Biskup Tridentského koncilu
Sv. Karel Boromejský se narodil jako syn hraběte Gilberta Borromea a Patricie Markéty Medici 2. října 1538 v Aroně u Lago Maggiore. Byla to nejznámější rodina v Miláně. Rodiče měli již dceru a dva syny, a tak byl podle tehdejších obyčejů již od dětství určen pro kněžský stav.
V té době měly děti jiné podmínky než dnes. Žily od časného dětství spolu s dospělými a byla jim svěřována odpovědnost za různé záležitosti. Karel obdržel již v sedmi letech kněžský šat a prebendu jednoho opatství, na jehož správě se podílel. Když mu bylo devět let, matka zemřela. Stal se svěřencem svého strýce kardinála Medici. Studoval nejdříve v Miláně a záhy si osvojil dokonale latinský jazyk.
Pokračuje ve studiu v Padově. Všude si všímají jeho svědomitosti, zbožnosti a pracovitosti. R. 1559 zemřel papež Pavel IV. a jeho nástupcem byl zvolen kardinál Medici, který přijal jméno Pius IV. Ihned povolal svého synovce do Říma. Karel zde poznal nádheru a slávu. V 21 letech byl státním sekretářem a kardinálem (ještě ne knězem). Měl sice křehké zdraví, ale byl to velmi důsledný a pracovitý muž. Kdykoliv chtěl někdo něčeho dosáhnout u papeže, obracel se na něho jako na přirozeného prostředníka. Karel však uměl naléhavé prosebníky velmi laskavě a zdvořile odmítat.
Tridentský koncil (1535–1564) a jeho uvádění do praxe
Renesanční humanismus, který vyrostl z pohanství, vytvořil půdu pro protestantismus. Pro Luthera vychází spása jen z víry a pro Kalvína z milosti, zatímco katolická církev učí, že ke spáse jsou potřebné jak víra, tak milost i skutky. Tridentský koncil byl dvacátým ekumenickým sněmem a měl rozhodující vliv na další vývoj církve. Vymezil přesně v oblasti nauky a kázně celou řadu rozhodujících bodů, a to s vysokou autoritou a velkou jasností. Biskupský úřad byl reformován (byla zakázána kumulace příjmů z různých obročí; biskupům byla uložena rezidenční povinnost). Byla vypracována pravidla, která podmiňovala možnost přijetí kněžského svěcení; pro vzdělání kléru (který byl často nevzdělaný) byly zřízeny kněžské semináře; byl vypracován katechismus pro výuku Božího lidu, který byl namnoze zcela v nevědomosti. Koncil přinesl mnoho pozitivních výsledků a posílil svazek, který spojoval papeže se všemi údy Církve. Vyvolal vznik mnoha řeholních řádů a kongregací mužských i ženských: jezuitů, oratoriánů, voršilek, sester Dobrého pastýře a dalších. Šlo tedy o mnohem více než o pouhé překonání protestantské reformace. Tato zásluha patří v prvé řadě papeži, který přivedl koncil k jeho konci. Byl to svatý papež Pius V. Můžeme v určitém smyslu říct, že z impulzů Tridentského koncilu žila a čerpala církev čtyři sta let, až do Druhého vatikánského koncilu (22. ekumenického sněmu).
Přijímat rozhodnutí je dobré, ale aby se stala účinnými, musejí být proměněna ve skutek. A této úloze se v prvé řadě věnoval mladý kardinál Karel Boromejský. Sice sám osobně nikdy nebyl v Tridentu, ale jeho legáti jej přesně informovali. Dával dokonce organizační pokyny pro koncilní zasedání, studijní soustředění a diskuse.
Jeho návrhy podnítily portugalského biskupa z Bragy k reformě kléru a jmenovitě k reformě biskupského úřadu. Jeho nápady se zalíbily mladému státnímu sekretáři, papežovu synovci, který měl jako kardinál obrovské příjmy a vedl v Římě přepychový život. Karel začal doplňovat své světské i duchovní vzdělání a chtěl se vydat cestou evangelia. 15. srpna 1563 byl papežem vysvěcen na kněze-kardinála. Bylo mu 29 let.
