo. „Tím, že působí tajemným způsobem v duších, umožňuje mnohým, aby pronikali skrze četbu životopisu tohoto dítěte do tajemství moudrosti, skryté pyšným a zjevené maličkým.“

                                        

V květnu 1937 přijala Anto-nietta svátost biřmování. Byly to poslední dny jejího života. Její matka vypráví: „Po biřmování se začal stav Antonietty rapidně zhoršovat. Dušnost a kašel vůbec neustávaly, nedokázala se ani posadit a musela stále ležet. Bylo vidět, jak trpí, ale všem, i mně říkala: »Je mi dobře!« Ačkoliv měla velké obtíže, chtěla se stále modlit své ranní a večerní modlitby. Pak prosila kněze, aby jí každý den nosil svaté přijímání. Jak jen mohla, prosila mě, abych psala její psaníčka.“ Poslední bylo z 2. června. A tento dopis skončil v rukou Pia XI. Matka vzpomíná: „Seděla jsem u jejího lůžka a psala, co mi Antonietta s námahou diktovala: Drahý a ukřižovaný Ježíši, mám tě tak ráda, tolik tě miluji! Chci být s tebou na Kalvárii. Drahý Ježíši, řekni Bohu Otci, že ijeho velice miluji. Drahý Ježíši, dej mi potřebnou sílu, abych snášela tyto bolesti, a obětuji ti je za hříšníky. V tom okamžiku ji přepadl prudký záchvat kašle a zvracení, ale jakmile to ustalo, pokračovala v diktování: Drahý Ježíši, řekni Duchu Svatému, aby mě osvítil láskou  a naplnil svými sedmi dary. Drahý Ježíši, řekni Madonce, že ji velice miluji a chci stát vedle ní. Drahý Ježíši, chci ti opakovat, že tě velice miluji. Můj dobrý Ježíši, svěřuji ti svého duchovního otce a dej mu potřebné milosti. Drahý Ježíši, svěřuji ti své rodiče a Markétu. Tvoje děvčátko ti posílá tolik polibků... Cítila jsem, jak se mě zmocňuje hnutí vzpoury, když jsem viděla, jak trpí, s divokým gestem jsem lístek pomačkala a hodila do zásuvky. Po několika dnech přišel na návštěvu profesor Milani, papežský lékař, kterého povolal doktor Vecchi na konzultaci. Řekl, že stav dítěte je velmi vážný a že by měla být dopravena na kliniku k nové operaci. Profesor setrval v rozhovoru s dítětem a žasl, jak velké bolesti snáší bez nejmenší stížnosti. Můj manžel mu pověděl o psaníčkách, která psala. Chtěl vidět to poslední a já jsem neměla tu odvahu ho odmítnout. Vzala jsem dopis ze zásuvky, kam jsem ho onen den dala, a ukázala jsem mu ho. Když ho přečetl, chtěl o tom říct Svatému otci a žádal o povolení, aby mu mohl dopis odnést. Odpověděla jsem váhavě: »Ale ...já nevím, jestli...« »Ale paní, jde o papeže!«

Další den před naším domem zastavilo auto z Vatikánu. Přišel zvláštní delegát, aby dítěti osobně udělil apoštolské požehnání Svatého otce Pia XI. Řekl nám, že Jeho Svatost byla velice dojata, když psaníčko četla. Zanechal nám také lístek od profesora Milaniho, který žádal Antoniettu, aby mu vyprosila u Pána stejné dary, jaké si žádala pro sebe.“

12. června se stav Antonietty zhoršil. Byla jí odčerpána tekutina z plic. 23. června jí byla odňata tři žebra, vzhledem k jejímu celkovému stavu pouze při místním umrtvení. Maminka vypravuje: „Nemohu popsat strádání tohoto mučeného tělíčka. Jen stěží jsem zadržovala pláč a řekla jsem: »Uvidíš, maličká, brzy se uzdravíš a pojedeme na prázdniny... půjdeme k moři... moře se ti tak líbí... budeš se moci koupat, víš?« Podívala se na mě a něžně mi řekla: »Maminko, buď veselá, buď klidná... odejdu odsud za deset dní bez něco málo...«“ Matka nemohla vědět, že v tom okamžiku jí Antonietta řekla přesně den, kdy zemře.

V následujících dnech se s odzbrojující silou nepřestávala usmívat i na ošetřovatelky, které ošetřovaly její ránu, přičemž metastáza pustošila celé její tělíčko a masa nádoru utlačovala její plíce tak, že způsobila posun jejího srdce. Všichni konstatovali jednoznačně její mimořádný klid. Matka dokonce pochybovala, zda její dítě trpí: „Šla jsem za doktorem a řekla jsem: »Doktore, já nevěřím, povězte mi pravdu... Trpí Antonietta hodně?« »Ale paní, o čem to mluvíte? Buďte klidná. Bolesti jsou strašné.« Vrátila jsem se k lůžku, hlas mi selhával a poprvé jsem jí řekla: »Antonietto, požehnej své mamince...« S velkým úsilím mi udělala svou rukou na čele křížek.“

„... usmívá se, jako by upadla do spánku“

Otec dosvědčil v procesu: „Jednoho dne, když se stav velmi zhoršil, rozhodl jsem, aby mé maličké bylo uděleno poslední pomazání. Zeptal jsem se Antonietty: »Víš, co je to svatý olej?« »Svátost, která se uděluje umírajícím,« odpověděla. Nechtěl jsem ji polekat, a proto jsem dodal: »Někdy také přináší uzdravení těla...« »Je ještě brzy,« řekla a já jsem nenaléhal. Ale když pak přišel kněz a řekl jí, že svatý olej také rozmnožuje milost, Antonietta pozorně naslouchala a řekla: »Ano, chci.« Odpovídala s klidem na všechny modlitby, recitovala úkon lítosti, pak napřáhla své ručky, aby je kněz pomazal... Políbila s úctou kříž od prvního svatého přijímání. Všechno proběhlo v prostotě a pokoji.“

Ráno 3. července 1937 začínalo právě svítat, když otec přistoupil, aby nemocné upravil polštář, a když přiblížil své rty, aby ji políbil, Antonietta zašeptala: „Ježíši, Maria... maminko, tatínku...“ „Upřela oči před sebe...“ vzpomíná maminka, „usmála se a pak následovalo poslední dlouhé vydechnutí.“

Nazítří byla malá bílá rakev uprostřed obrovského zástupu přenesena do baziliky Svatého Kříže Jeruzalémského. V této bazilice relikvií svatého Umučení byla před šesti lety pokřtěna, na den svatých Neviňátek 28. prosince 1930.

Z 30giorni 5/2010 přeložil -lš-