Carlo Demaria
Carlo Demaria – život ve škole kříže
Elegantní pán s vážnou a klidnou tváří, vlídného a ušlechtilého jednání… Tak ho vídali ti, kteří ho potkávali každé ráno v prostorách pracoviště, na turínských ulicích, v kostele před oltářem. A tímto stylem se doktor Carlo Demaria dokázal přiblížit ke každému.
Život na vzestupu
Narodil se v Turíně 11. června 1911 (vrstevník Piera Giorgia Frassatiho ze stejného podalpského města). Jeho otec Alois byl slavným latinistou, vyučoval v semináři a současně byl žurnalistou v nejznámějších katolických listech. Jeho matka se jmenovala Izolda Mussová a vychovala tři syny – Karla, Alexandra a Felixe a dvě dcery – Markétu a Marii ke křesťanskému životu, prožívanému v prostotě a obětavosti.
Carlo navštěvoval základní školu u školských bratří a tam poznává milého a současně přísného řeholníka Teodoretta Garberoglia (1871–1954), který se věnoval výchově mládeže s úmyslem připravit pro Církev a společnost mladé katolíky, schopné přinášet evangelium do každého prostředí s apoštolským a misijním nadšením. Stejně tak Carlo navštěvuje oratoř farnosti sv. Jáchyma a zapisuje se do Katolické akce, kde pocítil v hluboké míře povolání žít životem modlitby, činnosti a oběti.
Ježíš nepoznaný, milovaný a prožívaný vstupuje do jeho mládí a do jeho života: Carlo je věrný každodenní modlitbě, časté a pravidelné svaté zpovědi a svatému přijímání, je pozorný k bližním, počínaje členy vlastní rodiny. Je velmi inteligentní a nadaný a chtěl by studovat na univerzitě, ale zapíše se na institut pro účetní. Záhy však své studium přeruší, aby pomohl rodině v jejích těžkostech. Dělá fakturistu v bance, pak je zaměstnancem směnárny. Neztrácí odvahu ani když mu 24. února 1922 zemře otec a on přijímá různou odpovědnost a stará se o matku i obě sestry, které jsou od dětství velice křehkého zdraví.
Přesto pokračuje ve studiu a spojuje své zaměstnání se školou, kterou navštěvuje. Přitom pečuje s velkou bratrskou láskou o své dvě sestry a získává tak křesťanský smysl pro utrpení a pro apoštolát mezi slabými a chudými. Ježíš – Ježíš ukřižovaný ho posiluje a vede, láska je pravidlem jeho života. Blahodárný vliv bratra Teodoretta – jeho kritéria pro základní životní rozhodování jsou v Karlově duši nesmazatelná.
Když získal diplom účetního, upevní své postavení jako agent směnárny a pokračuje ve studiu na fakultě ekonomie a obchodu, kde získá doktorský titul nikoliv pro osobní uspokojení, nýbrž aby ho využil ve své práci. V práci je kompetentní a precizní, velice čestný a ve všem z něho vyzařuje prožívané evangelium.
Volný čas věnuje od mládí apoštolátu a vyučování. Začne pracovat jako katechista ve farnosti sv. Josefa Cottolenga. Kolem roku 1925 poznává „Dům lásky“, který založil bratr Leopold Musso (1850–1922), kde se vzdělává a vychovává dělnická mládež. Carlo zde vyučuje ve večerních kurzech 1929–1930 matematiku. Ale zde od něho očekává Ježíš úplné sebedarování.
Katechista Ukřižovaného
Je nadšen možností být ve světě svobodným Pánovým apoštolem, který zcela patří jemu, a přinášet jeho evangelium společnosti. Zatímco jeho bratři si založí rodiny, Carlo žádá o přijetí do Jednoty katechistů Ježíše Ukřižovaného, což je sdružení zasvěceného života, které založil bratr Teodoretto. V roce 1930 absolvuje noviciát, v roce 1932 skládá své první sliby, které v roce 1949 promění na věčné sliby do rukou kardinála Fossatiho, turínského arcibiskupa.
Nyní je Carlo Bohu zasvěceným člověkem uprostřed světa: Katechista Ukřižovaného. Jeho vztah k Pánu je stále intenzivnější a hlubší. Pokračuje ve svém prestižním zaměstnání, v roce 1951 se stane odpovědným zástupcem Úřadu akcionářů STET a je zapsán do alba revizorů účtů. Má svého duchovního vůdce, slavného jezuitu P. Augustina Candolfa z kostela Panny Marie Královny mučedníků. Ve svém pracovní prostředí, v Domě lásky jako učitel především matematiky, ale pak také obecné kultury a jako katechista neměl jiného záměru než vydávat svědectví a šířit poznání „Ježíše ukřižovaného“ (1 Kor 2,3).
Jeho životopisec napsal: Carlo Demaria chápal vyučování jako vlastní misii, jako dílo, které má uskutečnit ve svém městě ve stejném duchu, v jakém misionáři vychovávají mladé v dalekých krajích. Pro něho byly průmyslové oblasti Turína zcela reálným misijním územím (Stef. Pizzio: Carlo Demaria, Turín 2001).
