Stigmatizovaná Rosalie Putová
Povolání již v dětství
Rosalie se narodila 2. srpna 1868 v Lummenu Hasseltu v belgickém Limmburgu. V sedmi letech ji rodiče museli poslat do služby na jeden statek, kde vykonávala často velmi těžké práce. Dívky si tam velice vážili. Paní Kassová, která ji tehdy znala, dosvědčila: „Bylo to velmi pracovité a dobrosrdečné děvče. Lepší než Rosalie Putové nebylo.“
Rodný dům Rosalie
Když jí bylo deset let, svěřila se zpovědníkovi se záležitostí, jejíž dosah ještě ani nemohla zhodnotit: „Chtěla bych složit slib čistoty, chtěla bych být čistá a nevinná jako Matka Boží.“ Později se jí při přípravě na první svaté přijímání zjevil Pán Ježíš a ukázal jí veliký kříž. Na pravé straně kříže byla nádherná koruna z bílých růží, uprostřed koruna z rudých růžových poupat a na levé straně koruna z trní. Zpovědník jí vysvětlil, že jí chtěl Spasitel nabídnout těžký kříž a trnovou korunu: „Když budeš utrpení trpělivě snášet, přivedeš poupata k rozkvětu a budeš jimi v nebi ozdobena. Věnec z bílých růží znamená svatou čistotu a nevinnost.“ Rosalie složila slib čistoty a po svatém přijímání přijala dobrovolně od svého Snoubence kříž a korunu... Později se tento kříž vryl v nepopsatelných bolestech do její pravé paže.
Pak přišla stigmata, která způsobovala, že každý pátek krvácela její hlava, ruce a nohy. Ve čtvrtek večer se objevily na kůži malé zarudlé body. Ty se pak zvětšily, kůže praskla a došlo k silnému krvácení. Mladá Rosalie prosila naléhavě Ježíše, aby tato znamení ukryl před lidskými zraky. Podařilo se jí tuto milost tajit před svým okolím až do roku 1886, kdy jí bylo 18 let.
Vnitřní spojení s Kristem
V tom roce se Rosalie rozhodla vstoupit do kláštera k redemptoristkám v Anvers. Ale nebe pro ni vybralo jinou cestu. Bezprostředně před odjezdem těžce onemocněla a dostala již svátosti umírajících. Uzdravila se, ale už nikdy nebyla zcela zdravá. Musela se smířit s tím, že zůstane na malém statku v Lummenu třicet let upoutaná na lůžko jako ochrnutá.
Mladá mystička, která měla velice jemnou pleť, mohla požívat jen vodu a některé ovoce. Někdy jí návštěvníci přinesli ovoce, které kvůli nim snědla proti své vůli, trpěla pak velkými žaludečními křečemi, protože nechtěla, aby se někdo dověděl o jejím tajemství. Ve skutečnosti jejím jediným pokrmem byla jen Eucharistie. Protože místní duchovní, kteří byli vůči ní nedůvěřiví, jí odmítali přinášet svaté přijímání, posílal jí nebeský Otec anděla z družiny Mariiny a ten jí podával nebeský Chléb.
Tato noční svatá přijímání, která byla utajena i před domácími, odhalil její zpovědník P. Duchâteau. Ve jménu poslušnosti Rosalii zavázal, aby mu všechno odhalila.
Pak chtěl zázrak sám osobně prověřit v jejím pokoji. Slyšel nejprve malý zvonek, pak spatřil anděla, který byl oděný jako kněz a nesl ciborium. Doprovázely ho duše z očistce, které Rosalie svým utrpením vysvobodila.
Každý pátek prožívala Kristovo utrpení jako divák i jako spoluúčastnice. Abbé Weidehaupt popisuje, že Rosalie ve 12 hodin upadla do hrůz agonie a hodinu ležela tváří k zemi na podlaze. Pak se postavila, a i když její nohy byly ochrnuté, udělala čtyři kroky a padla tváří na zem a její hlava těžce narazila na kamennou dlažbu. Druhý a třetí pád „pod křížem“ byl obdobný. Po čtvrtém pádu zůstala ležet na zádech a roztáhla paže. Na její tváři se zračily kruté bolesti a ruce i nohy se třásly. Bylo slyšet jen její bolestné vzdechy. Agonie trvala hodinu. Bylo slyšet, jak sama sebe nabízí za oběť a jak v různých řečech prosí za osvobození duší z očistce. Pak řekla: „Pane Ježíši, nyní ode mne odejmi kříž!“ Její tvář pak zazářila nepopsatelnou krásou. Když extáze skončila, položila se opět na lůžko. Tak byla pro náš racionalistický svět zviditelněna Boží láska. U přítomných mohl tento strašný zážitek jen prohloubit víru a zapálit srdce pro Krista.
