Tilde Manzottiová - další poutnice na křížové cestě
Tilde Manzottiová, která od svých 15 let trpěla tuberkulózou, dlouho nedokázala pochopit smysl svého utrpení. Zkoušená ve své víře, téměř na pokraji její ztráty, se setkala s dominikánským řádem, stala se terciářkou a odevzdala se ukřižovanému Ježíši. Objevila, že na křížové cestě člověk nachází radost a podílí se na díle spásy.
»...rozhodně nesmíš trpět kvůli mně, která jsem místo toho našla štěstí. Ta Tilde našla svou cestu bolesti. Pán mi ji ukázal tak jasně, tak zářivě, že i se slepým srdcem by člověk viděl světlo«.
Píše se 4. března 1939 a Tilde Manzottiová píše své přítelkyni Sapffo Sassiové, která se obává o své zdraví. Tilde je téměř 24 let a od svých 15 let trpí tuberkulózou. V posledních měsících se však její stav výrazně zhoršil, což vyvolalo rozruch v rodině, mezi přáteli i věřícími. Tilde však projevuje tak velkou radost, že ji někdy nedokáže vyjádřit slovy, a to navzdory svému vzdělání a eleganci - nikoliv rafinované, ale přirozené – v jejích zápiscích, které nacházíme v jejích dopisech a deníku. Jedná se o texty, které vyprávějí o podmanivé duchovní cestě, jež ji dovedla od krize víry k rychlému a intenzivnímu vzestupu k Bohu. »Však víš, jak jsem v loňském roce trpěla,« píše dále Sapfó ve stejném dopise, »protože dobře víš, že taková ohnivá povaha, jako je ta moje, chce a touží po tom, co jí tvorové nemohou dát. Snila jsem, věřila jsem v ráj, který byl jen peklem.« Touha, kterou si Tilde namlouvala, že ji uspokojí prostřednictvím tvorů, našla svou odpověď pouze v tom, čemu říká jednoduše "Láska". Ona láska k ukřižovanému Ježíie, který jediný může uhasit žízeň po nekonečnu, kterou Bůh vtiskl do našich duší.
Tilde se narodila 28. května 1915 v Reggio Emilia jako nejstarší ze sedmi dětí manželského páru se silnými křesťanskými kořeny; matka (Giuseppa) byla ženou v domácnosti a otec (Primo) učitelem na základní škole. Tilde se vydala v jeho stopách a navzdory tuberkulóze se stala učitelkouu na základní škole. Její pokusy pokračovat ve studiu na univerzitě však zmařily opakující se bolesti, které ji přivedly na pokraj zoufalství. Právě v této fázi jejího života, v letech 1936-1937, víra mladé ženy ochabla, snad kvůli špatné četbě a zklamání v lásce. Poté, co se Manzottiovi v listopadu 1937 přestěhovali do Florencie, nastoupila na univerzitu. I to bylo přerušeno nemocí, ale právě ve městě Danteho se Tilde dostala do kontaktu s Řádem kazatelů, když se zapsala do FUCI, (Federazione Univerisitaria Cattolica Firenze), což byla zásadní etapa její cesty. Stala se dominikánskou terciářkou.
V červnu 1938 se její stav zhoršil: aby si užila horského vzduchu, přestěhovala se na několik měsíců do dominikánského kláštera na Apeninském poloostrově Covigliaio. Zde prožívala atmosféru rozjímání a modlitby. A potkala člověka, který jí rozhodujícím způsobem přiblížil a prohloubil její víru: bratra Antonia Lupiho, o tři roky mladšího dominikána, který jí den za dnem pomáhal nacházet odpovědi, jež hledala, i smysl jejího utrpení. Utrpení, které měla obětovat Bohu ve spojení s utrpením jeho Syna, který zemřel na kříži, aby nás spasil. Díky tomuto setkání v Tildě dozrála touha stát se jeptiškou, touha, která se však nikdy neuskutečnila. Její poslání za rok a něco navíc, během kterého se její pozemský život rychle uzavřel, mělo být jiné. A z jejích textů je to zřejmé.