Milánským arcibiskupem
7. prosince 1563 byl kardinál Boromeus vysvěcen v Sixtinské kapli na biskupa. K svěcení jej připravovali jezuité, zvláště P. Ribera, jeho duchovní vůdce, který velmi usiloval o to, aby byl dobře připraven. Každodenní slavení mše svaté a rozjímání jej přivedly ke změně života, jehož devizu je možno vyjádřit dvěma slovy: modlitba a umrtvování. Radikálně zredukoval svůj způsob života: dal vale lokajům, zlatému nádobí a skvostným spřežením. Omezil také životní styl papežského dvora, a to tak radikálně, že jej obviňovali z lakoty. V té době bylo v Římě 113 biskupů, daleko více, než bylo zapotřebí pro papežskou kurii. To mělo za následek, že tito biskupové žili daleko od svých diecézí. Papež si nyní podržel u sebe jen ty biskupy, které nezbytně potřeboval pro vedení církve. Ostatní se museli vrátit ke svým diecézím. Karel se spřátelil s Filipem Neri, zakladatelem oratoriánů, který se podílel na jeho reformách. 2. května 1564 byl jmenován milánským arcibiskupem. V roce 1565 je stále ještě v Římě, i když prahne po tom, uvést koncil do praxe. Konečně odchází s papežským dovolením a vybaven plnou mocí papežského legáta do Milána, aby zde svolal »místní koncil«, který se zabýval třemi oblastmi: odbouráním různých zlořádů, reformou mravů a smířením panujících konfliktů. Od počátku trval na tom, že papeži a koncilním předpisům je třeba věnovat bezpodmínečnou poslušnost. »Duchovní kázeň je možno snadno obnovit, když pastýři dávají dobrý příklad a živí své stádo trojím spásným pokrmem: slovem, příkladem a svátostmi, a když i oni sami dodržují předpisy křesťanské kázně a mravnosti,« říká Karel Boromejský. Arcibiskup slibuje, že bude kázat nejen slovem, ale i vlastním příkladem. Když splnil své poslání, vrátil se do Říma, kam přišel právě ve chvíli, kdy umíral jeho strýc papež Pavel IV.
Na papežský stolec nastoupil kardinál Ghislieri jako Pius V. Karel Boromejský, který nyní neměl důvodu zůstávat dále v Římě, mohl se konečně usadit v Miláně a ujmout se plně své diecéze. Dříve než opustil Řím, rozdal ještě všechny svoje statky. Nebydlí v arcibiskupských budovách, nýbrž v paláci, kde obývá v podkroví dvě malé světničky, jednu jako ložnici a druhou jako pracovnu. Zde začal uskutečňovat své heslo: Humilitas. (Pokora.)
Reforma biskupského úřadu Poslání biskupa
Kardinál Boromeus byl vzorem reformního biskupa podle přání koncilu. Již 24 let žádný biskup v Miláně nesídlil a tamější církevněprávní i duchovní situace byla v žalostném stavu. Světská vrchnost se vměšovala do církevních záležitostí. Biskup neměl takřka žádnou autoritu. Tu bylo třeba obnovit. Světští kněží podléhali »piavonům«, jakýmsi »podbiskupům«, kteří si vybírali budoucí kněze a udělovali jim nižší svěcení až k podjáhenskému. Řeholníci biskupovi nepodléhali vůbec.
Abychom si mohli udělat představu o úkolech, jaké měl biskup sv. Karel před sebou, když nastupoval svůj úřad v Miláně, uveďme, že v diecézi bylo 740 farností, 500 nadačních kostelů, 100 klášterů, 3 350 kněží a 560 000 věřících. Můžeme si snadno představit, kolik námahy stála jeho reforma, která trvala po dobu celého jeho působení. Měl mnoho konfliktů: tu se světskou vrchností, tu s kněžími nebo řeholníky. Jeden mnich jej chtěl dokonce zavraždit. Musel vynaložit mnoho energie a diplomacie. V návaznosti na svůj »místní koncil« v roce 1565 svolal ještě čtyři další podobného druhu a držel tak svůj klérus „v pozoru“. Kněží a řeholníci brzy pochopili, že mají svatého biskupa, a pozorovali také kladné plody reforem, které jim ukládal. Nakonec přijali jeho autoritu, protože kázal především příkladem.
»Reformní dekrety nejsou k ničemu, když je sami neplníme.«
Této zásadě zůstával věrný po celý svůj život. Denně zpytoval své svědomí a doporučoval svým kněžím, aby činili totéž. Zcela přeorganizoval správu své diecéze, všechno centralizoval: ustanovil generálního vikáře, měl k dispozici dva vizitátory, jednoho pro město, druhého pro venkovské oblasti. Měl také vizitátora pro řeholnice a administrátory pro příslušné oblasti (diecézní finance, liturgii, semináře, kazatelskou službu atd.) Aby svou diecézi lépe poznal, podnikal systematické pastorační vizitace. Se svým skromným doprovodem se představoval nikoliv jako církevní kníže, nýbrž jako pastýř, který navštěvuje své stádo. V jednotlivých farnostech hledal kontakt s lidem, celé hodiny zpovídal, kázal a slavil mše svaté. Získával si duše prostotou a svatostí.
