Proselytismus sv. Františka Xaverského
Sousoší sv. Františka v Kagošimě s žáky Anjirem (vlevo) a Bernardem
»Množství konvertitů je tak veliké, že mě často od množství křtů bolí paže a nemám už hlas a sílu opakovat Kredo a přikázání v jejich jazyku.« Nezmýlil se ten jezuita v praktikování proselytismu? Ale není proselytismus synonymem pro misijní činnost a není misijní činnost evangelizace? Sám Kristus nařídil svým učedníkům: Jděte do celého světa a získejte mi všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a uče je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal (Mt 28, 19 20). Církev se tím od prvního okamžiku řídila jako instituce vysloveně misijní.
Za jeden měsíc dokázal sv. František Xaverský pokřtít 10 000 rybářů z kasty Macua v Travancore v Indii. Zatímco se chystal udělit křest, dostal smutnou zprávu, že 600 křesťanů v Mannar dalo přednost smrti před návratem k pohanství. Na konci ledna 1545 poslal otec Xaver lodí, která každý rok plula z Kochinu do Portugalska do Evropy, tři dopisy: jeden portugalskému králi, jeden příteli jezuitovi Simone Rodriguezovi a třetí svým spolubratřím, kteří zůstali v Římě se sv. Ignácem z Loyoly.
V tomto dopisu psal o obrácení pohanů v Travancore, o křtu knížete z Ceylonu a o naději získat pro víru v trojjediného Boha souostroví Celebes. Důvěřuji Bohu a našemu Pánu, že budu moci pokřtít tento rok deset tisíc křesťanů, a končil naléhavou žádostí o vyslání spolupracovníků misionářů.
Tento dopis, který měl několik stran, byl okopírován a rozeslán a vyvolal velké vzrušení. Portugalský panovník žádal, aby byl čten ve všech kostelech království. To zapálilo srdce věřících. Svědci, často obchodníci přicházející z Orientu, potvrzovali dobré zprávy, že František dosahoval tisíců obrácení. Františkovy výzvy probouzely horlivost misionářů. Sv. Filip Neri snil o tom, že popluje do Indie, a Jérôm Nada se rozhodl, že vstoupí do Tovaryšstva Ježíšova.
Všechno toto nadšení ještě vzrostlo v následujících letech díky velkolepým dopisům, které od světce přicházely a byly publikovány v Coimbře, Lovani a v Paříži, Benátkách a v Římě. Guillaume Postel, francouzský lingvista, astronom a humanista dal volný průchod svému obdivu pro sv. Františka Xaverského, který »vykonal v Orientu v krátkém času více, než se kdy stalo v jakékoliv části světa... « Když dva roky po Františkově smrti zajistili, že jeho tělo zůstalo neporušené, pověst o svatosti velkého divotvorce Františka Xaverského ještě více ohromila Evropu: zázraky, utišené bouře, vzkříšení mrtví, proroctví, dar jazyků a konverzace s nevěřícími, kterých bylo na tisíce.
Co by řekl tento svatý jezuita na následující prohlášení jiného jezuity: Není dovoleno přesvědčovat někoho o tvé víře: Proselytismus je nejsilnější jed proti ekumenické cestě (papež František 13. října 2016 v aule Pavla VI.) Evangelium je jasné a nemůže být pro nás nesrozumitelné. Ostatně ekumenismus není instituce christologická, nýbrž protestantská, zrozená na počátku 20. století a přenesená do církve 2. vatikánským koncilem.
Svatý František Xaverský je pokládám za průkopníka misijní činnosti v moderní době, patrona Orientu od roku 1748, díla Propagace víry od roku 1904 a patrona všech misií spolu s Terezií z Lisieux od roku 1927. 15 srpna 1534 se zasvětil s prvními sedmi členy Tovaryšstva Ježíšova spolu se svatým Ignácem v kostelíku Saint-Marie du Montmartre, kde učinil slib čistoty, chudoby a poslušnosti a putování do Svaté Země, nebo v případě nemožnosti do Říma, aby se dal k dispozici papeži. Dorazili do Benátek, ale nebylo možné odplout, protože propukla válka mezi Benátčany a Turky. Dospěli tedy do Říma a sv Ignác chtěl Františka za svého sekretáře. Na jaře 1539 získalo Tovaryšstvo schválení Pavla III. a všichni byli vysvěceni na kněze. 1540 rozhodl Františkův představený na základě žádosti portugalského krále vyslat ho do Východní Indie (jako náhradu za nemocného spolubratra) ve funkci papežského legáta pro všechny země na východ od mysu Dobré naděje.
Svatý František Xaverský se usídlil v koleji sv. Pavla v Goa a zde začal neúnavnou misijní činnost lidsky takřka nemožnou. Bylo to v roce 1542. Jeho apoštolát přinášel od samého začátku velké plody a apoštol se stal miláčkem nemocných, chudých i bohatých, vězňů i otroků. Všichni ho nazývali Svatý otec, Velký otec. Na ulicích shromažďoval děti a mládež a učil je katechismus.
