Svatý Ignác z Loyoly
Manfred M. Müller
Svatý Ignác z Loyoly
(* 1491 – † 1556, svátek 31. července)
Jeho zásadou bylo – magis – více:Jak je možno Ježíši více sloužit, více ho následovat, více milovat? Rozhodnutí padlo před křížem: „Krista, našeho Pána, si představit visícího na kříži a rozmlouvat s ním: Jak přišel Stvořitel k tomu, že se stal člověkem a sestoupil z věčného do časného života a zemřel za mé hříchy? Pak obrátit pohled na sebe sama a uvažovat, co jsem pro Krista udělal, co pro Krista dělám a co pro něho mám udělat.“ (Knížka exercicií od. 53) Kdo tento rozhovor koná den co den, změní se. Když jemu, Ignácovi, zazářilo shora toto světlo, jeho srdce hořelo. Ale tento plamen se zapálil na kříži a byl stále obrácen k světu. Střízlivost a extáze u něho splývaly v jedno. Tak konečně nacházel Boha ve všech věcech.
V době, kdy se Španělsko stalo světovou velmocí, když Kolumbus objevil Ameriku, narodil se Inigo de Loyolar. 1491 na zámku Loyola. Rodina patřila k staré baskické šlechtě, Inigo byl nejmladší z jedenácti sourozenců. Původně byl rodinou určen pro duchovní stav, ale během dospívání ztratil toto určení. Převládl život ve světě a slibná kariéra u královského dvora. Inigo je elegantním dvořanem, který se stejnou měrou zajímá o ženy, o hazardní hry a o vojenský život. Dámou jeho srdce byla podle posledních výzkumů nejmladší králova sestra. Galantní milostná dobrodružství a obchodníci se zbraněmi z rytířských románů podněcovali jeho fantazii, je milovníkem skvostných oděvů a blahobytného života. „Živil jsem v sobě,“ jak později sám doznal ve »Zprávě poutníka«, „silnou, ale marnou touhu získat si slávu.“
Voják
Francouzi oblehli Pamplonu, hlavní město Navarry. I když město již otevřelo nepříteli brány, Ignác odmítl vzdát se bez boje a vyprovokoval své kamarády k obraně městské citadely. Začal nepřátelský útok. Ostřelování trvalo šest hodin. Jedna dělová koule rozdrtila jeho pravou nohu pod kolenem a zranila rovněž druhou nohu. Obránci citadely se vzdali. Bylo to na svatodušní pondělí r. 1521.
Ignác byl dva týdny v lékařském ošetření, pak byl v strastiplném pochodu přes hory přenesen do rodného zámku v Loyole. Za každou cenu se chce uzdravit. Povolaní lékaři a chirurgové dělají, co mohou. Ale dopadne to jinak. Kosti pravé nohy špatně srostly. Na Ignácovo přání je noha znovu zlomena a provedena další operace. Bolesti jsou nesnesitelné, ale nemocný se brání, když ho chtěli přivázat. O svátku sv. Jana přijme svátosti umírajících. V den sv. Petra a Pavla ho lékaři prohlásí za ztraceného, ale právě o půlnoci dojde k obratu. Nastupuje zlepšení. „Nemocný vykonal zvláštní pobožnost k sv. Petru, a tak se našemu Pánu zalíbilo, aby se jeho stav začal právě o půlnoci zlepšovat,“ stojí v jeho autobiografii. Ovšem naděje na jeho úplné uzdravení jsou ty tam. Noha je kratší a trčí z ní kostnatý hrbol. Inigo je rozčarován. Poručí, aby výčnělek odstranili, aby mohl nosit „přiléhavou lesklou obuv“, jak to bylo tehdy zvykem. Strašnou operaci snese mlčky, ale až do konce života se už nebude moci na nohu řádně postavit.
Nemocný
V době jeho nemoci je mu dlouhá chvíle. Žádá si rytířské romány, ale protože na zámku takové knihy nejsou, musí dát přednost zbožným knihám, které mu přinese jeho švagrová. Nejdříve je proti, pak stále více žasne a četba a milost zasáhnou jeho srdce: nenásilně, neodolatelně. Ze života Krista a svatých vykrystalizuje nový rytířský ideál: být vojákem Kristovým. A zatímco jeho duše vnitřně bojuje mezi dávno zakořeněným přáním po světské slávě na jedné straně a nově objevovanou křesťanskou obětí na straně druhé, zatímco jeho velkodušné a po ušlechtilém nasazení toužící srdce se zmítá mezi touhou osvědčit se ve dvorských službách a mezi láskyplnou službou Bohu, byla mu darována údajná zkušenost: Když se zabýval světskými myšlenkami, měl v tom sice velké zalíbení. Ale když pak unaven toho zanechal, zjistil, že je jako vyprahlý a rozladěný. Když však pomyslel na to, jít pěšky do Jeruzaléma a živit se přitom divokými bylinami a vzít na sebe i jiné pokání, o kterém četl u světců, nenacházel útěchu pouze tehdy, dokud se těmito myšlenkami zabýval, ale byl spokojený a veselý, i když tyto myšlenky odložil. A pozvolna dospěl k tomu, že začal rozlišovat duchy, ducha ďáblova a Ducha Božího. A to byla první úvaha, kterou udělal o božských věcech.