Jestliže fra Antonio Lupi uvádí Tildu na cestu důvěrného odevzdání se Bohu, stává se Tilde ("po vzoru Panny Marie a svaté Terezie od Dítěte Ježíše", jak říká řeholník) pro fra Antonína a jeho povolání ke kněžství skutečnou duchovní matkou, což je vztah mateřství i dětství, který je patrný i z používaných výrazů (on ji mimo jiné několikrát nazve "maminkou", ona jeho "dítětem", v obecném kontextu, který zdaleka není otřepaný a je projevem hrdinských ctností). Jejich vzájemná korespondence spolu s bratrskou důvěrou svědčí o obdivuhodném spojení obou duší, až si přejí společně trpět pro větší slávu Boží. »Mám absolutní potřebu žít v jistotě, že jsem součástí všech tvých utrpení, i těch nejmenších. Nezapomeň, že od loňského roku jsme společně řekli Pánu, že chceme pracovat pro Něho a pro duše: proto všechno - a v první řadě utrpení - musíme mít společné«, napsal například bratr Antonio Tildě 28. července 1939. Oboustranná touha, i když Tilde dominikánovi naznačuje, že je povolán k "mučednictví" jiné povahy, tedy spíše k duchovním než fyzickým zkouškám. Na druhou stranu ona obětovala mnoho svých utrpení za posvěcení kněží.
Mezitím, na podzim 1938, bratr Antonio seznámil Tildu s bratrem, který již byl knězem, otcem Stefanem Lenzettim (1905-1954), který se tak stal jejím zpovědníkem. Pod duchovním vedením otce Stefana - který nezřídka musel krotit impulsy mladé ženy, odhodlané ve všem následovat Ježíše a Marii - složila Tilde řadu soukromých slibů, jako například slib oběti holocaustu lásky a oběti, slib opuštění a slib poslušnosti svému vůdci.
Ve svém Deníku neopomíjí vyprávět o vyprahlosti, útocích Zlého a vzpourách, kterým musela čelit i v posledních měsících svého života, ale vždy to byla její touha po nekonečnu, která ji přiměla toužit především po Bohu, který se stal vítězem. Nachází svůj klid v modlitbě před svatostánkem, trpí, když nemůže přijmout eucharistii, nebo když se stane, že přijme Ježíše, ale bez zjevného ovoce, truchlí nad svými minulými hříchy i nad těmi, kteří Pána stále urážejí, rozjímá o jeho bolestech a bolestech jeho Matky.
2. ledna 1939 plná vděčnosti požádala Pannu Marii o milost: »Zdrávas Maria! Krásná maminko, opravdu chci, abys mi dala krásný dárek. Chci trpět pro Ježíšovo utrpení stejně jako ty. Kdybys věděla, jak moc tě miluji, když pomyslím na bolest, kterou jsi vytrpěla! [...] Ach, maminko, vidět Syna na kříži! Nemůžeme ho sundat z kříže a přitisknout si ho k srdci, aby nás už nikdo nenutil trpět?«. A následujícího 11. března: »Ave Maria! Et dolor meus in conspectu meo semper (Ž 38,18). Dnes ráno jsem o tom rozjímala při mši svaté: oltářem byla Kalvárie a Ty, milovaný Bože, ses kvůli mně nechal roztrhat nesmírnou bolestí«. Světlo víry osvětluje to, čemu Tilde v raném mládí nerozuměla, ale nyní ví, že bolest, pokud je do ní vložena, vytváří lásku. A vede ke spáse. A tak ještě 11. března, po svém několikrát opakovaném vyznání Ježíši (»Miluji tě«), napsala: »Dnes jsem tě prosila a otec Stefano tě prosil za mě, abys mi udělil milost být s tebou ukřižována.«
Uplynulo dalších sedm měsíců nemoci, než se mohla dostat ke svému Snoubenci. Bylo to 3. října 1939, v den liturgického svátku (podle Vetus Ordo) svaté Terezie od Dítěte Ježíše, kterou velmi uctívala. Stejně jako ona zemřela ve věku 24 let jako oběť Lásky. O dva měsíce dříve, 3. srpna, si Tilde zapsala do deníku: »Zdrávas Maria! Ježíši, kdy pro mě sestoupí na svět tma a já budu sama s tebou?«
Dnes je služebnicí Boží a probíhá proces jejího blahořečení.
Tilde Manzotti. Diario spirituale, Nerbini, 2004, a cura di padre Fausto Sbaffoni O.P.
Pramen: Corrispondenza Romana