Vonná zahrada jejích ctností
Není pochyb, že Rosalie si vysloužila i korunu pokory. Prosila Pána ustavičně, aby ji zachoval neznámou a skrytou. Snažila se svoje oběti a mimořádné milosti přede všemi skrývat. Když se zdálo, že některý návštěvník odhalil její mystické spojení s Kristem, byla z toho smutná a stáhla se do své ulity, ale lidem, které chápala jako Bohem vyslané, pokorně odpovídala. Když jí biskup Baumgarten řekl, že ji papež Pius X. velice miluje, odpověděla: „ Z takové chvály nemám radost. Zůstanu na dně studny a slibuji, že tady zůstanu navždy. Moje jméno po otci je Put a po-dle významu toho jména chci zůstat ve své studni.“
Řekla: „Nejsem nic, jen nehodná hříšnice.“ Také snášela všechno zlé, co se o ní mluvilo. Odpouštěla pomlouvačům a modlila se podle příkladu Ježíše, se kterým bylo stejně nakládáno.
Není proto těžké spatřovat v ní také hrdinku lásky. V přítomnosti své přítelkyně Heleny si povzdechla: „Můj Ježíši, jak málo jsi milován! Kéž bych mohla trpět za celý svět, aby tě více miloval!“
Od svých 13 let se Rosalie modlila soustavně za duše v očistci a obětovala se za ně jako úplná oběť. Na svém lůžku jako nemocná měla tu milost, že mohla lidem, kteří ji prosili o útěchu, přinášet úlevu. Přicházeli za ní do malého statku v Lummenu kněží i biskupové a významní politici z různých zemí, aby od ní získali pomoc a inspiraci. Rosalie, která absolvovala jen první roky základní školy, udivovala všechny svou hlubokou moudrostí. Jeden kněz o ní řekl: „Rosalie je sama pravda.“
Pravidelně ji navštěvovali hříšníci, aby se svěřili do jejích modliteb. S velkou radostí za ně obětovala své utrpení. Rosalie prožívala konkrétní situace jejich hříchů a intriky Nepřítele, což pro ni nebylo bez rizika, ale tak k nim mělo najít cestu Boží milosrdenství. Prožívala také pokušení obrácených hříšníků, aby jim pomohla vytrvat v dobrém.
Konstatovali jsme již, že mystička z Lummenu velice ctila poslušnost a rozhodla se zcela se odevzdat do Božích rukou. Když jí návštěvník položil nějakou otázku, ptala se napřed kříže, který visel v jejím pokoji na stěně. Dala se také vést zpovědníkem nebo knězem, který jí byl poslán. Někdy stačilo, že jí kněz něco jen duchovního navrhl, a hned to vykonala. Zcela klidně reagovala na to, když kaplan z Lummenu a její matka chtěli uzavřít její pokoj, aby tam v pátek nemohli přicházet žádní návštěvníci.
Nezapomeňme také na čistotu, onu ctnost, ke které se Rosalie zavázala slibem již v 10 letech. Vzpomeňme si na krásný věnec bílých růží, který ji čekal na jednom rameni jejího kříže, když jí ho Ježíš ukázal. Sama řekla: „Při křtu mi Bůh dal jméno Rosalie a z jeho dobroty kvetou růže blíženské lásky ustavičně v mém srdci. Přes všechny zkoušky jsem si mohla uchovat neporušenou lilii čistoty.“
Její charismata
Lidé přicházeli za Rosalií, protože věděli, že jim může pomoci při řešení těžkých problémů. Boží služebnice uměla číst v lidském srdci a rozuměla bezprostředně, co tam není v pořádku. Své přítelkyni Heleně svěřila: „Lidé za mnou přicházejí a přinášejí mi své starosti. Svou trpělivou pozorností dělám, jako bych nevěděla, o co jde, ale já vím předem, co mi chtějí říct.“ Jednoho dne prosila Helena Rosalii, aby se modlila za jednu nemocnou osobu. Rosalie ihned odpověděla, že na jejím stavu se nic nezmění, dokud příbuzný této ženy bude působit pohoršení. Helena šla k nemocné a ta jí potvrdila, že tomu tak skutečně je.
