Lumen de Lumine

Svatý Jan de Britto

Jedej ze světců Martyrologia ke dni 4. února

„Nový Xaverský“nazývali Indové sedmnáctého století tohoto portugalského misionáře Jana de Britto, narozeného v Lisabonu, zabitého pro víru Krista v Oriuru v Maravá (Indie). Jako desetiletý Jan onemocněl tuberkulózou a lékaři prohlásili jeho případ za beznadějný. Potom matka si jeho vyprosila jeho uzdravení od sv. Františka Xaverského. Naopak Františkovi Xaverskému se zavázala slibem, že bude oblékat svého syna po dobu jednoho roku do jezuitské sutany za získanou milost Ježíšova. Za několik dní Jan opustil své lůžko a při plnění slibu se objevoval v černé sutaně a na boku měl růženec. Po uplynutí roku byl tento obyčej ukončen, ale nedlouho poté Jan podal žádost o přijetí do Tovaryšstva Ježíšova.

Ze strany jezuitského provinciála nebyly žádné potíže, ale král a infant kojenec všemožně se tomu odchodu zbaňovali. Dne 17. prosince 1662, v patnácti letech, vstoupil Jan do noviciátu v Lisabonu, poté byl poslán do Evory a Coimbry, aby se tam věnoval studiu, a vždy měl pověst jednoho z nejlepších žáků univerzity. Ale ruku v ruce se svými studiemi pocítil rostoucí touhu kráčet ve stopách sv Xaviera. Odvážil se dvakrát napsát bez vědomí svých přímých nadřízených, p. Generál Oliva a naléhavě ho prosil, aby mu poskytl milost jít na misie do Indie. A měl příslib, že mu bude vyhověno, až do tohoto regionu poprvé odejdou noví dělníci. Ještě však musel dokončit dva roky studia na vysoké škole, poté se mohl věnovat studiu teologie a obdržel kněžské svěcení: stalo se tak na začátku roku 1673.

Než odešel do misí, musel překonat poslední velkou obtíž, konkrétně svou matku, která se ještě nezotavila z bolesti smrti svého nejstaršího syna Cristofora, který padl ve válce. Jan však měl důvod překonat všechny překážky, které jeho matka způsobila u krále a apoštolského nuncia, a aby se vyhnul dalším náhlým překážkám, nešel do přístavu se svými společníky, ale tajně opustil jezuitskou kolej a zkratkami, šel rovnou na loď, odkud se rozloučil se svou matkou. V roce 1673, po dobrodružné cestě, dorazil Jan do Goy.

Při návštěvě hrobky s. František Xaverského v jezuitském kostele zopakoval svůj slib pracovat na obrácení Indů a nastoupil na vysokou školu Tovaryšstva Ježíšova, kde dokončil studium teologie. Přihlásil se ke studiu domorodých jazyků a poté se vydal na působiště , kterou mu označil jeho provinční otec: Colei v království Gingia. Vydal se na cestu přes hory Gati a kvůli nadměrné únavě vážně onemocněl, ale stejně jako při jiných příležitostech ho vyprosený Xavierův zásah opět uzdravil. V letech 1674-1679 působil v Colei a Tattuvancheri, poté v královstvích Tangiore a Gingia; v letech 1685-686 byl také představeným misie. Útrapy jeho práce byla malé ve srovnání s utrpením, které je doprovázelo. Když se dozvěděl, že po dobu osmnácti let žádný misionář nedorazil do království Maravá východně od Madury, rozhodl se nastoupit nebezpečný podnik poté, co tam poslal několik talentovaných katechetů.

5. května 1686 překročil hranice a akce, kterou provedl, měla za výsledek, že 17. července téhož roku již pokřtil více než dva tisíce Indů, trávil noci zpovídáním a křty. Brzy však předseda vlády maravského krále vydal zatykač na misionáře a jeho společníky, zatčení, které způsobila nerozvážnost misionáře z jiného náboženského řádu. Později Jan trpěl asi měsíc skutečným a krutým mučednictvím, a to i bez výkonu trestu smrti. Mezi dalšími mukami byl šlehán biči, obtěžkán řetězy, pak ležel nahý na balvanu z pemzy, rozpáleném na slunci opatřeným a štětinami a ostrými hroty, kde ho nutili kvůli většímu mučení ležet chvíli tváří k zemi, pak zase na zádech, zatímco na jeho tělo skákalo sedm nebo osm lidí. V tomto vězení zůstal Jan dvacet dva dny. Nakonec mohl mluvit s králem, který budil dojem, že si ho pravda podmanila.