Dnešní papež jezuita, na otázku, co je třeba dělat v Sasku, kde 80% populace se nehlásí k žádnému vyznání, řekl: »To poslední, co můžeš dělat, je „mluvit“. Musíš žít jako vyvolený křesťan, který získal odpuštění a je na cestě. Musíš vydávat svědectví křesťanského života, které tak dospěje k srdci druhého, až v něm vznikne nepokoj a otázka: proč tento muž, tato žena žijí takto. To je příprava půdy, aby Duch Svatý, který je tím, kdo působí, udělal to, co má udělat: působit má on, nikoliv ty. Milost je dar, zdůraznil papež František. Je to dar, který nám poslal Ježíš svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním. Bude to Duch Svatý, který tvým svědectvím pohne oním srdcem, aby se tě zeptal, a ty pak s velkou jemností můžeš mluvit, ale bez záměru přesvědčovat.« (13.10. 2016 na setkání s luterány)
Jenomže svatý František Xaverský přesvědčoval a přesvědčoval právě svým slovem, tak jak to dělal Ježíš, vtělené Slovo (Et Verbum caro factum est et habitavit in nobis). Jen tímto jeho slovem a svátostmi, které uděloval, se rodilo dílo spásy, milosti a nejednou zázraky. V celém tomto nesmírném apoštolátu asistoval Duch Svatý, osvěcoval ho, posiloval jak má co nejlépe plnit svou misii.
Po pěti měsících pobytu ho guvernér Indie pozval na jih, kde přivedl ke katechismu lovce perel z Paravi, kteří propadli modlářství a kteří před osmi roky žádali o křest, aby byli chráněni před muslimy. Za pomoci tlumočníka přeložil do jejich místního jazyka nauku a modlitby. Dva roky putoval od vesnice k vesnici, pěšky nebo na člunech, překonával nástrahy a nebezpečí všeho druhu, aby zakládal kostely a školy. Byl učitelem, lékařem, soudcem a především byl pastýřem. A otevřel nová pole pero apoštolát
Čtyři měsíce kázal v důležitém obchodním centru Malako, navštívil Moluky, ostrov Amboina u Nové Guinee a vydal se až na ostrov Ternate, nejzazší portugalskou pevnost, a ještě dále až na ostrov Moro, na severních Molukách obývaný lovci lebek. Zde proti nevítaným příchozím používali otrávená jídla, proto radili Františkovi, aby s sebou nosil protijedy. Ale jediným jeho protijedem byl Bůh a Bůh ho odměňoval svými dary. Tyto ostrovy, napsal 20. ledna 1548, jsou jako dělané pro zázraky, protože zde přijde člověk během několika let o oči pro hojnost slz útěchy, chodil jsem po ostrovech obklopených nepřáteli a obydlených málo spolehlivými přáteli, přes území postrádající jakýkoliv lék proti nemocem a jakoukoliv podporu pro zachování života, a přesto zůstával na živu, aby byl misionářem Pravdy. Modlil se: Nezbavuj mě, Pane, tohoto soužení, pokud mě nechceš poslat tam, kde bych z lásky k tobě trpěl ještě více.
Když přišel v prosinci 1547 do Malaky, potkal japonského utečence Anjira,, který toužil stát se křesťanem, aby se zbavil výčitek za zločin, kterého se dopustil. Xaverský se přepravil do Japonska v jeho společnosti. Vylodil se v Kagošimě na ostrově Kiu Šiu 15. srpna 1548. I když jeho působení v Japonku překazila válka, zanechal po sobě v této zemi na tisíc pokřtěných.
Kolikrát putoval bos se zakrvácenýma nohama a brodil se přes zamrzlé toky. Stávalo se, že ho zkřehlého vyhodili z útulku a hátzeli za ním kamením. Pomáhal si tím, že se jako sluha připojil ke šťastnějším cestovatelům.
Z Japonska pokračoval do Číny a 17. dubna 1552 vkročil na ostrov San Čoan s obráceným čínským sluhou Antonínem di Santa Fe. Zde onemocněl na zápal plic a bez lékařské pomoci zemřel 3. prosince v jedné chatrči se slovy: Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Matko Boží, rozpomeň se na mne! Po dvou letech byl převezen nejdříve do Malaky a pak do Goy, kde je uctíván v chrámě Dobrého Ježíše. Pavel V. ho blahořečil 21. října 1619 a Řehoř XV. kanonizoval 12. března 1622. Ignác z Loyoly chtěl vytvořit hluboké duchovní společenství s každým ze svých misionářů, proto jim doporučoval pravidelnou korespondenci a věnoval tomuto tématu ve Stanovách zvláštní kapitolu. Otec František Xaverský i přes těžkosti tehdejší dopravy vyslal lodní poštou během tří let desítky dopisů. Cesta z Moluk do Říma trvala více než rok a z Indie do Říma nejméně devět měsíců.
Z jeho dopisů vyzařuje duch tohoto velkého plamene lásky, kterou choval provždy k Dálnému Východu, jak definoval Pius XII. světce Indie, plamen, který nezraňoval, protože hovořil o Bohu, jak to vyjadřují slova politicky nikoliv právě korektní adresovaná Jiřímu III. v Portugalsku: »Zapište si, do hlavy, že jestliže Vám Bůh svěřil vládu nad Indií, je to proto, aby vás vystavil zkoušce. Nejedná se o to naplnit své pokladny bohatstvím Orientu, ale projevit Bohu svou horlivost v pomoci poskytované misionářům.« (viz)
Cristina Siccardi. Corrispondenza Romana