Rosalie měla dar hierognózy a poznávala, co je posvěcené a co ne, i když ji chtěli oklamat. Když byla v extázi a měla zavřené oči, automaticky se otáčela tam, kde stál kněz. S nadšením rozpoznávala pravé relikvie, které jí přinášeli, jako např. obraz, na kterém byla krev Luisy Latau, jiné valonské stigmatizované, šátek Anny Kateřiny Emmerichové nebo popel z domu Matky Boží v Efezu, který byl objeven v roce 1885.
V její přítomnosti se také uskutečnila tělesná a duchovní uzdravení. Jeden příklad: Jednoho dne ji prosili, aby se modlila za přežití jedné ženy, která onemocněla těžkým zápalem plic. Tato žena byla velkým dobrodincem jednoho kláštera. Rosalie byla ihned připravena převzít část její nemoci na sebe. V tom okamžiku se nemocná cítila lépe, ale Rosalie byla na pokraji hrobu.
Jsou známy i příklady bilokace. Pomáhala tak svým drahým. Jedné přítelkyni pomohla překonat těžké pokušení, jinou přivedla na pobožnost křížové cesty a na každém zastavení zanechala po sobě vůni.
Po stopách Panny Marie v Efezu
26. listopadu 1908 obdržela Rosalie plán křížové cesty, který v 1. století pečlivě zřídila Panna Maria v Efezu. Ježíš jí ukázal zastavení a řekl jí, že tato křížová cesta vede k místu, kde apoštolové uložili Matku Boží, když usnula. Chtěl, aby bylo opět nalezeno toto místo a její pohřební plátno. Rosalie však odmítla dát tento plán papežovým vyslancům, aby se při té příležitosti nestala slavnou. Tento plánek je nyní vyryt na jejím náhrobku.
Boží prozřetelnost to zařídila tak, že omilostněná Rosalie měla jedinečnou přítelkyni Helenu Hofmannovou. Ta se stala její důvěrnicí. Povzbuzena P. Valentinem Paquayem z Hasseltu a biskupem z Lutychu, ujala se Helena v letech 1913–14 redakce „Deníku jednoho svědka“. Když ho biskup v roce 1910 četl, prohlásil, že to bude důležitý materiál pro proces blahořečení služebnice Boží.
Helena musela čekat ještě sedm let, než jí Rosalie ukázala další kříž, který byl vyryt na její hrudi. Kříž měl rozměry 36 x 20 x 4 cm a o vigiliích svátků Páně a Panny Marie za velikých bolestí krvácel.
Co si jiní mysleli o Rosalii
Bohužel tehdy se spojily belgické, holandské a německé časopisy a zahrnuly Rosalii a její rodinu těžkými pomluvami. Psaly o ní, že si vydělává při čaji předpovídáním budoucnosti. Její otec byl dokonce kvůli tomu několik dní držen ve vazbě. Mnoho kněží zakazovalo svým farníkům navštěvovat její dům.
Biskup z Lutychu a Limmburgu řekl svým kněžím: „Nebudeme služebnici Boží hájit, protože ona musí pohrdání, pomluvy, sarkasmy a izolaci překonat jen s pomocí Boží milosti, aby tak dosáhla vysokého stupně svatosti. Pak ji sám Bůh oslaví. A církev se pak připojí k těm, kteří jí už nyní uvěřili, a bude hrdá na svou hrdinku.“
Papež Pius X. si Rosalie velice vážil, byl zainteresován na vykopávkách v Efezu. O Vánocích 1911 k 25. výročí svého utrpení obdržela Rosalie od Pia X. telegram a apoštolské požehnání. Později jí poslal krucifix s relikvií Svatého Kříže, který jí předal kardinál Rossum.
Kruxifix od Pia X.
Nekonečný příběh lásky
Tato prostá květina z božské zahrady nám ukazuje, že jsme všichni povoláni k věčnému životu v lásce ke Kristu, když ho učiníme středem našeho života. Zakončíme toto vyprávění zvoláním, které tato nevěsta Kristova pronesla krátce před svou smrtí 17. února 1919: „Můj Ježíši, ještě dvě hodiny!“
Pramen: Helene Hofmann, Meine Besuche bei belgischen Stigmatisierten Rosalie Püt
Z Maria heute 10/2008
přeložil -lš-