Na přelomu
Ve slavné svatyni Madony z Aranzazu (Maria mezi trním), kterou uctívají všichni Baskové, složí slib věčné čistoty. U svého bývalého pána hraběte z Nájery dá si vyplatit zbytek žoldu, vyrovná všechny dluhy a za zbytek peněz dá opravit poškozený mariánský obraz. Pak propustí své služebnictvo, nasedne na mezka a přijede na jaře 1522 k slavné skalní svatyni v Monserratu. Mezka věnuje klášteru, své drahé vznešené šaty věnuje za večerní tmy jednomu žebrákovi, sám si obleče poutnické roucho z pytloviny, které našel na úpatí hory. Po třídenní přípravě vykoná životní zpověď. Své zbraně, meč a dýku, dá jako zásvětné dary Černé Madoně z Monserratu. Noc před Zvěstováním Panny Marie stráví mezi poutníky na kolenou a přijme s horoucím srdcem tělo Pána, do jehož služeb se plně odevzdal.
Poutník
Nyní si říká poutník. Platí za poutníka, který se stal bláznem kvůli Kristu. Jeho první zastávkou je špitál pro chudé v sousední Manrese. Nemocní ve špitále a děti na ulici jsou jeho přátelé, brzy mu v městečku začnou říkat svatý muž. Zůstane zde deset měsíců. Jsou to týdny nesmírných pokušení i milostí. Pokušitelský hlas mu našeptává: „Jak chceš takový život vydržet sedmdesát let, která ti ještě zbývají?“ Sužují ho skrupule svědomí: Vyzpovídal se správně? Jsou jeho hříchy skutečně zahlazeny? Povstane proti němu minulý život a jeho hříchy. Leží v prachu a sužují ho sebevražedné myšlenky: Pane, pospěš mi na pomoc, protože nenacházím spásu u lidí a u tvorů. Mám běhat za psíkem, abych u něho našel pomoc. Uzdravení přichází tiše a pozvolna. Milosrdný Bůh ho osvobodí, jeho ztrápená duše si vydechne. Přijme osvícení o Trojici, o stvoření, o dějinách spásy, o vztazích v duchovním životě. Je mu, jako by se stal novým člověkem, jako by obdržel nový rozum. Zaplaví ho slzy, až do konce života budou jeho oči zanícené od blahodárného pláče před Bohem. Rozlišování duchů, které poznal již na začátku, se prohlubuje, až konečně dospěje k malé knížce Exercicie, která promění svět a kterou nelze číst, ale je nutno ji udělat, jak řekl Balthasar.
Milující
Táhne ho to do Jeruzaléma, k vytoužené pouti do Svaté země. 4. září 1523 dorazí do Jeruzaléma. Jednomu příteli později vypráví, jak se tehdy v jeho srdci rozhořel stravující oheň lásky. Se zanícením vyhledává svatá místa. Dvakrát vystoupí na Olivovou horu, aby si vtiskl do duše pohled na Pánovy stopy.
A láska ho pudí dále: Ví, že chce pomáhat duším, ale jen temně tuší další cestu. Zdá se mu nevyhnutelně nutné studovat, a proto po návratu do Španělska zasedne v dvaatřiceti letech do školní lavice, aby se učil latinské gramatice a získává první znalosti latiny. Při všem ho provází láska. Druhové, kteří se k němu připojí, opět ho opustí. Inkvizice se dívá s podezřením na jeho pastorační činnost, několikrát se ocitne ve vězení, protože ho pokládají za sektáře a heretika. Pokaždé je osvobozen, jeho vnitřní touha po záchraně duší zůstává neotřesena.
Konečně v Paříži, kde v letech 1528–1535 pokračuje ve studiu, rozšíří se jeho cesta. Změní své jméno na Ignáce podle biskupského mučedníka z prvních křesťanských dob. Najde druhy, mezi nimi pozdějšího indického misionáře Františka Xaverského, každému dá duchovní cvičení a získává je pro svou cestu chudoby a kříže. Na svátek Nanebevzetí panny Marie 1534 zpečetí svůj svazek v malé kapli mučedníků na Montmartre slavnostním slibem: Chtějí žít v chudobě a čistotě, pomáhat duším a putovat do Svaté země. Když však musí čekat více než rok na převoz do Palestiny, chtějí jít do Říma, aby sloužili papeži pro spásu duší. Tímto slibem je položen základ budoucího Tovaryšstva Ježíšova, i když v té době ještě nikdo nemyslí na založení řádu.