Semináře a školy k šíření křesťanské nauky
V době Tridentského koncilu panovala u světského kléru žalostná nevědomost prakticky ve všech oblastech (teologie, Písmo, patristika atd.). Vypráví se, že věřící si s sebou nosili ke zpovědi formulář absoluce, aby měli jistotu, že jim kněz udělil platné rozhřešení, protože je neznal zpaměti. Zřízení seminářů bylo proto naléhavým opatřením, aby se církev obnovila. Koncil žádal s velkým důrazem: »Nestačí, aby vysvěcení kněží měli ctnosti a různé předpoklady, nýbrž je třeba připravovat mladé lidi ze všech společenských vrstev, aby se zasvětili službě Bohu.«
R. 1563 byl v Římě založen první seminář. V následujícím roce uložil Boromeus jezuitům, aby otevřeli další seminář v Miláně, ale brzy zjistil, že mladí lidé, kteří měli povolání, vstupovali do jezuitského noviciátu, místo aby sloužili své diecézi. Biskup proto založil kongregaci diecézních kněží, kteří vedli komunitní život. Jim svěřil správu šesti seminářů, které založil. Již brzy v nich žilo 200 seminaristů. Ostatní biskupové brzy napodobili tento nový milánský model.
Nestačí však vzdělávat klérus ve velkých a malých seminářích. Milánský arcibiskup je přesvědčen o kladném vlivu škol »křesťanského učení«, které zakládal bl. Angelo Porro, a nařídil, aby se tyto školy zakládaly všude. V nich se mládež vzdělávala v katechismu a jiných všeobecně vzdělávacích oborech. Aby založil něco podobného i pro dívky, obrátil se na voršilky, které založila 1540 Anděla Mericiová. Dal mladému společenství v Miláně řeholní pravidla s noviciátem a obláčkou, třemi sliby a polozavřenou klausurou. Sestry podléhaly jurisdikci biskupa.
Dalším důležitým rozhodnutím koncilu bylo vypracování katechismu. Ty spisy, které byly zatím k dispozici, byly nedostačující. Patřily k nim kniha o Desateru, Credo a Pater noster od Gersona a katechismus jezuity Petra Kanisia. Ale nebylo souhrného spisu, který by mohl konkurovat Lutherovu katechismu. Katechismus Tridentského koncilu zpracovala komise sestavená z biskupů a teologů. Radil jim portugalský dominikán, který měl plnou důvěru Karla Boromejského. Z tohoto katechismu, který aktualizoval Pius X., čerpali biskupové celého světa čtyři sta let při zpracovávání svých diecézních katechismů.
Modlitba a umrtvování
Arcibiskup spával zřídka více než čtyři nebo pět hodin denně. Spal na lůžku, které bychom mohli nazvat polním lehátkem. Často se stávalo, že strávil celou noc v modlitbách a v rozjímání. Breviář se modlil celý na kolenou. Živil se chlebem, zeleninou a vodou. V zimě netopil.
Je slavný i svou blíženskou láskou. Jako státní sekretář v Římě zakládal domy, které měly odpomáhat hojné nouzi. Takové domy zřizoval i ve své diecézi. Když v roce 1575 vypukl v Miláně mor, doslova se rozdával pro ubohé nemocné; byl na úrovni tehdejších lékařských znalostí. V zimě 1575-76 vydal ze svého domu všechny látky, které nebyly absolutně nezbytné, aby mohly sloužit jako přikrývky. Beze strachu z nákazy stál při umírajících. Nařídil ustavičnou modlitbu doprovázenou umrtvováním, aby bylo dosaženo konce strašné epidemie. V prosinci mor ustoupil a v lednu uspořádal arcibiskup velké kající procesí, v jehož čele sám kráčel bosý. Na jaře 1576 epidemie skončila. Jen v Miláně si vyžádala 13 000 obětí, na venkově 8 000.
Smrt vyčerpáním
V říjnu 1584 přepadla Karla Boromejského horečka. Celý život žil v nadlidském pracovním nasazení, velkém umrtvování, s nedostatečnou výživou, s nedostatkem spánku. Více než kdy jindy jej jeho okolí prosí, aby se šetřil, ale on nedbá. 2. listopadu je na vizitaci v Tessinu, kde chce otevřít seminář, ale nemůže a musí se vrátit do biskupského sídla. Následující noc umírá ve věku 46 let. Je zcela vyčerpán.
Kněžská kongregace, kterou pověřil správou seminářů, žádá ihned o zahájení procesu blahořečení. 1. listopadu 1610 jej papež prohlásí za blahoslaveného. Jeho svátek je stanoven na 4. listopadu. Když nastupoval svůj biskupský úřad, byla náboženská situace kléru i laiků v žalostném stavu. Při jeho smrti to byla diecéze, která byla příkladem pro celou církev. Jeho dílo je tak obsažné, že je možno právem říct: Reforma církve je dcerou milánské reformy.
Louis Couette
Z Maria heute přeložil -lš-
Viz: Ovoce tridentského koncilu