Carlo vyznává: Až půjdu do důchodu, bude se věnovat mladým v Domově lásky zcela a bezvýhradně. Toto bylo jeho největší přání: Pokládám se za misionáře v saku a kravatě, který byl dočasně propůjčen agentuře STET, ale který je plně věnuje myslí i srdcem apoštolátu mezi mládeží.
Účastní se iniciativy „Mše chudého“ a pomáhá každý týden těm nejpotřebnějším ve městě. Jako ředitel finanční agentury se nestydí prokazovat ty nejpokornější služby těm nejpotřebnějším s radostným vědomím, že v nich slouží samému Kristu. Ve škole se jeho didaktická metoda vyznačuje jasností a prostotou s jediným cílem, aby mu všichni rozuměli a aby je tak pozvedal k pravdě a víře a k dobrému ovládnutí jejich profese. Je velice spokojen, když získá potřebný titul a je mu svěřena také výuka náboženství.
Často doprovází své žáky na návštěvu do „Malého domu Boží Prozřetelnosti“, aby jim ukázal, že v životě se nic, počínaje zdravím, nedostává se slevou. Život je Boží dar a je ho třeba prožívat jako dar a oběť lásky pro něho a také dar pro bratry ve spojení s Ježíšem, který se zcela obětoval Otci za spásu světa.
I když všechno dělá tím nejprostším způsobem, jeho působení je velmi účinné a mnoho jeho žáků dodnes na něj vzpomíná jako na učitele života už také proto, že jeho život byl obrazem jeho slov. Ale nikdo nemůže předem vložit do studentů touhu, aby byli užiteční. V duchu chudoby chodí do práce pěšky a nepoužívá městskou dopravu. Nikdy nejezdí na dovolenou, pouze v létě se účastní duchovních cvičení a stráví několik dnů ve společnosti bratra Alexandra. Svou askezi vysvětluje prostými slovy: Zaměř pozornost na jeden svůj nedostatek a přemáhej ho. Až ho odstraníš, přejdi k druhému a tak to dělej celý život. Všechno z lásky k Ukřižovanému.
Je to skutečně styl, kterému se naučil ve škole Kříže, z rozjímání z této „Boží knihy“, která obsahuje všechno. Živí se především denní modlitbou svatého růžence.
V temných letech německé okupace (1943–1945) podle výzvy Pia XII. a kardinála Fossatiho se snaží spolu s dalšími aktivisty zachránit co nejvíce lidských životů od násilí všeho druhu. Pečuje o ty nejubožejší a zajišťuje pro ně přístřeší, oděv a jídlo. Se souhlasem své sestry poskytuje ve svém bytě ubytování dvěma seminaristům. Probouzí dobrá kněžská povolání svým působením i svou modlitbou a tím, že podporuje modlitbu k Pánu žní, aby poslal dělníky na svou žeň.
Je to opravdu život plně křesťanský, zcela zasvěcený Ježíši Kristu. To mu dovoluje, aby spojil zcela protikladné póly svého životního způsobu: extrémní diskrétnost ve svém způsobu komunikace a největší intenzitu svého konání. Carlo hovořil skutky; ale vyživován modlitbou uměl také křesťansky promluvit. Jako technik a revizor účtů a učitel matematiky neváhal vyzývat mladé k adoraci Nejsvětější Svátosti (z cit. životopisu).
Koncem padesátých let se ubytuje v ulici Mantegna 50, ale brzy nato onemocní zánětem pohrudnice a je nutno odsávat vodu, která se hromadí v plících. Je převezen do nemocnice Santa Corona di Pietra Ligure. V šedesáti letech přijímá své mučednictví s vědomím, že Bůh ho připravuje na setkání s ním. Také v nemocnici denně přistupuje k svatému přijímání, které mu dává sílu a klid k poslední oběti.
P. Gandolfo napsal: Jaké to bylo pro mě povznesení, když jsem ho viděl spolu s osobami z nízkých sociálních vrstev sedávat u společného stolu. Doktor Demaria se učil z velkých lekcí, které dává Ježíš na kříži. Všem, kteří se s ním setkávají, předává svůj pokoj. Mnoho nemocných se díky jeho příkladu a jeho slovu smiřuje s Bohem ve svaté zpovědi. V posledních dopisech P. Gandolfovi napsal: Cítím se povzbuzen snášet utrpení tím více, že božský Otec jistě přijde, že vše nakonec poslouží k Boží slávě. Časté zásahy… prožívám jako rány do boku. Jak dlouho ještě? Jen Pán to ví. Dalo by se říct, že stále obnovuje vodu a krev (v pohrudnici), abych je mohl vylévat ve spojení Krví a Vodou, které vytekly z jeho boku, a obětovat je nebeskému Otci ke stejnému cíli, k jakému on je obětuje stále na oltářích.
Carlo Demaria žil celý svůj život takto: s Ježíšem, božskou obětí na Kalvárii a na oltáři mše svaté, jako v adoraci na smír za hříchy a ve vroucí prosbě za svět.
4. května 1961 přijal Bůh jeho Dokonáno jest. V Turíně se právě v tento den již po staletí slaví svátek Svatého rubáše, do kterého byl Ježíš zavinut, když byl sňat s kříže. Carlo Demaria prakticky slavil tento svátek celým svým životem, obětovaným Pánu.
Paolo Rossi, Maria Ausiliatrice 12/2001
