Svatý Ignác Antiošský
„Myslete ve svých modlitbách na církev v Sýrii, jejímž pastýřem místo mne je Bůh.“
Výzva mučedníka (svátek 1. února), která je dnes znovu aktuální
Po apoštolském koncilu v Jeruzalémě v roce 49 řídil svatý Petr církev dlouhý čas z Antiochie. Toto město (dnes v jižním Turecku) bylo tehdy sídlem římského místodržícího v Sýrii. Petr se však zde trvale neusadil, ale úřadoval jako první biskup této metropole, než se jeho sídlem stal Řím, a on byl prvním biskupem tohoto hlavního města. Jeho nástupcem na stolci v Antiochii byl sv. Eudosius, který spravoval biskupský stolec hlavního města Sýrie poslední třetinu prvního století. Zde asi sepsal Didaché, známou nauku dvanácti apoštolů. Nástupcem Eudosia byl svatý Ignác, který se znal se svatým Polykarpem, biskupem ze Smyrny, žákem svatého apoštola a evangelisty Jana.
Legenda vypráví, že Ignác byl oním dítětem, které podle Mt 18,1 vzal Spasitel do své náruče. Pravděpodobně strávil Ignác alespoň část svých mladých let v Malé Asii, kde působil také jeho učitel sv. Jan. Není to však zcela jisté. Mohl být žákem Miláčka Páně i v Sýrii.
Jako biskupovi podléhali mu kněží a jáhni. Protože ve svých listech označuje sám sebe za jáhna, je možné, že před nástupem do biskupského úřadu po sv. Eudosiovi byl také jáhnem.
Biskup Ignác věrně předával nauku katolické církve, jejíž hlavou je Řím. Bludaři, kteří hlásali, že Kristus není schopen trpět, vlastnil tělo jen zdánlivě a nikdy se v těle nezjevil, odsoudil sv. Ignác jako věrný Janův žák s veškerou rozhodností: Slovo se stalo tělem; Pán byl skutečným člověkem a trpěl až do své smrti na kříži, a to zpřítomňuje mše svatá. Je Vykupitelem a slibuje nejen trvalý život duše, nýbrž také zmrtvýchvstání těla.
Jednou slyšel sv. Ignác na jedné hoře u Antiochie, jak andělé zpívají antifony žalmů, a zavedl tyto tóny do církve. Tak se stál sv. Ignác také u počátků církevní hudby.
Jako hlava křesťanů byl sv. Ignác za císaře Trajána, který vládl 98 – 117, odsouzen na smrt a dopraven do Říma, Pravděpodobně ho přepravila loď ze Sýrie do Malé Asie, kterou pak prošel pěšky. Nakonec přišel k lodi v Řecku a po Adriatickém moři se plavil až do Říma. Tak dostal příležitost přijímat návštěvníky a diktovat několik dopisů. Poslal list obcím v Malé Asii, do Říma a sv. Polykarpovi do Smyrny. Z těchto sedmi dopisů sálá všechna jeho láska ke Kristu. Svatý biskup zašel tak daleko, že prosil římské křesťany, aby nebránili jeho mučednické smrti: „dovolte mi stát se pokrmem zvěře, tak mohu dospět k Bohu. Jsem Boží pšenice, kterou rozemelou zuby šelem , abych se stal čistým chlebem Kristovým“.
Svatý Ignác ukončil svůj život mučedníka ve věku 90 let asi roku 107, pravděpodobně v římském Koloseu, Flaviánově amfiteátru. Po mnohém mučení ho roztrhala divoká zvířata. Proto bývá zobrazován s několik lvy.
Příjmení svatého Ignáce zní Theophoros, to znamená nositel Boha. Původ tohoto příjmení není znám. Svým katům prý sdělil , že nosí jméno Spasitele ve svém srdci, proto po jeho mučednické smrti jeho srdce rozřezali a zkoumali. Našli prý tam toto jméno napsané zlatým písmem.
Ralf Oppermann Kirchliche Umschau 2/2012
