Svatá Františka Římská
Trpělivost svaté Františky
Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jakoby chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.
Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.
Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.
Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a bez strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého.
V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.
Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech, a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pelivě je vyprala a náležitě vyspravila, jakoby je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.
Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela, často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecilie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu nejlépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, ke kterým ho poslala.
Acta Sanctorum Martii 2,