Generál řádu
V důsledku politických napětí nepřichází cesta do Svaté země v úvahu. K malé skupině se připojilo devět druhů, které Ignác poslal do několika důležitých italských měst, aby tam pastoračně působili. On sám přijme na svátek sv. Jana Křtitele 1537 kněžské svěcení a vypraví se se dvěma přáteli měsíc nato do Říma. V malém napolo rozpadlém kostelíku v La Sorta se před ním otevře nebe. Vidí Boha Otce, jak mu představuje Krista, svého Syna, takže už nemůže pochybovat. Ví nevývratně, že je to chudý, zmučený a kříž nesoucí Kristus, k němuž se má přidružit on a jeho druhové. A Ignác slyší Krista, jak mu říká: „Chci, abys sloužil nám.“
V modlitbě a uctivé bratrské poradě si přátelé položí v roce 1539 otázku, zda mají zůstat nadále spolu a založit řád. Zvažují se důvody pro a proti. Nakonec se sjednotili a rozhodnutí založit řád oslavili společným svatým přijímáním. Název řádu zní: Compania de Jesús – Tovaryšstvo Ježíšovo. 27. září 1540 dá papež Pavel III. vystavit jezuitům zakládající listinu. V následujícím roce se koná volba řádového představeného. Všichni volí Ignáce, jen on sám napsal na volební lístek, že volí toho, na kom se shodne většina, s výjimkou jeho samého. S odvoláním na zdravotní stav a předchozí hříšný život pokouší se zvrátit jednoznačnou volbu. Ale další volba má stejný výsledek. Ignác se stává prvním generálem jezuitů.
Další léta až do své smrti věnuje Ignác svému dílu. Nežije již on, ale žije v něm Kristus. Lidé, kteří přicházejí do jeho blízkosti, cítí jeho přirozenou velikost, jeho diskrétnost a jeho sílu, pozorují světlo, které ho obklopuje a kterému se nemohou ubránit. On, který každou buňkou svého těla patří Církvi, se kterou cítí a se kterou spolu trpí, stává se otcem svých duchovních dětí. Zdravotní stav každého spolubratra je mu cennější než všechny poklady světa, jak sám řekl. Stane se, že když pozná skryté hříchy jednoho bratra, vypráví mu o své vlastní dřívější hříšnosti, aby tak osvobodil ohroženého z jeho zatvrzelosti a otevřel ho pro upřímnou zpověď. Protože sám ví jako málokdo o propasti hříchu, umí vést, těšit a přísně řídit svěřené duše. Nejvíce ho trápí hanba padlých žen. Jednoho dne ještě v Paříži je ochoten vrhnout se až po ramena do jezera, aby zde číhal na jednoho kolemjdoucího, o jehož hříšném vztahu k jedné ženě věděl. „Jen běž,“ řekl svůdci, „já se zde však budu tak dlouho trápit a konat za tebe pokání, až se Boží hněv nad tebou ustrne a odvrátí od tebe hrozící tresty.“ Oslovený se obrátil, hluboce zastyděl a opustil cestu hříchu.
Přitom je Ignác, který žije v plném nasazení, sám takřka stále nemocen a sužován žaludečními bolestmi a žlučníkovými kolikami. Ale nijak se nešetří. Protože ve svých modlitbách a duchovních zápasech viděl dvě korouhve – Kristovu a korouhev jeho protivníka, jednou provždy učinil volbu pro Krista. Když 31. července 1556 umíral, byl zcela sám. Sekretáře požádal, aby odešel do Vatikánu a vyprosil mu u papeže požehnání pro umírající. Protože ten neviděl žádné bezprostřední nebezpečí, chtěl splnit Ignácovo přání až příští ráno. Ignác je srozuměn: „Dělejte, jak rozumíte, zcela se Vám přenechávám.“ Spolubratr slyšel o půlnoci vedle v pokoji Ignácovu tichou modlitbu: „Ó, můj Bože.“ Ráno ho našel umírajícího, ale papežské požehnání už ho nezastihlo. Ignác zemřel bez svátostí umírajících.0
Roku 1609 byl blahořečen a roku 1622 zapsán do seznamu svatých. Na pečeti svatého Ignáce, která je od těch dob také praporem tovaryšstva Ježíšova, stojí tři litery: IHS – Jesus hominum Salvator.
Z FeL 97/2003
přeložil -lš
viz také: Jezuitské dvojznačnosti Poklábosení se sv. Ignácem