Propuštěn v srpnu 1686, Jan obdržel od provinciála dopis s oznámením o jeho jmenování prokurátorem misie, protože dosavadní zemřel; bylo mu nařízeno, aby co nejdříve dorazil do Portugalska a Říma představit se otci generálovi. Jan vznesl všechny námitky, které poslušnost připouštěla, ale tváří v tvář neotřesitelnému rozhodnutí provinciála se okamžitě připravil k odchodu. Po „mimořádně šťastné“ cestě, během níž se zastavil také na břehu Brazílie, přistál v Lisabonu 8. září 1687. Poté, co vzdal úctu svým nadřízeným, šel ke králi Donu Pedrovi II., u jehož dvora byl infantem, když byl dítě. V dubnu 1690 se Janu konečně podařilo znovu a naposledy odjet do Indie a dorazii do Goy 2. listopadu, kdy již docházelo jídlo.

Opět vstoupil do království Maravá a čelil hněvu toho svrchovaného, divokého pronásledovatele křesťanů, který mu už jednou vyhrožovat smrtí. Pracoval horečně, bez přestávky, i když nemohl zůstat dva dny po sobě na jednom místě, aniž by podstupoval vážné riziko. Zvláštní okolnost situaci budoucího mučedníka ještě zhoršila. 6. ledna 1693 udělil křest knížeti jménem Teriadevem, který údajně již umíral, ale okamžitě uzdraven. Vyznal víru a začátek evangelia sv. Jana. Podle svatého řádu si princ vybral pouze jednu z pěti žen, které dosud měl, a zřekl se dalších čtyř, mezi nimiž byla i králova neteř. Jan splnil svou povinnost; ale dalo se snadno předvídat, že se příbuzní pokusí o krvavou pomstu za své zavržení.

A opravdu: panovník okamžitě vydal rozkazy, aby byly spáleny všechny křesťanské kostely, domy věřících vypleněny a světec zatčen. Aby zabránil pálení křesťanských domů, vydal se 8. ledna společně se třemi mladými katechety na setkání se svými nepřáteli. Přivítán urážkami a bitím, přistál a poté svázaný se svými třemi druhy byl přinucen k bolestivému nucenému pochodu, za ozbrojenými muži na koních, padali a krváceli na dlouhé cestě často obklopené věřícími, kteří dojati rozjímali o velkorysé lásce svého otce a čerpali sílu z jeho příkladu. Den po svém příjezdu do vězení hlavního města se ke skupině vězňů připojili další tři katecheté. Během čekání na krále, který dorazil do hlavního města až 20. ledna, vězni žijí své dny s mimořádnou horlivostí. Příklad a slovo misionáře jsou velkým kvasem jeho vytrvalé a nezdolné odvahy.

28. ledna král vynesl rozsudek. Ve skutečnosti král poslal misionáře daleko, aby ho nechal bez překážek zabít: nechal ho odvést do města Oriur poblíž hranic a zároveň poradil svému bratrovi, guvernérovi této provincie, aby ho popravil co nejdříve, jakmile se dostane do jeho rukou. Misionář, vyčerpaný vězněním, strádáním, bitím a neustálými modlitbami, prošel oblast , která se táhne mezi hlavním městem a Oriurem, s extrémním úsilím. Jeho mizerný stav, jeho zkrvavené nohy dojímaly i některé pohany, kteří se s ním setkali, až k soucitu: jeden brahmín mu nabídl svého koně, aby dorazil živý k cíli. Následujícího dne mu sťali hlavu. Blahořečen Piem IX. dne 21. srpna 1853, byl svatořečen Piem XII. Dne 22. června 1947.